[PŘÍBĚH] Večer pro zlatonku

28. dubna 2015 v 21:57 | Berenika |  Příručka Zmijozela

Protože k RPG, ve které chodíte do Bradavic, se vztahuje i psaní úkolů, občas dostávám možnost nechat se ovládnout múzou a po dlouhé době něco napsat. A pak samozřejmě neodolám a musím to vložit na svůj blog. Tentokrát se jedná o úkol do hodin Létání pana profesore Daniela Bravea, jehož zadáním bylo napsat "příběh" dle následujících slov: Brave, Snape, odvážný Nebelvír, brácha, osel a zlatonka. V příběhu se navíc musela objevit naše postava, v mém případě Agnes Forbrooková ze Zmijozelu, studentka prvního ročníku a svým způsobem má přesná, mladší kopie. Inu, nebyla bych to já, kdybych si přitom i nezaveršovala. Tak vzhůru do čtení!

P. S. Už v prvním ročníku jsem se stala zmijozelskou střelkyní! Držte mi palce, první zápas bude mé družstvo hrát pravděpodobně příští týden v sobotu proti našim věčným nebelvírským rivalům.

Večer pro zlatonku

Když toho večera seděla u stolu, nemohla přestat myslet na hodinu Létání. Přestože nedávno skončila, už cítila mravenčení v rukou. Něco v nich chybělo. Koště, její vcelku moderní, rychlý Zameták pět. A camrál. Míč, se kterým se jako střelec bude muset velmi rychle seznámit. Ne, že by protestovala. Marion sestře položila dlaň na rameno v gestu, které ji zřejmě mělo uklidnit nebo jí alespoň poskytnout útěchu a zdání morální podpory.
"To není fér!" zavrčela Agnes beze stopy klidu v hlase.
"Proč bychom nemohli cvičit sami?"
Hodila po společnici pohled, který jasně naznačoval, že odpověď na svou otázku nepotřebuje. Dávno ji zná.
"Já vím," dodala. "Brave to myslí dobře. Jako náš učitel za nás má zodpovědnost. A Snape to musí alespoň předstírat, i když by nás určitě velmi rád viděl padat z koštěte. Alespoň ty, které učí..."
Po poslední větě se jí na tváři objevil úšklebek.
"Ne, že bych si u některých rádoby odvážných Nebelvírů stěžovala," její výraz nabyl na zlomyslnosti a s každým slovem jí získával víc a víc, obzvláště poslední trojice byla jedovatá už na poslech.
"Nejsou tak hrozní."
Agnes nad komentářem Marion v teatrálním gestu rozhodila rukama a pozvedla obočí.
"Ne? Měla jsi je vidět dneska! Padali z košťat jako hrušky. Dokonce i z relativně bezpečných Komet sto čtyřicet. Nejméně dvě z nich si něco zlomily."
Rozesmála se a obrátila pohled zpět k pergamenu popsanému zápisky z poslední hodiny. Hotovo.
"Zbývá mi už jen úkol," povzdechla. "Příběh o létání, příběh o famfrpálu... Nenapadá tě něco?"
"Zaveršuj!" překvapila ji Marion svým nadšením. "To ti přece jde."
"Nejsem si jistá, jestli je to přímo příběh..."
Přes prvotní protesty se hlavní hrdinka poddala návrhu mladší sestry a namočila stříbrný brk do antracitově černého inkoustu. Pak k sobě přitáhla čistý pergamen. Chvíle váhání způsobila první kaňku, ale to budoucí básnířku nemohlo zastavit. Myšlenky se jí v hlavě sbíhaly do rýmů a veršů rychlostí jejího Zametáku a na papíře se objevily první sloky:

Zlatonka

Kdo toužil nejvíc po doteku,
i kdyby poddal by ho vzteku?
Kdo před ním nejdál utíkal
od lesů k váhavému tichu skal?

Dnes ještě zlatonku nechytili,
ačkoli do role lovců už se vžili.
Splétají síť a dávno čekají tu na ni,
než sevře jeden z nich ji v horké dlani!

Nad zlatem jejích krovek dech se tají,
pod tíhou slunce ani deště neroztají.
Vábí je, kolejní dresy nepřehlédla,
láká je do nebe, věčného svého sídla...

Doufám jen,
že průsvitná jí nepolámou křídla.

"Nenechal si tu brácha pamatováček, Agnes?"
Dívka překvapeně zvedla pohled, když ji jedna ze spolužaček vyrušila při psaní. Odfoukla si z očí neposedný pramen vlasů a tiše zasyčela. Ztratila nit. Jakmile se druhá studentka střetla s jejím vraždícím pohledem, natáhla před sebe ruce v obraném gestu a pomalu couvala ze zmijozelské společenské místnosti s omluvou a poznámkou, která by se dala přeložit jako: "Omlouvám se, že je můj sourozenec osel."
Agnes se chvíli rozhlížela a vzápětí dlouze zívla. S přimhouřenýma očima se naklonila nad své dílo. Četla si ho.
"To by asi šlo..." zamumlala.
Přestože mluvila tiše, v křesle vedle ní se něco pohnulo a ozvalo se další mohutné zívnutí.
"Dobré ráno, Marion."
Když se její dvojče vzbudilo, zahlédlo jen, jak psací pomůcky i se srolovaným pergamenem mizí v černé školní tašce a dřív, než stihlo protestovat, vzala ho o minutu starší sestra za ruku a zamířila vstříc zdánlivě nekonečné, ospalé cestě do dívčích ložnic.
"Pojď, půjdeme spát, stejně už mi to takhle pozdě nemyslí. Ten úkol do Létání udělám až zítra."
 


Komentáře

1 Lukas Lukas | Web | 30. dubna 2015 v 13:10 | Reagovat

zavítal jsem tu po dlouhé době, ale je to tu stále lepší. Gratuluju.

2 Berenika Berenika | E-mail | Web | 30. dubna 2015 v 16:47 | Reagovat

[1]: Děkuji. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama