Básníci potřebují chválu

4. prosince 2013 v 13:06 | Berenika |  Články
Možná se chystám napsat malicherný článek pod vlivem emocí. Básníci ale potřebují chválu. Každý veršotepec, kterého znám, včetně mě, mám spoustu maličkostí, které ho dokáží srazit na kolena. I mnozí povídkáři mají v očích smutek a takovou tu touhu po jediném slově, po pohlazení, ale u básníků mi to vždy přišlo jaksi silnější a důležitější - a to především lyriků, anakreotská poezie by v pesimistickém smyslu asi neprošla. Je to jako podrbat psa za ušima, stáhne ocas a lehce si vám k nohám. Čím je takový pes víc osamělý a podrbání vzácenější, tím oddanější se pak cítí a tím víc si daného člověka zamiluje. Neměl by chtít slepou chválu, slepé komentáře, ale i kritiku. Názor. Podnětný, nejlépe objektivní názor. Uznání jeho díla i pokud se vymyká vkusu druhého. A stejným pravidlem by se měl řídit básník sám.



Poslední dobou mi několik věcí nevyšlo, ale jsem na sebe hrdá. Lidé mě chválí, mám přátele a známé "z oboru" a vyhrála jsem literární soutěž dokonce i s (pro některé) zastaralou tercínou. Kdo si dneska jen tak pro nic za nic napíše tercínu? Jenže já nepíšu volné básně. Není to tak, že bych neuznávala jejich autory. Není to tak, že bych neměla žádnou oblíbenou volnou báseň a občas si je z dlouhé chvíle nepřečetla. Navíc je doba, kdy budete v každém novém sborníku verše vázané určitými pravidly hledat těžko. Ty básně většinou nemají formu, strukturu, nic. Je to volnomyšlenkářský proud dětí svobody, které nic jiného nezažily a nic jiného nechtějí. Jsou i výjimky. Znám jich ale málo, možná žádné. A proto sbírám v antikvariátech sbírky velikánů. Proto mám doma nádherný výtisk veršů Svatopluka Čecha. Za pět korun. O krásnou, jemně navazující vázanou poezii, kterou miluji a toužím umět psát, dnešní čtenáři nestojí.

Vážím si každého porotce, každého komentátora, který mi ve villonské baladě vytkne chyby, poupraví sonet nebo navrhne, jak zlepšit tercínu. Poslední dobou ani nic jiného než villonské balady nepropracovávám. Oproti tomu mám problémy s odsuzováním moderních básníků, kteří přijdou a řeknou: "Tohle nepiš. Tohle prostě není IN."

Napsat dobrou volnou báseň je možná ještě těžší než se vejít do těch vázaných. Někdy. Proto obdivuji některé z těch volnomyšlenkářů. A při čtení pokusů jiných se mi dělá zle. Ale budiž. Uspěli. Píšou pro lidi své doby a to úspěchem rozhodně je. Úspěchem, který mi rozhodně není blízký.

Ale pojďme k tomu, o čem jsem vlastně chtěla psát. Je to peklo, když básníka donutí jít do kolen. Zláme si křídla, porouchá hodinové ručičky snů a potoky slz mu smažou všechna slova dalších veršů. Byla jsem taková. Pak jsem se naučila vybírat si soutěže, ve kterých vím, že mám šanci uspět. Nebudeme si nalhávat, že existuje nestranná porota. Taková není. Projevuje se to obzvláště u děl, která se vymykají standartům hledaného předmětu - a ten se liší dle doby. Někdy se nejvíce oceňují vázané, jindy volné verše - ale ani jedno nikdy nebude stálé a obojí vždy bude mít menší nebo větší počet "fanoušků." Mám soutěž, ve které se mi podařilo uspět s tercínou. Moje villonské balady a vázané verše vyjdou do sborníku. Na základce jsem zářila. Zkoušet psát něco do autorské soutěže na střední ale byla chyba.

Nejde mi o to, že se neumístím. To se stává. Dokonalým příkladem je pro mě Cena Waltera Sernera, kde jsem se letos (ačkoli ne s verši, ale s povídkou) umístila mezi 21. a 50. místem - a raději bych měla to padesáté než dvacáté první místo! V takové soutěži je obrovský úspěch umístit se na předních příčkách, když prací do soutěže došlo přes 400, i když pravidla jich splnilo jen něco kolem 390. Je to spousta lidí z celé republiky. Pak pořádající napíšou e-mail, pošlou nabídku účasti na vyhlášení a já vím, že by se mi to na tu dálku nevyplatilo, ale také vím, že si přečtu vítězné práce a budu vědět, jestli budu psát i příště, jak se trefit do vkusu porotcům a třeba mě právě tahle soutěž udrží u prózy. Podstatné je, že nikdo v takové soutěži nebude hledat e-maily dvaceti lidí ze čtyř set, které jim přišly. A pozvání tak příliš nepotěší, ale ani nezamrzí.

Dokonalý protiklad jsem mohla vidět dnes. To je tak, když vám profesorka před celou třídou oznámí, že bude to vyhlášení autorské soutěže, kde to je a ať se jdeme podívat, jestli chceme. Zdůrazňuji, že profesorla, která byla sama porotcem, tudíž je pravděpodobné, že i kdyby neznala výsledky, bude o nich mít alespoň určité tušení. Chápala bych zmínku o tom, že bude vyhlášení, někde v soukromí nebo alespoň naznačení, že opravdu chodit nemusím. Pochopila bych to a šla domů. Fakt, že mi někdo přede všemi řekne, ať někam jdu a já tam poslouchám: "Ano, tady se slečna umístila s VOLNÝMI verši." ale zavání úmyslem. Už minulý rok jsem autorskou soutěž vynechala. Přišlo mi to hloupé, když na moje verše bylo shlíženo s hmatatelným nezájmem a s tím, že by to opravdu chtělo něco originálnějšího.

Budiž. Byla jsem nemocná, doháněla jsem dva týdny učení, ale nezachovala jsem se jako určitý soutěžící (který se, mimochodem, umístil) a dva dny předem jsem alespoň něco napsala, den předem vytiskla ve dvou kopiích, aby už s tím nikdo neměl další starosti, když jsem to odevzdávala v den uzávěrky. Zmíněný soutěžící se pochlubil tím, že vzal dva roky staré dílko a dal ho tam, aby tam něco bylo, když už to tedy slíbil a když už neměl v zásobě další dílo, které by mohlo být předčítáno ve třídě kvůli konci typu: "...a z toho vyplývá, že komunisti jsou svině." Ano. Chápu. Tím si člověk u některých profesorů šplhne víc, než když se jich zeptá na jejich názor marxistický kongres.

Básníky by lidé měli chválit. Měli by na ně být opatrní, protože pak budou psát články, jako píšu já. Možná ho později smažu, nechci na nikoho házet špínu. Přehodnotím svůj názor a půjdu si svou cestou. Budu se dál účastnit soutěží, ve kterých mám šanci uspět a ve kterých budu mít jistotu, že uznají verše, které nebudou "volné" a díky tomu "originální." Umístila se i má kamarádka, měla bych být spíše šťastná. To jen má zmijozelská povaha křičí nad tím pozváním. Já se ve svém gothickém oblečení a s obojkem nikde neztratím, nemůžu už být ta šedá myška, která si sedne do kouta a bude dělat, že tam není, aniž by si někdo všiml, že ta její neviditelnost je jen iluze. Já tam byla. A všichni to viděli, všichni to vědí. Dokonce to bude i na fotografii. I ti, kterým bych se tím nechlubila a to ani výhrou, ani prohrou, to budou vědět.

Existovaly tisíce jemných způsobů, jak mi naznačit, ať tam nechodím. Nemusela jsem tam být.Teď se mi zdá, že to bylo naschvál. A nebo to byla jen slušná nabídka, ale já ji vzala špatně, nevím. Dramatizuji to. Manuál "Jak někoho přesvědčit, aby psal originálnější antikomunistické volné verše" na mě ale nezabral. Škoda. Třeba by mě potom taky měla profesorka raději a nenabídla by mi možnost jít se tam ztrapnit. Nebo kdybych chodila ve značkovém oblečení mimo gothickou módu. Nebo kdybych byla víc upovídaná, upozorňovala na sebe v hodinách a měla peníze na všechny nepovinné publikace a její oblíbenou literaturu, abych se s ní mohla chlubit ve škole. Cítím se přesně jako ten pes, co sice přinesl páníčkovi kost, ale ten ho nepodrbal za ušima a raději ho nakopnul.

Ne, já vím. Mám svou profesorku Českého jazyka ráda. Vždycky jsem měla své profesory Českého jazyka ráda. I když jim nepadne do oka má tvorba, vždycky v sobě mají něco zajímavého, sympatického. I když jsou odlišné jejich politické názory nebo mají raději tvorbu jiných spisovatelů a básníků, mají tutéž jiskru v očích, co mám já, když čtu oblíbenou knihu. A když ji mají ve chvíli, kdy učí, aby to žáci mohli zahlédnout, tak jsou to učitelé/profesoři nejlepší. A přesně proto ji budu mít ráda dál, jen už se pokusím nechat těch snah něco psát nebo konzultovat, skončím s olympiádou v Češtině - a třeba konečně v den olympiády ta spolužačka, kterou tam všichni chtějí vidět nejvíc, neonemocní.

A přesto si trvám na svém. Básníci by se měli chválit. Nebo by měli alespoň dostat konstruktivní kritiku, žádné podpásovky. Nebudou smutní. A budou mít důvod veršovat dál.
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 4. prosince 2013 v 13:55 | Reagovat

Hezké, Berenko, přečetl jsem až do konce a souhlasil, s čím se dalo. Profesorky jsou leckdy nespravedlivé, přepracovanost dělá své, viď? Vůbec považuji za demoralizující být napadán ve svém živlu, uprostřed těch svých větiček a sdělení.

Nejenom básníci by se měli chválit, ale oni především, pač už jich houfy na přehlídkách nespatříš.

Pěkné verše dnešní i zítřejší přeje Stuprumek.

2 Berenika Berenika | E-mail | Web | 4. prosince 2013 v 14:07 | Reagovat

[1]: Předně děkuji za komentář. :)

Ano, přepracovanost dělá své a to jak u učitelé, jak u žáků. Jen si říkám, jestli ještě tak lidsky obyčejná věc stojí za článek, který by si stejně jeho hlavní hrdinky neměly raději číst. Vypsat se často pomáhá, ale někdy se to nevyplácí. A vlastně obdivuji, že jsi se mým dnešním psaním zvládl probojovat až k posledním řádkům a i za to ti patří můj dík.

3 Cleo Cleo | Web | 4. prosince 2013 v 15:05 | Reagovat

Někteří básnici jsou mnou stále nepochopeni. Občas mi přijde, že žijí v jiném světě :)

4 V. V. | Web | 4. prosince 2013 v 15:42 | Reagovat

Arthur Rimbaud nebyl básník, ale BÁSNÍK a po chvále neprahnul. o své tvorbě nerad hovořil, netoužil po vydávání. Jeho zajímalo jen psaní, tvrdil, že vše ostatní (včetně uznání) je jen literatura. jsou básníci a BÁSNÍCI.
Verlain s Rimbaudem byli už jen rozdílností charakterů dokonalou demonstrací tohoto faktu.

5 stuprum stuprum | 4. prosince 2013 v 16:25 | Reagovat

A buďme jim za to vděčni. :)
Jak zvolal Jirous o Bondym:
"Bez tebe byl bych bez poetiky
seděl jak vůl
a lepil jen pytlíky"

6 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 4. prosince 2013 v 20:12 | Reagovat

21. Voko bere. Ber to také tak.

7 Berenika Berenika | E-mail | Web | 4. prosince 2013 v 22:29 | Reagovat

[3]: To i mě. A možná proto si tolik přeji, abych měla tu čest a lidé mě nazývali jednou z nich.

[4]: K čemu je psané slovo bez čtenáře? To je jako básník bez srdce. ^^ Ačkoli chápu, působí to na mě, jako kdyby podstatou komentáře bylo říct, že prahnu po slávě. To bych nerada. Prahnu jen po kritice a po tom podrbání za ušima, když se mi něco povede. To je přirozená touha lidí v oboru, který je jejich duši nejbližší. Rimbaud má můj obdiv již za to, že tuto přirozenost dokázal potlačit.

[6]: Uvidíme, uvidíme. Padesátka je hezčí číslo. A nebo něco mezi tím. Na tom už nezáleží, umístění je to v celorepublikové soutěži (na to, že většinou píšu maximálně do krajských a mám za sebou víc těch "základkových" než mimoškolních) moc pěkné. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama