Mám nesplnitelný sen

21. listopadu 2014 v 23:22 | Berenika |  Aktuálně
Vím přesně, kdy jsem se prvně zamilovala. Byla jsem ještě malinká, ale dobře si pamatuji tu melodii. Pro Elišku, klavír. Máma si pouštěla starou nahrávku oblíbené klavírní skladby. Poslouchala jsem a řekla jsem si, že jednou bych ji taky chtěla umět zahrát. Vždyť byla tak krásná! Zdá se ale, že můj sen se nikdy nesplní. Rodinná finanční situace ho neumožňuje. Jen díky babičce, ochotě učitelky a piánu na internátu mohu alespoň chodit jednou týdně cvičit. Ale nemohu trénovat. A mám strach, že se slibný začátek naplnění snu rozplyne v prázdninovém oparu, jakmile nebudu moct celé dva měsíce sednout ke klavíru.



Už dva roky si na všechno, co je pro mě důležité, vydělávám sama. Sotva mě v šestnácti vzali na moji první (a na vesnici jedinou dostupnou) brigádu, začala jsem vstávat na pátou ranní, chodila na i na osm hodin do práce. To vše, abych si vydělala na své první steelky a několik věcí laděných ke gothické subkultuře, kterou zbožňuji. Během roku, když jsem nemohla sehnat brigádu poblíž internátu, jelikož i šalinkarta je přílišnou investiví, jsem prostě šetřila. Něco pro sebe, něco na dárky, protože mám ráda ten pocit, že můžu lidem dokázat, co pro mě znamenají něčím, o čem vím, že se jim to líbí. Možná to není nejdražší, ale každý dárek ode mě je přímo od srdce.

Teď už tam pracovat nemůžu. Minulý rok mi přílišná fyzická námaha málem způsobila operaci. Na prázdniny si budu muset najít něco jiného. S vědomím, že slepě odejdu do práce, vrátím se domů a půjdu spát. Nic jiného mě doma nečeká. Přátele mám v Brně. Školu mám v Brně. Knihovny mám v Brně. Co na vesnici? Ani brigáda ve městě by se nevyplatila. Ne se stále se zdražujícím dojížděním.

Ani jsem si ale nezkoušela šetřit na klavír. Dodnes. Dávno předtím jsem se smířila s tím, že ho mít nebudu. A bylo to dlouhé smiřování. Rodiče mi v první třídě řekli, že mám nestálou povahu a že mi ten sen dlouho nevydrží. Tak jsme se dohodli. Koupili mi flétnu a učila jsem se noty. Celých sedm let základní školy. Celou tu dobu mi slibovali, že pokud u toho vydržím, budou uvažovat o klavíru. Lháři! V té době na to měli. Ale víc potřebovali novou televizi. Víc potřebovala máma myčku na nádobí. Víc jsme potřebovali nové fény nebo DVD přehrávač, i když ten starý fungoval. Vždycky bylo něco, co jsme potřebovali víc. Ani notebook mi nekoupili oni, když jsem ho potřebovala do školy. Být to na nich, nikdy bych ho neměla. Dodnes vyčítají strýčkovi, že mi ho věnoval.

V osmé třídě jsem začala malovat. Nahradila jsem starý sen a na chvíli jsem ho posunula daleko do mysli k něčemu, s čím se musím zkrátka smířit. Nikdy bych nemohla žádat po rodičích, aby mi dávali peníze, které nemají. Jsem vděčná za to, že mohu být na internátu, ačkoli tomu ani jeden z nich ani trochu nevěří.

Ale letoš jsem poznala Káčátko. Slyšela jsem ji hrát na klavír. Slyšela jsem ji zpívat. A ten dětský sen mi zase začal naplno tepat v srdci a já ho nezvládla uklidnit. Jako zmámená jsem obcházela umělecké školy v okolí a hledala soukromé učiteli, kteří by šli na srozumitelnou a pro mě snesitelnou cenu. Nepotřebuji kapesné. Potřebuji klavír! Slovo dalo slovo a já jsem uspěla. Domluvila jsem si na dnešní poměry levné hodiny klavíru a domluvila jsem si možnost hraní na internátu. O víkendu nehraji vůbec (od pátku do neděle). Nemám na čem.

Jenže jakmile tam přijde někdo jiný, nejčastěji konzervatoristky, slyším je hrát. A ony slyší mě. Sbalím své "Já mám koně" z Klavírní hry po začátečníky (kterou mám, mimochodem, po mámě, protože utrácet za novou by bylo zbytečné, dokud se úplně nerozpadá) a uteču. Nemůžu jim přece brnkat Kalamajku do Beethovena! Někdy se stane, že si celé hodiny hlídám čas a na začátku každé nové se jdu podívat, jestli pořád hrají, jestli tam náhodou není volno, abych mohla jít cvičit já.

Při hodinách klavíru jsem zmatená, protože každý internátní hraje úplně jinak a to se pak špatně cvičí. Jsou tam, myslím, čtyři. Čtyři, na které chodím hrát. A ani jeden nehraje tak, jako naladěný klavír u mojí učitelky. A když necvičím, mám problém správně hrát. Znát noty je mi k ničemu. Že jsem se obstojně naučila číst i hrát houslový a pro mě nový basový klíč za nějakých sedm týdnů obouručně... je mi úplně k ničemu. Přijde mi, že jsem si vlastně naběhla na pěkně ostré vidle. Teď už vím, že bych hrát zvládla. Už vím, že by mi to mohlo jít. Už vím, jak by mě to bavilo! A o to palčivější je ten pocit, že nemůžu.

Spoléhám na to, že hned v březnu, až mi bude osmnáct, půjdu do Lidlu. Je to práce, na kterou jsem z domu zvyklá. Jediná práce, která je tak blízko, abych i v noci došla do konce povolených vycházek zpátky na intr a kde mi dovolí pracovat pouhé tři dny v týdnu. To víte, jedno odpoledne zabere klavír a v pátek hned po škole odjíždím jediným možným autobusem domů. Nemám na výběr. Přes víkend na internátu zůstavat nemůžeme. Nejsem naivní, jestli budu moct od dubna nastoupit a budu chodit pravidelně ty tři dny, čtyři hodiny za den... na klavír si do prázdnin nevydělám. Možná na klávesy, ale to není ono. Takové, které bych si mohla za těch pár tisíc dovolit, klavír nenahradí.

Možná mám jen malou představivost a šlo by to. Ale bez šalinkarty? S vycházkou maximálně do devíti, tj. pracovní dobou maximálně do osmi? Neplnoletá? Bez známých, bez zázemí, jen tři dny v týdnu a jen během pozdního odpoledne?

Milý Ježíšku, letos bych si k Vánocům přála splněný dětský sen. Klavír. Pianino! To nejmenší, třebas nenaladěné, jen ať se na něm dá hrát! Nejlépe až domů do přízemí, ale pokud ho tvé sáňky neutáhnout, klidně si zařídím odvoz. Škrtám! Milý Ježíšku. Omlouvám se, ale nemohu si nic přát. Máma říkala, že nemám žebrat. Prý toho pro mě udělala už tolik, že jakékoli další přání by vyjadřovalo jen mou nevděčnost. Možná jednou. Až se odstěhuji od rodičů za prací. Zatím není v jejich světě pro klavír místo.

Ne. Tak pesimisticky neskončím! Já jednou klavír budu mít. A budu ho mít, protože jsem nikdy neměla větší sen. I kdyby to znamenalo trávit celé dny na brigádě, nejíst a nepít, neučit se, udělat pro to cokoli!

Já ten klavír budu mít.
 


Komentáře

1 Antea Antea | Web | 22. listopadu 2014 v 6:31 | Reagovat

Ahoj, tvoje situace mě mrzí. Napadla mě jedna možnost, i když předpokládám, že tohle už jsi zkoušela... Co takhle aukro? (http://aukro.cz/hudebni-nastroje-aparatury-hudebni-nastroje-53810?order=m&string=klav%C3%ADr&bmatch=s0-czech-0819)
Mrkla jsem se tam a funkční použité klavíry se dají sehnat cca za 7000,- Takovouhle částku by se ti už podle mě mohlo podařit do prázdnin vydělat. Budu držet palce, ať se Ti tvůj sen splní :-)

2 Em Age Em Age | Web | 22. listopadu 2014 v 10:40 | Reagovat

To je dokonalý článek. Je napsaný tak parádně, že mě málem přinutil slzet. Připomíná mi to mou situaci před lety (před asi 9 lety), kdy jsem si několik roků přála příčnou flétnu a na otázku "co si přeješ k narozeninám", "co si přeješ k svátku" a "co si přeješ k Vánocům" jsem vytrvale odpovídala že příčnou flétnu přeci. Ona je drahá, protože je vykládaná stříbrem, proto není divu, když hraješ na nějakou, co stojí i dvacet tisíc. Máma měla štěstí, protože chytla tu, co byla ve slevě o osm tisíc a dala za ní "jen" patnáct. A tak jsem v jedenácti letech začala po pěti letech zobcovky hrát na mou vysněnou příčnou. Škoda, že jsem měla debilní učitelku, která mi z hraní udělala peklo, a tak jsem po sedmi letech skončila.
Přeju ti, ať se i tobě tvůj sen splní.
Tvůj článek řadím do výběru těch nejlepších na blogosvet.blog.cz

3 Choi Mari Choi Mari | Web | 22. listopadu 2014 v 11:41 | Reagovat

Taky jsem vždycky chtěla hrát na klavír. Když jsem měla čas, nebyly peníze a když teď peníze mám, tak zase není čas. A stejně bych ho neměla kam dát.

Dobrý klavír se dá sehnat i levněji, pokud není nový. Myslím, že jsem kdysi narazila i na inzerát na klavír za odvoz.

4 Girl with a boater Girl with a boater | Web | 22. listopadu 2014 v 13:00 | Reagovat

Moc ti přeji, aby se sen splnil. Napiš si ho na papírek a přilep ho tam, kde na něj každý den vidíš. Mělo by se to splnit. :)

5 Majklice†Světice Majklice†Světice | Web | 22. listopadu 2014 v 13:10 | Reagovat

Mrzí mě, že když někdo po něčem touží, nemůže si to dovolit a pak jsou tady ti, kteří na to mají a vůbec o to nestojí.  Rodiče mi jako malé koupili křídlo a nutili mě na něj hrát. Nesnášela jsem to, protože mi to vůbec nešlo a když jsem hrála na vystoupení, vždycky jsem něco pokazila. Ale teď, když jsem starší, asi bych hrála raději, je mi trochu líto, že jsem přestala.
Klavíry se dají sehnat docela levně, takže nevěš hlavu, určitě si na to jednou našetříš a možná to ani nebude trvat tak dlouho.

6 Inalyn Inalyn | E-mail | Web | 22. listopadu 2014 v 13:30 | Reagovat

Svet je nespravodlivý. Trebárs ja klavír mám, teda elektronický klavír. Znie tamer rovnako ako piáno a funguje mi tam dynamika, ktorá na keyboarde chýba. Nemám rada keyboardy.
Tiež som si ho priala. A moje prianie sa mi splnilo. Na klavír chodím už siedmy rok. Ale, ach, ako to ja nenávidím! Nenávidím moju učiteľku, nenávidím trénovanie, skrátka mňa to nebaví! Ale mňa rodičia naopak nútia. Je zvláštne, aké sme v tomto rozdielne.
Môj sen je odmalička mať koňa. Začala som jazdiť, splnilo sa mi to aspoň čiastočne. No život mi zobral aj to maličké šťastie. Ja zase snívam o tom, že budem mať vlastného koňa. Ranč.
Prajem ti, nech sa ti tvoj zdanlivo nesplniteľný sen splní. A dúfam, že ma nebudeš odsudzovať. Občas si zahrám rada. Ale nepreskočila tam tá iskra. Možno sa to raz zmení...Ale mne skrátka učarovalo čosi iné. Prajem veľa šťastia.

7 Ang Ang | Web | 22. listopadu 2014 v 13:39 | Reagovat

Máme keyboard... Nemůžu teď hrát na klavír, protože díky keyboardu nejsem zvyklá na to, jak špatně se mačkají klávesy. Ale co.
Podobně chci motorku. Ale ta mi asi vážně neprojde. (Až jednou...)
Pfff. Rodiče jsou takoví, no, já nevím. Je to smutný, podle mě.
To zvládneš.

8 Berenika Berenika | E-mail | Web | 22. listopadu 2014 v 14:04 | Reagovat

[1]:[2]:[3]:[4]:[5]:[6]:[7]:
Děkuji všem za komentáře! Popravdě jsem po zveřejnění článku bojovala s potřebou ho smazat. Už jsem si odvykla se vypisovat z osobních pocitů, většinou mě potom vždycky někdo plácnul přes čumák, co to píšu za hlouposti. Nakonec se to ale zdá jako povzbuzující zkušenost.

Už několikrát jsem viděla klavíry i za odvoz. Pokaždé mě ale buď někdo předběhl (mizí třeba půl hodiny po vložení inzerátu) nebo máma řekla, že něco takového si do domu nevezme, protože je to nenaladěné (což klavíry na intru taky), protože je to moc staré (+/- 100 let, ale v pěkném stavu) nebo protože ho nemá kam dát. Musela by kvůli mému klavíru vyhodit gauč, který v naší domácnosti nikdy nepoužíval nikdo než náš kocour. Je totiž v přízemí, vedle šatních skříní, dá se říct, že na chodbě. Nikdo tam nespí a spát nebude, ale zkrátka je spojený se vzpomínkami, tak jak by ten starý, rozvrzaný krám mohla vyhodit kvůli mému snu?

Bohužel klavíry do těch 7 000 jsou často ve špatném stavu. Tj., že nejen, že nejsou nenaladěné, což by se dalo zvládnout, ale třeba jim nehraje nějaká klávesa, potřebují opravit kladívka nebo třeba nefungují pedály. A další položkou je doprava, která jen po městě (Brno, Praha) od speciální firmy stojí přes 2 000. Když se k tomu připočte fakt, že od Prahy to k nám "na vesnici" jsou víc než dvě hodiny... Abych mohla hrát, potřebovala bych tak 20 000. Klavír dejme tomu za 15, ty už bývají dobré, a za 5 profesionální dopravu, aby se nerozladil.

Na papírku to mám. A na velkém. Když jsem doma, dívám se na papírový "model" piána, který jsem si udělala. A na svůj výpočet přibližné ceny vedle sklenice na spoření peněz se šesti stovkami. Bez brigády se zkrátka šetří špatně.

Ale nevzdám se.

9 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 24. listopadu 2014 v 19:16 | Reagovat

[8]: S tím "zvládnutím" nenaladnění si nejsem moc jistá. Před nedávnem totiž kamarád také sháněl klavír a při bližším pohledu do problematiky zjistil, že některé z těch starších jsou do "normálu" vpodstatě nenaladitelné.

Na druhou stranu, pokud máš na intru k dispozici pouze nenaladěný a doma nic, asi by se ti hodil jakýkoli. I s tímhle handicapem. Tak hodně štěstí v plnění snu. :-)

10 m. m. | Web | 25. listopadu 2014 v 23:13 | Reagovat

Nechápu rodiče, který je schopný po celá léta tak silně brojit proti snu svého dítěte. Zvlášť když nejde o nic agresivního nebo ujetého, nemluvíš o scarifikaci, tetování, dredech nebo skákání padákem, není to nic, u čeho by se u tebe museli bát, je to maximálně kreativní a ctnostný sen a i když je možná o nervy ta představa, že bude dítko od rána do večera nadšeně třískat do piána, nejsi už mimino a dokázala jsi snad už dost, že o to vážně stojíš, takže to prostě fakt nechápu.

Držím palce, ať se situace brzy změní. Aspoň je to sen, co nemá expiraci, nemusí se vyloženě stát hned, stačí "jen" čekat. Klavíry budou vždycky :) A ten tvůj si k tobě najde cestu.

11 womm womm | E-mail | Web | 26. listopadu 2014 v 1:30 | Reagovat

Pekne napísané. Držím prsty v splnení detského sna. :) A za pracovanie a zarábanie máš môj obdiv. Si mladšia ako ja, ale spravila si toho už v živote viac ...takže, ako hovoríte vy Češi, smekám :)

12 Lenny Lenny | E-mail | Web | 29. listopadu 2014 v 7:49 | Reagovat

Hm, a když si našetříš na pěkný klavír, tak kvůli němu ten gauč vyhodí? Vaši jsou fakt zvláštní.
Proč chceš "chodit" do práce, když je to pro tebe tak těžké? Vždyť umíš psát, proč nezkusit psaní za peníze? Nemyslím teď napsat knihu, i když i to by mohlo jít, ale psaní článků na web, takových těch nudných, popisků věcí v eshopech, článků pro dámské magazíny, o nemovitostech a finačních půjčkách. Můj tip: https://webtrh.cz/f106

13 Jindra Jindra | 30. listopadu 2014 v 16:35 | Reagovat

Když on je tu jeden problém, co si každý hned neuvědomuje. Muset poslouchat hodiny a hodiny drnkání, plné neustálých přehmatů, dost hlasité a pořád dokola! Slyším to ze sousedství a je to na mašli. Teda ne pro mě, já jsem trochu dál, ale ti, co to mají hned za zdí, trpí. Pokud na to ale člověk má vhodné prostory, aby nikoho nerušil, tak proč ne. Doporučil bych na pár let jen klávesy, na učení prstokladu to stačí. A  kvalitní klavír pořídíš, až budeš normálně vydělávat. Pokud v té době nebudou zase jiné priority, že. Jinak my shodou okolností pianino Petrof máme, ale nikdo na to neumí, je to zděděné po předcích, staré asi tak 50 let.

14 Berenika Berenika | E-mail | Web | 30. listopadu 2014 v 20:17 | Reagovat

[12]: Eh, jen kdyby mi notebook zase nevypověděl službu. Přístup na internet mimo nepoužitelně pomalé, nespolehlivé a většinou zaplněné internátní počítače pro mě už necelý měsíc existuje jen o víkendech a i to mám pořád za zády rodiče, jejichž pohádky a pořady o přírodě mi nedopřejí ani minutu ticha na psaní. Ale budu tu stránku sledovat, díky moc. :3

[13]: Ve skutečnosti máme rodinný dům a navíc jsem "doma" jen o víkendu nebo o prázdninách, takže minimálně v pracovních dnech bych rodičům ani babičce, která bydlí pod námi, nemohla "hrát na nervy." I když musím přiznat, že jsem se úplně zamilovala do nových pianin od petrofu, které mají tu vlastnost, že vůbec nepotřebují ladit a navíc stačí zapojit sluchátka a člověk si může cvičit jen pro sebe. Takový koníček ale stojí 64 000.

Klávesy jsou levnější a už bych si nějaké přijatelné i mohla dovolit, ale bojím se zkušenosti kamarádky. Na klávesy se učí vzhledem k dalším funkcím trochu jinak než na klavír. Pokud někdo cvičí na klavír a pak zahraje na klávesy, nemá problém. Pokud prý ale někdo hraje na klávesy a pak si sedne ke klavíru, není to ono. Klávesy tam nejdou tak do hloubky jako u pianina, (většinou) chybí pedály...

Pianino tiše závidím.

15 Jindra Jindra | 30. listopadu 2014 v 20:37 | Reagovat

[14]: ono asi taky záleží, jestli chceš hrát klasiku podle not nebo zkoušet komponovat vlastní, moderní hudbu. Na to druhé jsou klávesy lepší. Jeden ze známých, co skládal hudbu do počítačových her, měl klávesy nějaké dost dobré, co používali v té době ve skupině Oceán, s Mukem. Vykládal hrozně zasvěceně, co vše to umí. A dnes už to je jistě o hodně dál. Já sem tam zkusím zadrnkat pár tónů, co si pamatuju z dětství, kdy jsem to na tom našem klavíru zkoušel. Bez talentu, jen s trochou toho přelétavého nadšení.

16 Berenika Berenika | E-mail | Web | 30. listopadu 2014 v 21:31 | Reagovat

[15]: Prozatím si musím vystačit s etudami a jednoduššími písničkami, ale ráda bych se naučila hrát jak klasiku (Pro Elišku a další), tak "moderní" hudbu. Mám ráda soundracky z filmů. Existuje spousta tzv. sheetů, přepsání soundracků do podoby pro piáno. Mám na počítači celé složky not, které bych ráda jednou uměla zahrát. Bohužel, jedny těžší než druhé a nerada bych je se svými základy kazila špatným prstokladem a nedostatkem zkušeností.

Zároveň bych ráda hrála kamarádce ke zpívání. Dokonce chystáme vlastní písničku. Její známý nám skládá hudbu, já text a ona zazpívá. :3 Ale k tomu je ještě dlouhá cesta.

17 AB AB | E-mail | Web | 4. prosince 2014 v 14:56 | Reagovat

Páni, asi si začnu vážit toho, že jedno svoje stařičké, rozhrkané mám:-)

Víš, kdysi jsme měli piáno, krásný, takový to velký, s tím deklem. Pak ale umřel děda a zůstalo po něm mé současné pianino. Rozhodli jsme se, že piano darujeme mému strýci, jež "velice toužil" naučit se na něj hrát, a sami jsme si nechali pianino (především z prostorových důvodů).

O půl roku později přišla máti ke strýci (její bratr) a říká, tak se ukaž, co už umíš zahrát. Strýc se pořád tak nějak kroutil, až máti došla trpělivost a ať jí ho teda aspoň ukáže (měla k němu citovou vazbu, sama se na něm učila hrát).
Nakonec ze strýce vylezlo, že ho to nebavilo a neměl v zimě čím topit...tak ho rozštípal a stopil.

Dodnes mám vůči tomuto člověku jistou averzi. Nedávno jsem našla zlatej klíček od toho piána, tak jsem si na tenhle příběh v pochmurném listopadovém večeru vzpomněla...

18 Jindra Jindra | 7. prosince 2014 v 0:09 | Reagovat

[17]: Nevěř, že ho rozštípal. Jednoduše ho střelil, potřeboval peníze. A aby nemusel nic platit vám, tak se vymluvil, že to rozštípal. Ono kvalitní piáno je pěkně drahé. Kámoš před pár roky prodával za 60 tisíc.

19 Berenika Berenika | E-mail | Web | 7. prosince 2014 v 0:22 | Reagovat

[17]: To je příšerné! :( Neskutečné. A o to je to horší, když je to člověk z rodiny. Rozštípat piano, to snad ani nejde. Minimálně ne, pokud má člověk duši. Stejně jako Jindra bych sázela spíš na to, že ho prodal. Možná by se to i dalo dohledat, poptat se po okolí, hledat staré inzeráty z jeho okolí...

[18]: Taky si říkám, že by to člověk při smyslech neudělal...

20 Amálka Amálka | Web | 19. ledna 2015 v 15:59 | Reagovat

Jako bys mi mluvila z duše:) Také sním už od malička o klavíru a naši mi na ZŠ koupili flétnu. Celé to též nastartovala písnička pro Elišku, přesně jak píšeš ty, fakt náhoda! Držím Ti pěsti, pokud tomu věříš, určitě se Ti to jednou splní a mě taky:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama