Město pravdy

17. února 2015 v 12:59 | Berenika |  Tonaterské portály

Bylo nebylo, napadlo mě napsat povídku o městě, kde by lidé nesměli lhát. Využila jsem k tomu literární soutěž... a první korektorce jsem tím málem přivodila infarkt (což rozhodně nebylo úmyslné, mám ji ráda!) Ani lehce klišoidní, předvídatelný konec nebyl původně zamýšlený, ale... alespoň mám na čem pracovat a co napravovat. Hodnocení už je venku. Neumístila jsem se na nejvyšších příčkách, což se dalo očekávat, ale mám krásných 23 bodů (nejlepší výsledek byl 27, nejhorší 14 a přihlásilo se 22 autorů).

Do budoucna bych téhle povídce ráda dala nový kabátek, minimálně třikrát tolik stran... a jiný konec! Co vy na to?

Město Pravdy

Kdysi dávno existovalo město, kde nebylo možné lhát. Nikdo neví, co se s ním stalo, ale jeho příběh znají všichni. Zaklela jej čarodějnice zhnusená soudobou společností. Vyslala proti vlastním lidem tu nejhorší kletbu ze všech - pravdu - a stálo ji to život.
Město ustrnulo v čase. Nikdo ho nesměl opustit a nikdo v něm nežil dlouho. Klesala porodnost a děti se mnohdy nedožily dospělosti. Důvěra přestala ze dne na den existovat. Dospělí zahodili veškerou zodpovědnost. Ve městě vládla anarchie. Průmysl s vývojem ruku v ruce stagnovaly. Každý se bál vyslovit jakoukoli nepotvrzenou hypotézu. Lékaři raději zabíjeli, než aby riskovali vlastní život vyslovením nejisté diagnózy. Smrt byla na dosah bez ohledu na bohatství a moc, bez ohledu na věk a zdraví člověka. Smrt byla banální a důvěryhodná. Smrt byla dcerou pravdy.
Za hradbami města existoval svět plný lží, marné naděje a snahy přežít za každou cenu. A přesně v takovém prostředí se nejvíce dařilo nadpřirozeným silám, dobrým i zlým bez rozdílu. Některé bytosti ale nejsou dobré ani zlé. Takových se lidé bojí, protože nevědí, co od nich čekat. Podobně jsou na tom například mořské panny. Lidská rasa je zavrhla. Už dávno přestaly plavat těsně pod hladinou. Schovaly se před pevninou v těch největších a nejtemnějších hloubkách na tak dlouho, že všichni téměř zapomněli na jejich existenci.

Fakt, že mořské panny existují, připomínalo jen několik osamělých jedinců, kteří byli vyhoštěni nebo dobrovolně opustili vlastní druh. Jedním z nich byl i Gerasim. Ten ale neopustil svůj lid nadarmo a nebyl ani vyhoštěn. Měl přání, které se mu mohlo splnit jedině odplaváním. Nebál se vydat na cestu za člověkem, který mu jej mohl splnit. Za čarodějnicí.
Čarodějnictví bylo řemeslo jako každé jiné. Nejbližší vědma žila na severním pobřeží. A přesně tam měl Gerasim namířeno. Před víc než dvaceti lety se už potkali. Jen letmo. Odjakživa měl dobrodružného ducha a tak už jako malý jednou vyplaval na hladinu. Tenkrát ji spatřil. Seděla na břehu a kolem sebe měla v kruhu rozsypané žluté okvětní plátky. Když se podíval pozorněji, došlo mu, že se některé vznášejí. Čarovala. Zbaběle se vytratil a nikdy se s tím nikomu nesvěřil. Teď ale doufal, že ji potká znovu, osloví ji a dobře jí zaplatí za splnění dávného snu. A přesně s touto nadějí podruhé v životě překonal hranici vodní hladiny a vdechl solí prosycený vzduch.
"Jaké to je?"
Gerasim se otočil. Byla tam. Seděla v kruhu žlutých okvětních plátků, jako kdyby se za celou tu dobu ani jedinkrát nepohnula. Byla ale viditelně starší, než si ji pamatoval. Přišlo mu to zvláštní. Mořské panny se od desátého až dvanáctého roku života, kdy dospívají, nijak fyzicky nemění. Nedůvěřivě zkoumal její vzhled. Mlčel. Do jeho pohledu se mezitím začalo vkrádat odhodlání.
"Tak jaké to je?"
V jejím hlase zaznělo povzbuzení. Vyzařovala důvěryhodnost. Byla přímo definicí důvěryhodnosti.
"Zvláštní," pokusil se jí odpovědět, ale místo hlasu, který očekával, zazněly jen nesouvislé zvuky.
Gerasim předtím nikdy nemluvil a to si vybralo svou daň. Neuměl to. Jeho druh se pod vodou dorozumíval stejnou řečí, ale pouze myšlenkami, nepotřebovali hlas. Podíval se jí zpříma do očí. Ani nevěděl, jak by jí měl naznačit, že jí nic říct nemůže. Na tuhle překážku předtím nikdy nepomyslel.
"Mělo mě to napadnout," rozesmála se. "Ale neměj strach. Vím, proč jsi přišel. A mohu ti pomoct."
Zamračil se. Odhodlání byla jedna věc a zaslepenost druhá.
"Viděla jsem budoucnost. Tebe ve Městě Pravdy."
Zachytil její zvláštní pohled. "S mou vnučkou."
"Nebudu žádat žádnou odměnu, ale pamatuj, že každé umělé usměrnění toku magie vyvolá stejně silnou přirozenou a nepředvídatelnou reakci," poučila ho. "Kdybych tě neviděla v budoucnosti, řekla bych, že to nepřežiješ."
Mořské panny nejsou tak křehké jako lidé, byl si jistý, že přežije. A rád se zbaví ocasu, který ho držel pod vodou a tím i hluboko pod úrovní jejích očí. Necítil se v té pozici dobře.
Neřekla nic víc. Nevěděl, jestli se někdy vrátí a nezajímalo ho to. Nevěděl, co je na jeho budoucnosti tak důležitého. A nejhorší bylo, že si nedokázal představit cenu svého přání.
Kouzelnice ho požádala, aby zůstal poblíž, než připraví kouzlo. V tu chvíli se žluté okvětní plátky kolem ní postupně snášely k zemi. Čekala, dokud se poslední nedotkne země a teprve potom vstala a zmizela mu z dohledu. Gerasim se mezitím posunul víc ke břehu. Polovinou těla měl ve vodě, polovinou na vzduchu. Cítil chladný vzduch na kůži a nebyl si jistý, kam má výsledné pocity zařadit. Lehl si na břeh, odpočíval. Pravidelné pohlazení přílivové vlny ho uklidňovalo a později ho dokonce ukolébalo ke spánku.

Čarodějnice našla nového společníka ponořeného do snů. Ačkoli když o tom tak přemýšlela, nebyla si jistá, jestli mořské panny mají sny. Nikdo o nich mnoho nevěděl, obvykle se k lidem nepřibližovaly. Vlastně mohla považovat dnešní den za jedinou příležitost jeho druh prostudovat. A určitě by to, nebýt své vize, udělala. Nepustila by ho. Nepomohla by mu. Ale budoucnost nelze ošálit. Pokud s ním má Osud své plány, nebude se jim stavět do cesty. Teď, když spal, ale neodolala možnosti si ho alespoň pořádně prohlédnout.
Gerasim měl jako všichni z jeho rasy šedou kůži. Některým mořským pannám se zbarvovala mírně do zelena nebo mírně do modra, ale šedá byla nejobvyklejší. Horní část těla se kromě žáber nijak nelišila od lidské, alespoň to nebylo znát. Dalo by se o něm říct, že byl hezký. Měl bezchybnou kůži dítěte s rysy sotva dospělého muže. Zpoza dlouhých, temně modrých vlasů mu koukaly zvláštní uši. Měly tvar malých ploutviček. Napadlo ji, že je možná pod vodou stahuje k tělu, aby se do nich nedostala voda, ale neměla o co takové tvrzení opřít. Litovala, že se mu nemůže přímo podívat do očí, neboť si už při jejich prvním setkání všimla velmi neobvyklé, světle růžové barvy duhovek.
Spodní část jeho těla byla mnohem zajímavější. Slyšela, že šupiny mořských panen se tvrdostí vyrovnají dračím, ačkoli jsou nesrovnatelně menší a tenčí. Gerasim měl poměrně dlouhý namodralý ocas, který tvořil přibližně dvě třetiny jeho výšky. Šupiny byly největší u pasu a nejmenší až u konce, kde plynule přecházely do rozdvojené ocasní ploutve.
Rozhodla se. Mávla nad ním hůlkou, aby prohloubila jeho spánek, načež se sklonila k jeho tělu a dalším obratným kouzlem uvolnila jednu ze šupin. Jako poklad ji schovala do kapesníčku a konečně se pustila do čarování.
"Ani si nevšimneš, že ti chybí," ušklíbla se.

Probudila ho zima. Podvědomě si přitáhl přikrývku blíž k tělu a schoulil se pod ní do klubíčka. Teprve poté ho zamrazilo poznání. Měl nohy! Otevřel oči a vymrštil se do sedu. Snažil se zvyknout si na nové končetiny, hýbal prsty na nohou a pohledem zkoumal okolí. Stmívalo se. V posledních zbytcích světla objevil kousek od sebe hromádku úhledně srovnaného oblečení a batoh, ve kterém našel jídlo, pití a několik neznámých předmětů. Kromě toho zde byla podivná křehká věc, kterou ještě nikdy neviděl. Papír. Mapa. Chvíli mu trvalo, než se oblékl a mohl ji začít studovat. Samozřejmě, že se mořské panny učily o lidské kultuře, proto toho o ní hodně věděl. Vše ale viděl poprvé, neboť papíru se pod vodou příliš nedaří. Rozuměl písmu a světovým směrům, ale nechápal ostatní značky. Pod vodou se mapy kreslily o něco jinak, ale naštěstí ne o moc. Byl si jistý, že to zvládne.
Ukázalo se, že to nebude lehký úkol. Místo chůze se Gerasim potácel ze strany na stranu jako opilý, neustále padal, až měl odřenou kůži snad po celém těle a nemohl si na své nohy zvyknout. Podobal se dětem, které se teprve učí chodit, ale nevzdával se. Toužil po tom už dlouho. I kdyby tisíckrát spadl, pokaždé znovu vstane! Nesnášel na tom ale jednu důležitou věc. Boty. A tak prostě jako většina lidí chodil bos, to mu bylo mnohem příjemnější.
Strávil ještě několik dní u moře. Byl podzim, takže slunce už nepálilo tak silně a přestože se zdálo, že jeho kůže o nepatrný odstín ztmavla, dokázal venku přežít. Večer se vždy objevily zásoby na následující den, ale čarodějnice se už neukázala. Nechala ho, aby se většinu věcí naučil sám. A jeho povaze objevitele se to líbilo. Po několika dnech dokázal bez problému chodit, ačkoli si nebyl jistý, jak na tom bude po delším pochodu. Nezbývalo, než to vyzkoušet. Ráno sbalil našetřené zásoby a vydal se na cestu. Boty byly to jediné, co po něm na pobřeží zůstalo.

Nejen šupiny, ale i kůži mají mořské panny silnější a o něco tvrdší než lidé. Neznamená to sice, že je hrubá, ale dokážou se lépe přizpůsobit chůzi bez bot. Možná proto byla pro Gerasima cesta tak pohodlná a lehká. Zcela se přizpůsobil písku na pláži, prachu cest i trávě. Nejlepší bylo cestování po ránu. Vstával brzy, a i když byla trochu zima, liboval si v procházení se loukou plnou rosy. Ještě lepší byl déšť, ale v tomhle kraji příliš dlouho nepršelo. Ukázalo se, že nadzemní mapy nejsou od těch podmořských příliš rozdílné a tak nezabloudil. Chůze ho sice unavovala a často zakopl, ale dopředu ho hnala touha dojít k cíli své cesty. Mezitím si procvičoval hlas. Zdál se ochraptělý a špatně vyslovoval, vytvořil si vlastní zvláštní přízvuk, ale byl si jistý, že už se dokáže domluvit. Některé základní věty si opakoval několik hodin, jiné vyzkoušel jen párkrát.

A pak dorazil k cíli. Nedaleko lesa se v naprosto rovné, neměnné krajině tyčily městské hradby. A široko daleko nerostlo nic kromě plevele. Jako kdyby město už léta nikdo neopustil, což, jak si později uvědomil, dávalo smysl. Nesměli odejít. Ale on se k nim mohl připojit. Ta myšlenka mu vlila do žil novou energii a tak vyrazil na poslední část své cesty.
Tráva zde byla vysoká a cesta k městské bráně žádná. Ta sama o sobě byla z velké části porostlá mechem. Pod stínem hradeb se nic jiného neuchytilo. Snažil se neroztrhnout si oblečení. Tušil, že by lidé neocenili, kdyby odhaloval víc své šedé kůže, než nezbytně musí. Všeobecně se zdálo, že neměli pro nahotu žádné pochopení.
Ucítil štípnutí a podíval se dolů. Kolem nohy se mu proplazil do bezpečí malý, dvouhlavý had. Nejspíš na něj omylem šlápl, sotva si to uvědomil. A jedovec ho na obranu kousl. Předpokládal, že to neznačí nic dobrého a zrychlil. Když dorazil k bráně, sotva cítil prsty na nohou. Každé došlápnutí na zem znamenalo bolest, na kterou nebyl zvyklý. Jednou ho ale kousla jedovatá ryba a cítil se podobně. Zabušil na bránu, než se mu zatočila hlava, přepadl dopředu a uhodil se o ni do čela. Přesně v té chvíli se ale dveře otevřely. Podařilo se mu zaregistrovat, že se propadl dovnitř, že je kolem něj všude spousta slámy a že se dívá na někoho, kdo nosí boty se zelenými tkaničkami.

Bylo tu ticho. To bylo pro mořské panny naprosto přirozené, ale myslel si, že v lidském městě to bude jinak. Otevřel oči. Nad ním byl strop. Zdálo se mu to neskutečně zajímavé. Dřevo bylo zvláštní. Mohl by se na něj dívat hodiny, hledat rýhy nebo suky. Vodní hladina oproti tomu byla neměnná. Jako kdybyste žili pod pokličkou. Otočit hlavu se mu zatím zdálo příliš namáhavé, ale někdo už si zřejmě všiml, že je vzhůru, protože zaslechl kroky.
"Tak ven s tím, jak jsi přežil kousnutí jedovce?" ozval se ženský hlas.
Nakonec se mu podařilo se na ni podívat a v tu chvíli ztratil hlas.
"Ještě jsem neviděla nikoho, kdo by to dokázal," zamračila se.
A i tenhle její výraz, ta emoce v jejím obličeji, i ta byla krásná! Vypadala jako anděl. Byla teprve druhou lidskou osobou, kterou spatřil, a přesto si byl jistý, že je nejkrásnější na celém světě.
"Zapomněl jsi mluvit?"
"Oumlouvám se."
Pozvedla obočí a rozesmála se.
"Máš zvláštní přízvuk, cizinče."
Zřejmě jí to přišlo vtipné, ale nic víc k tomu neřekla. Dávala si pozor na každé své slovo.
"Oumlouvám se."
"Neomlouvej. Radši mi to vysvětli. Tu barvu kůže způsobil jed?"
Nadechl se k odpovědi.
"Ne!" přerušila ho v tu chvíli s mírně přehnanou gestikulací. "Nic mi neříkej."
Nechápal to.
"Nemusíš umřít hned první den, co tu jsi, cizinče."
Podařilo se mu se posadit, ale stále nechápal její slova.
"Prouč bych měl zemřít?"
"Protože tady umře každý, kdo neřekne pravdu, vysloví nepotvrzenou hypotézu nebo něco podobného. Kdo ví, jak to vlastně funguje. A věř mi - není to bezbolestná smrt."
K jejímu údivu se usmál. On nelhal. Vlastně nikdy nelhal. Neviděl tedy důvod, proč by ho něco, co nikdy nedělal, mělo stát život. Nebo proč by si měl dávat pozor, pokud se mluví o vlastních pocitech. Je si jimi jistý. Stejně jako si byl jistý, že je v tuhle chvíli poprvé skutečně šťastný.
"Jsem Gerasim," představil se a doplnil to mírným skloněním hlavy.
"Jara," zašeptala své jméno a s pootevřenými ústy zírala na jeho uši. Předtím si jich pod vlasy ani nevšimla, ale teď už je nemělo, co skrýt.
"Ty jsi… ty jsi…" v očích se jí mihl strach vyslovit něco, co by nebyla pravda. "Co jsi zač?"
"Patřím mezi mouřské panny," odpověděl. "Poukud ti to vadí…"
Dřív, než stihl dopovědět větu, seděla vedle něj. Nebezpečně blízko se k němu naklonila a visela na každém jeho slově. Díval se do jejích oříškových očí bezedné hloubky. Přes pihovatou tvář, malý nos a úzké rty sklouzl na konečky jejích nezvykle zrzavých vlasů. Měla je zastřižené vysoko nad rameny. To ještě nikdy neviděl. U muže ani u ženy. Zvedl ruku a dotkl se jich. Obyčejné vlasy. Skoro si říkal, že to není možné. A zase se mu smála!
Teď už si byl jistý. Je šťastný.

"Kde máš ocas?"
Překvapila ho otázkou zrovna ve chvíli, kdy jim uprostřed tržnice vybíral večeři. Strávil s Jarou už dva týdny a nikdy se ho nezeptala. Ve skutečnosti tu otázku ani neočekával. V její přítomnosti prakticky zapomínal, že ještě patří ke svému druhu.
"Kdo ví," vyhnul se odpovědi a věnoval jí úsměv.
Nechtěl se o tomhle bavit. Chtěl mluvit o ní. Každý den, každou minutu. Potkal tu už jiné ženy, ale žádná se jí nevyrovnala. Všechny byly tiché, zakřiknuté nebo vypadaly lacině. Jara oproti tomu byla vrcholem vkusu, ve všech ohledech dokonalá. Byla by z ní krásná mořská panna. Možná by čarodějnice mohla udělat své kouzlo i naopak.
"Fajn, tak si to nech pro sebe," zavrčela.
Po chvíli ale spatřil na její tváři úsměv a přestal věnovat pozornost jídlu.
"Mám jinou otázku," blesklo mu v očích. "Kde máš nevinnost?"
Ztuhla na místě. Chvíli jí trvalo, než se z jeho otázky vzpamatovala a otočila se k němu. V tu chvíli už mu ale nestihla ani vynadat za tak netaktní otázku, protože ji přitáhl k sobě a políbil. Fascinovalo ji, jak má studenou kůži. Mohl by se zahřát, ale zima mu nevadila. A jí byl příjemný ten mrazivý dotek jeho rtů, jeho ledové ruce tisknoucí ji k jeho tělu. Lidé se na ně nedívali. Nezajímali se o ostatní. Proto tohle bylo asi jediné místo, kam mohl přijít člověk se šedou kůží, aniž by vzbudil mnoho zájmu. Každý si tu dělal, co chtěl. A pokud se tu chtěl někdo starat o příšeru, jako to dělala podle obyvatel města Jara, tak prosím. Nikdo o tom nechtěl mluvit. Nikdo o tom nechtěl spekulovat. A nikdo kvůli tomu, především, nechtěl zemřít. Gerasim Jaru konečně pustil. Místo, aby se odtáhla, se mu ale čelem opřela o hruď a nepřestávala ho spokojeně objímat. Nic neřekla a on tu chvíli nechtěl zkazit slovy. Po chvíli se stejně zamlklí vydali k domovu.

Uběhl celý měsíc od doby, kdy sem přišel. Město už cizince přijalo, naučil se potlačit svůj přízvuk a i přes ponurou atmosféru a vysokou kriminalitu se tu cítil dobře. Zapadal sem. To druhé, ostatně, nebylo ničím zvláštním ani v jeho vlastním světě. Tenhle mu to znechutit nemohlo. Stačilo, když ochrání Jaru. Už nějakou dobu přemýšlel, jak jí to dát najevo. Ona ale nevypadala, že by se tím příliš zaobírala. Byla se slovy nevyjádřenými city naprosto spokojená. Když se o tom pokusil mluvit naposledy, dokonce na něj křičela. Ukázalo se, že se tu lidé lásky bojí. I láska pro ně byla jen hypotéza a hypotézy jsou zakázané, protože znamenají smrt.
On se tohoto osudu ale nebál. Mořské panny údajně nemohou nic milovat víc než moře. Proto často střídají partnery, nemají trvalé vztahy. Gerasim ale tuhle část své osobnosti zatlačil do nejtemnějších zákoutí své mysli. Už se považoval za člověka. A lidé milují. Dlouho si ta slova nacvičoval, aby nepopletl jejich výslovnost. Nejdůležitější na jeho definici lásky byla nutnost to svému protějšku vhodně sdělit. A to měl v plánu.
"Jaro!" zavolal na ni.
Otočila se a zamávala. Stála uprostřed tržnice. To byla správná chvíle. Neukáže jenom jí, jak je upřímný a jak ji má rád. Ukáže to všem! Zamířil blíž. Čekala na něj s úsměvem na rtech. Neočekávala žádné překvapení. Měl to být další obyčejný den. Obyčejných dnů měl ale Gerasim po krk.
"Chtěl bych ti něco říct," zvýšil hlas, aby všichni dávali pozor.
A ona v nebezpečném tušení zbledla.
"Neříkej…"
"Miluju tě!"
Rozhostilo se naprosté ticho, ještě těžší než obvykle. Jara překvapeně vydechla. Nikdo nedýchal. Nic se nestalo. To, co řekl, musela být pravda. Srdce jí bilo jako splašené. Chtěla mu odpovědět, ale on ještě neskončil.
"Budu tě milovat až do konce svého života."
A pak klesl na kolena. V první chvíli si myslela, že ji teď požádá o ruku. Po tváři jí stekly první slzy štěstí. Pak si ale uvědomila, že je něco špatně. Nedýchal. Sledovala, jak padá a každá sekunda z toho jí připadala jako rok života. Lhal. Sesunula se na zem vedle jeho těla neschopná souvislé myšlenky. Ležel tam, obličej zabořený v prachu. Vnímala, že pláče, že se nedokáže přestat třást. Ještě před minutou byli šťastní! Nemohl to prostě nechat být! Najednou si uvědomila, že si už nepřeje nic než zemřít společně s ním.
"Já tě taky miluju!" vyhrkla. "A taky tě budu milovat do konce života!"
To tvrzení ji ale nestálo život. Vzájemné vyznání lásky bez ohledu na hrozbu smrti, ačkoli bylo poloviční lží, zlomilo kletbu uvalenou na město. V tu chvíli to nikdo nepoznal. Až později zjistili, že mohou opustit brány města a že jim už neublíží žádná lež. Gerasima od té doby oslavovali jako hrdinu, což otevřelo mořským pannám cestu zpět do světa lidí.

Jara ve skutečnosti nelhala. Milovala ho až do konce svého života.

Den po jeho smrti skočila z útesu.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama