Osud je asi blázen

30. ledna 2014 v 0:47 | Berenika |  Aktuálně
Zatímco si užívám antibiotika, čtení, seriály a přepisování školních pracovních listů, nemohu se zbavit vtíravého pocitu či spíš chuti sednou si k notebooku pro změnu k něčemu naprosto neužitečnému. Už dávno jsem se spíš spálila, když jsem se chtěla svěřovat blogu, neznámým lidem... znáte to. Říkala bych tomu nepoužitelnost, nárazová blogofílie nebo jednoduše naivita. Jsou věci, kterými jsem si jistá a věci, které mě matou.


Když už jsem u novinek, začněme postaru. Rozmotáme klubíčko vlny a můžeme začít plést novou šálu. A pak rozpárat, pro jistotu. Stále navštěvuji školu, kterou miluji a díky bohu jsem to zvládla s absencí, kterou je ještě možné tolerovat. Stále mám stejně nízký tlak a stejný talent onemocnět. Přijdu k lékaři a slyším jen: "Bohužel, máte k tomu vrozené předpoklady." K nízkému tlaku. K silným alergiím. Dokonce i k chřipce? Děkuji, nechci. Ale nestěžuji si. Zvládám to.
Snažím se prohloubit a udržet přátelství, která mi za to stojí a objevuji nová. Brno je stále stejně krásné, dokonce i když už jsem se stačila zbavit iluzí o jeho naprosté bezpečnosti. V tomto případě to nebyla naivita. Nemyslela jsem si, že když budu tam, nemůže mi nikdo ublížit, ne doopravdy. To bych s sebou na každém kroku netahala už pro lepší pocit nůž. Naopak. Věděla jsem to až moc dobře, ale potřebovala jsem si vytvořit bezpečnější místo, než jaké cítím tam, kde jsem teď. Místo, kam chodit kolem ubytovny pro sociálně slabé, kde si vytvořím vlastní mini verzi domečku pro panenky a budu si v něm spokojeně žít. Dokonce jsem si koupila vlastní nádobí! V bazaru, za pár korun. Talíř s růžovou proužkou ("gothic as much as possible") a šálek na kávu. Jenom jsem si ještě zapomněla koupit kávu... a kostky cukru mám spíš místo bonbonů než na slazení čaje. Každopádně doufám, že přes tohle období jsem se přenesla. Doma to není růžové, naopak mám s ubíhajícím časem jen větší a větší strach už z principu, ale už nejezdím na internát jako kdyby to bylo jediné možné útočiště a snažím se necítit se mimo něj jako lvice v těsné kleci. Koneckonců jsem Zmijozel. A hada mříže připravené pro uvěznění lva neudrží.

Ukončila jsem vztah a někdo mi neskutečně moc chybí. Nelituji toho kroku, protože mi ona osoba nechybí jako partner. Chybí mi jako kamarád. Kamarád, který ke mně jako partner neseděl. Nedokázala jsem pochopit každý jeho vtip, bezstarostně se smát a on mi nedokázal dát tu část vážnosti, jakou potřebuji. Buď jí bylo příliš nebo příliš málo. A tak se časem z něčeho, po čem jsem toužila a co jsem musela mít už proto, že nikdo jiný nemohl, stalo něco, co jsem měla a nechtěla mít. Chtěla jsem zpátky toho kamaráda, se kterým jsem se mohla smát, psát si s ním každý druhý den a občas ho trochu sjet za ty neférové kousky, které byl schopný provést mým přátelům. Neměl je rád. Nutno dodat, že to bylo vzájemné a to ve vztahu z mého pohledu překáží víc než v přátelství. A nejde to smazat. Když už navíc nic speciálního necítíte, nemůžete si nechat někoho, kdo vás stále miluje, jako... domácího mazlíčka. To by nebylo fér.
A tak se chvílemi utápím v pocitu, že jsem se s ním tak dlouho nechtěla rozejít, i když už mi přišlo, že to nepůjde, tak jsem se držela představ z původní zamilovanosti z jediného důvodu. Tušila jsem, co přijde. Naschvály od něj a jeho nejlepšího přítele na stránce textové hry. Bloknutí na Facebooku po tuně zpráv, které jsem nechtěla číst. A konec. Žádná další konverzace, ani jeden přátelský úsměv. A to mi chybí. Ani tady bych neměla hledat prostor pro stížnosti. K přiznání, že něco nefunguje, mě dohnal fakt, že jsem poznala někoho opravdu, opravdu úžasného. Hovory, SMSky, psaní... schůzka. A pak už tu nebyl prostor pro protahování problémů, hádek a pláče.

V jedné z těch zpráv, které jsem nechtěla a nejspíš ani neměla nikdy číst mi ex-přítel napsal, že ze všeho vyjdu jako "ta dokonalá." Moji přátelé mi neřeknou pravdu o tom, co si o mě myslí. A že mi, mimo jiné, nový vztah nevydrží. Nejsem na to stavěná.
Nemyslím si, že by to tak mělo být. Prosím o kritiku a pokud mi ji přátelé nedají, časem to vyústí v hádku. Nikdo nemá nekonečnou trpělivost. Nikdo z přátel ji mít nemůže, není-li alespoň částečně upřímný. A to stačí. Vida, snažím se to obhájit a ujistit se, že to není pravda? Možná opravdu ze všeho chci jít dobře. Neopravňuje mě k tomu fakt, že jsem proplakala noci, vždy jsem byla příliš přecitlivělá a neuměla spoustu věcí řešit jinak než pláčem. Přemáhání se nepomáhá. Zatím. Neměla bych z toho vyjít dobře. A vlastně myslím, že jsem nevyšla. Jeho rodina mě nejspíš nenávidí. Jeho přátelé mě stoprocentně nenávidí. A ti ostatní... inu, ti by řekli asi něco ve stylu: "My ti říkali, že to takhle dopadne!"

Jediné, co bych si přála vyvrátit je to, že mi nevydrží nový vztah. Vždy jsem se pro myšlenku nadchla. Když se mi někdo líbil, bez rozdílu pohlaví nebo věku, přemýšlela jsem nad tím, jak daleko náš vztah může zajít, okamžitě jsem si tak vytvořila sestřičku nebo brášku a nebo jsem jednoduše chtěla víc a za tím jsem šla. Nikdy jsem nepřemýšlela nad důsledky. Nad tím, jak dobře můžu žít s někým, kdo ode mě bude očekávat něco jiného, než jsem. Nikdy jsem si nemyslela, že se lidé kvůli mě budou ochotní změnit, abych se mohla být, že mi to později budou vyčítat. Ani kvůli lásce by se lidé neměli od základů měnit, učit se obvyklé věci od začátku pro uspokojení partnera. Možná to vydrží týdny, možná roky, ale i pokud by to vydrželo navždy, musela bych to považovat za lež. Nevydržela bych to. A zase se ospravedlňuji!

Nemůžu si postavit hlavu a říct, že to bylo správně, že nový vztah mi vydrží do konce života... Ale mohu si to celým srdcem přát a přesně to dělám. Svého partnera miluji. Takhle cítím, že je to správné! Potěší mě každá maličkost, protože je vždycky něčím, co pro mě má co znamenat. Přívěšek s něčím, co máme společné nebo odznáček, o kterém ví, že jsem si ho přála, jednoduchá maličkost, která ale potěší. Když se na to večer dívám, je to jako kdybych v tom měla zakouzlený celý svět! Pro tento okamžik je to tak správně. Pro to, jak vidím budoucnost, je to správně!
Nemůžu říct, že to nebolí, když je to tak krátce po předchozím vztahu. Když ten předchozí skončil pro možnost rozvinutí... perspektivnějšího. Cítím se, jako kdybych na svůj věk měla příliš zkušeností a přitom mě doma učili, že to není správné. Pak ovšem správné věci pro srdce nejsou podle rozumu správné. Osud je asi blázen, měli by ho zavřít do psychiatrické léčebny.
 


Komentáře

1 eM. eM. | 30. ledna 2014 v 1:41 | Reagovat

Držím Ti palce, to co jsi napsala je velmi povedené vystihnutí a naprosto správné řešení situace.
Přeji Ti hodně štěstí, a neohlížej se na ty, kteří ti to nepřejí.

(pohled od jedné neznámé eM.)

2 Dian. Dian. | 2. května 2014 v 19:29 | Reagovat

Svět se vždy rozdělí na dvě strany a prakticky vzato je to správně. Co by lidé dělali bez sporů a svárů. V kostce řečeno, z negativity lidé žijí, z negativity těží. Posuzovat zda-li bylo něco správným či špatným rozhodnutím je naivní, hloupé a relativní. Každý situaci posoudíme jinak. Každý situaci vyřešíme jinak. Každý vnímáme jinak.

Jak může člověk posuzovat? V dnešní době posudek vychází často z jednoho pohledu. Jednoho jediného příběhu jediné zúčastněné osoby. Následně vyvstane nenávist vůči aktérům a lidé nejsou ochotni si navzájem naslouchat. Přitom slova často řeší nejvíce, že?

Nelžeme si. Svět je plný falešných lidí a vždy bude. Nelze říct, že jsi udělala správně, ale ani že jsi udělala špatně. Ani on. Ani oni. Neexistuje dobrý nebo špatný člověk. Jen pro někoho je někdo lepší a někdo horší.

Snad si zprávu tohoto příspěvku přelouská každý sám. A možná, podle sdělení této zprávy, ji každý "bude vnímat jinak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama