Chtěla jsem dělat dobré skutky

10. dubna 2014 v 22:42 | Berenika |  Aktuálně
Před pár týdny jsem na cestě domů z internátu nemohla usnout. Autobus jel možná rychleji než obvykle, každá druhá
zastávka byla menší sázkou, jestli mé věci zůstanou tam, kde jsou. Možná jsem jen měla tašku zatíženou víc na jedné než na druhé straně, ony dvoulitrovky udělají své a nebo jsme měli zpoždění, které bylo třeba dohnat rychlejší cestou. Sama nevím. Jisté ale bylo, že jsem se nepropadla do spánku z jedniného důvodu, kterým celý ten šílený nápad dělat dobré skutky začal.


Neustálé vyzvánění zvonivé melodie, jedné z těch nejstarších a nejotravnějších, jaké vůbec existují, mi rvalo nervy i přes hudbu ve sluchátkách. Stmívalo se, viděla jsem před sebou jen hlavu skloněnou na stranu. Světlé, snad až bílé vlasy. Říkala jsem si, že dvě sedadla přede mnou možná sedí mírně nahluchlý důchodce, který mohl i zaspat svou zastávku, když neslyší tak nepříjemné zvonění telefonu. Snad by mohl být i nemocný a potřebuje pomoc! Takové myšlenky se mi proháněly hlavou, ale strach mě přikoval k sedadlu. A nikdo se nezvedal. Pak, k mé neskonalé radosti, se zvedl jediný muž v zadní části autobusu, snad vysokoškolák, který k muži došel a... ztlumil mu zvonění.

Situaci změnila jen jeho poznámka k opodál sedící černovlásce středního věku, že je úplně na mol. Mě ale zůstávala představa nemocného důchodce... který je ještě k tomu značně opilý, zaspal svoji zastávku, bratr (jehož jméno bylo na mobilu) ho shání a bojí se o něj, možná má ženu a děti a vnoučata... Nicméně už jsem nemohla nic zlepšit, než počkat na další zastávku. Alespoň jsem v to doufala. Když jsem pak zaslechla diskuzi dvou žen, oddechla jsem si. Řeknou řidiči. To byl původně plán, který jsem si připravovala i pro sebe, kdyby ho všichni nechali v autobusu napospas. Když se definitivně dohodly, že to zařídí, spokojeně jsem vystřelila z autobusu, ale zároveň jsem si předsevzala, že bych měla pro někoho udělat něco pěkného, abych odčinila tohle ztuhnutí ve chvíli, kdy měl někdo vzít telefon a ozvat se někomu, kdo se o zmíněného muže bál.

Zatímco jsem komunikovala s rodiči, ozvali se od autobusu, kterým jsem přijela, nadávky. Šla jsem se podívat blíž. Ukázalo se, že můj smrtelně nemocný důchodce byl ve skutečnosti mužem středního věku s velice světlými vlasy, které mě zezadu spletly. Zepředu jsem ho předtím neviděla. Nadával. Ptal se, jak se dostal až sem. Kdo mu bral mobil. Jak se má dostat zpátky. Používal nevybíravá slova, div že nepraštil řidiče, který ho nějakým zázrakem probudil a vytáhl z autobusu. "Mladík" ho za to ještě zdržel, seřval a málem napadl. Poté si sebral batoh a vypadal, že se někam vydá. Předběhla jsem ho a zaplula do budovy terminálu bledá jako stěna a domýšlející důsledky, které by bývaly mohly plynout ze snahy toto individium zbudit, pomoci mu a... udělat dobrý skutek? Ne, děkuji. To by byl špatný nápad a intuice mi ten večer, když mě strachem přikovala na sedadlo, poradila dobře. Ale i tak... Co kdyby to byl opravdu nemocný důchodce a vinou nezájmu cestujících by se mu přitížilo?

Je těžké se rozhodnout, jestli pomoci nebo si raději preventivně chránit vlastní kůži. Na jednu stranu je to zbabělé a špatné. Je to něco, co kazí společnost a co se vám může vrátit, až budete potřebovat pomoc vy sami a nikdo se nezastaví, nezeptá se, co je třeba udělat, aby vám bylo lépe, nikdo nepomůže... Ale co když se opravdu ohrozíte? Což když nebudete umět pomoci a pouze ze sebe uděláte hlupáka nebo hůř - ublížíte pod záminkou dobrého úmylu. Chuť pomáhat mě ten den ale ještě nepřešla a někdo, kdo má na starosti osud, se rozhodl, že mi to vrátí i s úroky.

Čekala jsem na rodiče, hledala v mysli cestu, jak ze zapeklitého problému ven. V té chvíli se ke mě přitočil muž ve středních letech, ovanula mě nepříjemná pálivá pachuť přemíry alkoholu, kterou otrávil vzduch kolem své osoby. A zeptal se mě, jestli nemám drobné. Dobrá, přímo takhle jsem to pomáhání nemyslela. Na několik vteřin jsem se na něm zastavila pohledem. Onošené oblečení, smrad, alkohol, cigarety, špína za nehty, oči podlité krví. Pokusila jsem se odolat chuti udělat krok od něj dál a v hlavě jsem mísila možná východiště, abych našla nejjednodušší. Mohla jsem mu dát drobné, ale rozhodně jsem nehodlala podporovat něco takového. Na druhou stranu jsem byla před terminálem sama a neměla bych čas v onu již spíše noční dobu ani vykřiknout, kdyby se rozhodl mě okrást nebo i něco horšího. A co hůř - v takové chvíli nemáte na uvažování příliš času. Rozhodně to nebylo poprvé, co bych se setkala s takovým člověkem, ale bylo to setkání doposavad nejhorší.

Vybrala jsem si nakonec neutrální odpověď, že bohužel nemám a proto tu čekám na rodiče. Díky bohu jsem se okamžitě mohla vydat vstříc přijíždějícímu se autu a můj nechtěný společník se vydal prosit o kus dál. Ještě jsem ho zahlédla, jak zastavuje dalšího kolemjdoucího. Volně vydechnout jsem si dovolila až v autě. Ještě jsem z něj sledovala mladý pár, zatímco rodiče museli natankovat, kterak se pokouší zažehnout v jejich voze jiskru života. Nejelo jim to. Věděla jsem, že táta toho ví o autech víc než sotva dvacetiletý chlapec a ještě mladší dívka, která stála opodál a tiskla si k tělu sáčko, očividně promrzlá. Kdybychom zde strávili o několik minut dřív, možná bychom jim mohli pomoci. Ale proč bychom pomáhali někomu cizímu? Táta nasedl do auta a aniž by o pomoci mladším zauvažoval, jeli jsme pryč. Kdo ví, jak skončili a jak dlouho tam museli mrznout. Kdo ví, jestli by jim bývala pomoc od zkušenějšího mohla ušetřit hodiny času a finanční výlohy na odtah auta či zavolání odborné pomoci. Jedno je ale jisté - takto jsem si realizaci touhy dělat dobré skutky nepředstavovala.

Téměř jsem na příhody dne minulého zapomněla, když jsem zažívala příjemnou sobotu v Praze s partnerem, ale hned po příjezdu domů se mi vše vrátilo. Nestíhala jsem. Musela jsem rychle doběhnout od vlaku k autobusu, který mi jel domů poslední v alespoň trochu přiměřené době. Vyběhla jsem schody, ale těsně před nimi jsem si všimla staršího páru. Muž a žena, oba již dávno bělovlasí. Drželi se za ruce, muž měl k tomu v druhé bílou hůl, ženin obličej jen zkrásněl vráskami. Chtěla jsem se jim vyhnout, ale zdálo se, že zamířili ke mě. Zeptali se mě na vlak do Prahy. Věděla jsem, že chvíli předtím jistě vlak do Prahy hlásili, ale na informační tabuli ještě nikde zapsaný nebyl. A já jsem nestíhala, nemohla jsem si dovolit čekat. S pocitem studu jsem poslala starší pár k informacím a vyrazila odtud jako blesk. Později jsem si to vyčítala. Kdybych měla čas, bývala bych je snad dovedla až k nástupišti a ještě se desetkrát zeptala průvodčího, jestli opravdu jedou správným směrem. Ale nemohla jsem a nechala jsem je poloslepé boudit a hledat ochotnější duši. Nikdo se na ně ani nepodíval a pokud ano, ihned odvrátil tvář.

Dobré skutky jsou mi asi zapovězeny. Nedovolí mi je strach - ačkoli to bylo oprávněné. Nedovolí mi je pohled na člověka, který je mi vyloženě odporný a který mě děsí. Nedovolí mi je nedostatek vzdělání a vědomostí. A ve chvíli, kdy je zásah a snaha pomáhat si nejvíc potřeba, nedovolí mi je uspěchaná doba a nedostatek času.
 


Komentáře

1 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 10. dubna 2014 v 23:07 | Reagovat

Před časem ke mně přistoupil starší pán a promluvil na mě takovým tlumeným, pokorným hlasem. Lekla jsem se ho a dá se říct, že jsem utekla. Pak mě to mrzelo asi tak jako tebe ta situace s vlakem. Ten pán chtěl docela jistě peníze, ale nebyl to takový ten pobuda, co každého otravuje a pak to propije. Vypadal jako slušný, ale smutný pán. Když jsem řekla příteli, který je proti mně ten nejrealističtější člověk na světě, že mě mrzí, že jsem se tak vypařila, a že je mi toho pána líto, řekl mi, že jemu je líto hodin, které musí strávit v práci jako všichni, kdo se chtějí uživit. Tak přemýšlím, kde je pravda - jestli v tom, jak se z toho všeho cítím, nebo v tom, jak to vidí přítel.

2 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 11. dubna 2014 v 8:27 | Reagovat

Na tom říct, že bohužel nemám čas a spěchat dál nevidím nic zvláštního. Oni se můžou zeptat jinde, kdežto já když zmeškám vlak, posune to celý můj plán dne o dvě hodiny a něco už nemám šanci stihnout vůbec. A co se týče bezdomovce...tam je to ošemetné vždycky. Někdy, když ho člověk vídá víckrát a něco o něm ví, tak prosím, ale cizí, co vypadá nebezpečně...to je lepší nechat být.
Ale jinak...jsem taky zastánce toho, že pokud někdo potřebuje pomoct, a není to zrovna v případě že leží v bezvědomí, tak by měl někomu o tu pomoc říct a ne koukat kolem, jestli si ho všimnou, však každý člověk má na starosti věci ze svého života, co potřebuje zařídit, a ty jsou pro něj důležitější než ten cizí a anonymní, to je prostě fakt a není na tom nic špatného, ač se to určitá sorta lidí pokouší všem namluvit.

Jinak ale pozor na slovní spojení a slova. Třeba přijíždějící se auto. Auto příjíždí samo sebe? Ne, auto je prostře přijíždějící. Není to totéž jako otáčející se osoba, která otáčí sama sebe.

[1]: Tohle je taky docela dvojsečné, ke mně třeba jednou přistoupila v kupé ženská a spustila strašně zkroušeně nějakou rozvleklou historku, která měla odůvodnit, proč potřebuje peníze na vlak. Moc jsem jí nerozuměla, ale hodněkrát v ní dělala oběť ochlasty manžela a tak dál. Ten den jsem náhodou stejně žádné peníze neměla, tak což, ale když odešla, tak pán, co seděl v kupé se mnou, tak se jen zeptal: "A vy jí to jako věříte, jo?"
A já si pak řekla: Ta ženská šla po mě a padesátiletého chlapa radši neriskovala. Ta ženská měla ucajdanou dlouhou historku a je vlastně známo, že čím větší je to lež, tím delší je pohádka, co jí má nějak osvětlit. Ta ženská si to vymyslela!...a přitom věřím, že spousta lidí jí mohla naletět.

3 Lennroe Lennroe | 11. dubna 2014 v 10:22 | Reagovat

Jsou dobré skutky a dobré skutky, neměla bys to tak pitvat. Když vidíš nastupovat někde maminku s kočárkem, tak jí pomůžeš, když tě někdo požádá o drobné a vypadá normálně, tak z kapsy něco vylovit můžeš (ale peněženku bych tedy na ulici nevyndala, ani kdyby na mě drobný žebraly malý děti), podáš někomu něco z vyššího regálu, přečteš někomu složení na sušence, když si zapomněl brýle, počkáš mamince u kočárku, než si něco zařídí... To nejsou žádná hrdinství, to by měli lidé dělat automaticky a když jsi vyděšená, tak ti instinkt radí, že tady nejde o dobrý skutek, ale o hazard a to nemá smysl, on je dobrý skutek i někoho upozornit (Přemýšlela jsi nad tím, proč jsi prostě neřekla: "Tati zastav, alespoň se jich zeptáme, jestli nepotřebují pomoc."?)
Mimochodem, mysli taky na následky, tak bys třeba ty dva staroušky dovedla až k vlaku, byli by určitě vděční, poděkovali by ti, ale tobě by vlak ujel a čekala bys tam kdovíjak dlouho a koukala do zdí a přitom zas tak akutní to nebylo, určitě si poradili. Dávat může každý jen tolik kolik má, a když to dělá, tak je všechno v pořádku, já bych si být tebou nic nevyčítala :)

[1]: Já bych tipla někde mezi, ale mě je spíš líto člověka, který prohlašuje, že je mu líto hodin v práci, když někdo musí litovat toho, jak strávil svůj čas, dělá něco blbě.

4 Lennroe Lennroe | 11. dubna 2014 v 10:25 | Reagovat

[2]: To je ale strašně starý trik, kdybych měla věřit všem těm "okradli mě, přepadli mě, muž mě bije, jedu za nemocnou sestrou atd." financovala bych cesty po republice polovině nádraží, je to jen oblíbený způsob žebrání, když se něco takového skutečně stane, řeší se to s policií, která proti občance, cestu člověku zaplatí, což také říkám všem podobným pohádkářům. Kdyby rovnou řekli, že nemají na pivo, tak jim tu dvacku dám, to už se mi stalo, ale debila ze sebe dělat nenechám.

5 Berenika Berenika | E-mail | Web | 11. dubna 2014 v 12:44 | Reagovat

Též je třeba říct, že je to jen zamyšlení, psané snad s malou nadsázkou a výčtem chvilkových pocitů v danou chvíli. Všem ale děkuji za komentáře a za zamyšlení se nad textem, v takovém případě totiž splnil svůj účel.

[2]: Au, tohle mi uteklo. Psala jsem pozdě v noci. Ale teď jsi mi tím příkladem připomněla jednu vtipnou "reklamu," na kterou nás upozorňovala naše češtinářka. Věnovali se v ní "kojícímu" polštářku. :D

[3]: Ovšemže, zeptala jsem se, ale málokdo o cizí problémy projeví zájem, pokud se tím oddálí chvíle, kdy bude hezky doma v teple u televizní obrazovky.

6 Peta Peta | 7. února 2016 v 13:12 | Reagovat

Je to hezky, delat dobry skutky, ale ty mas na ne nejakou smulu:-) Ale nezapovezela bych je, zkousej to dal, beru to jako svoji obcanskou povinnost pomahat lidem!

https://miklaskapeta.wordpress.com/2016/02/07/proc-delat-dobre-skutky/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama