Střípky z literárních dílen I.

7. března 2013 v 21:22 | Berenika |  Rozepsaná slova
Další skvělé literární dílny s Temnářkou a Elinor proběhly v Mahenově knihovně v Brně právě dnes.
Budoucích knihovníků už tam chodí celkem pět. Pokud tedy počítám jednu doufám-že-budoucí-knihovnici z devátého ročníku základní školy. Prozatím. Tak či tak se dnes sešlo tolik lidí, že byly všechny židle obsazené. Konečný počet účastníků - devět.


Byla jsem zvědavá, co budeme provádět s postavami, které jsme si měli připravit.
Vypůjčila jsem si k tomu matku hlavní hrdinky příběhu, pro který nemáme s Illian zatím víc než osnovu, ale který vypadá velice slibně. Jelikož jsem nenašla v poznámkách její jméno, pokřtila jsem ji na "Annu." Pěkné, české... A aby to nebyla zcela obyčejná postava, které nemáme rády, má anetický syndrom. Ethos je z Řečtiny > mrav. Dá se tedy říct, že anetický psychopat je člověk nemravný, necitlivý, bezohledný a neschopný navázat normální citové vztahy. Oči má Anna modré a nosí černé brýle, má dlouhé hnědé vlasy jako její dcera Helena, je jí 42 let a má plnoštíhlou postavu při výšce 172 centimetrů. Mimo jiné nesnáší psi, jakoukoli odlišnost, feministky, svobodomyslnost a když nemá pravdu. Zbožňuje pavouky a štíry, které chová, svou dceru, odpovědnost a svou práci archivářky.

CVIČENÍ PRVNÍ
...charakteristika, oblíbené prostředí postavy...

Anna se nejlépe cítila vždy ve své práci.
Pokud tedy nepočítáme chvíle, kdy krmila své domácí mazlíčky. Obzvláště fascinující je sledovat, jak štír chytí svou oběť, vpustí jí jed do krevního oběhu a následně ji začíná trávit, aniž by se mu do těla dostaly nepoživatelné zbytky. Odhodí je ve formě kuličky, kterou musí hnědovlasá žena opatrně odstranit z jeho příbytku. Krmení sklípkanů a podobných domácích mazlíčků už není tak zajímavé, ale stejně vždy lituje, že mnohým z nich stačí strava jednou za čtrnáct dní. Pavouci jsou totiž náchylnější k žízni.
"Teď ale není čas nad tím přemýšlet," ozvala se jí v hlavě vtíravá myšlenka soustředěná na důležitost systematického vykonávání práce.
Archiváři mají narozdíl od ostatních zaměstnanců patřičných institucí mnoho výhod. Málokdy je otravují negramotní nebo jinak indisponovaní lidé. Také si určují svá pravidla, samozřejmě v rámci úrovně katalogizace jejich předchůdců. Tak či onak by Anna dokázala přijít na nespočet důvodů, pro které je její práce dokonalá.
Jediné, co by ji mohlo odtrhnout od starých dokumentů, dříve než několik minut po konci směny, je její dcera. Stávalo se, že archivářka zapomněla na oběd či na večeři. To pokud měla někoho ve studovně. Jak by mohla někoho cizího nechat s dokumenty, za které má zodpovědnost, bez dohledu? Proto měla ráda svou dceru. Helena se pokaždé postarala o vše, na co neměla čas sama myslet nebo co se nezdálo hodným její pozornosti.
Modrooká archivářka se posadila za svůj stůl a otevřela rozepsanou výroční zprávu, aby v ní mohla pokračovat.
Tohle byl jeden z jejích dokonalých dnů.

CVIČENÍ DRUHÉ
...Anna byla proměněna ve psa a je umístěna do kotce plného zablešených hafanů...

Anna nesnášela psi.
Možná proto byl tohle pro ni vhodný trest. I když to bylo vlastně spíše jako sen, než-li realita. Místo tenkých obouček brýlí měla modré oči lemované černýma skvrnama a duhovky ztratily nádech nebeského blankytu. Vždy se jí zdálo, že psi neměli pěkný výraz. Místo dlouhých kaštanových vlasů cítila po celém těle krátkou, na dotek nepříjemnou srst. A co teprve ten ocas! Připadal jí jako nepovedené prachovka. Na nic jiného než utírání prachu se nehodil a i na tak prostou činnost byl nevhodný, ani nedosáhl na zem. Byla ráda, že se nemohla podívat do zrcadla.
Ještě více než psi nesnášela cokoli, co se vymykalo jejím zásadám.
Lidé kolem ní chodili neupravení, vedli infantilní rozhovory o nepodstatných, malicherných problémech a cokoli jako časový plán pro ně bylo jednou velkou neznámou. A ještě k tomu tu byl hluk. Nemohla udělat nic pro vytěsnění štěkání všemožných podvraťáků z hlavy. Lehla si, položila ji na tlapy a zoufalá se pokusila zavřít oči a usnout, když ucítila na kůži svrbění. Blechy! Jak vůbec mohla doufat, že zde nebudou? A čím si tohle zasloužila?
Její automatické odmítání víry mělo spoustu logických důvodů.
K životu náboženství nepotřebovala a fanatici, kteří z něj vycházeli, jí dokázali maximálně hnout s nervy. Ne, že by to dala najevo. Jen jí to bylo nepříjemné a netoužila po ničem jiném, než se vrátit ke svému starému životu. Tedy kromě faktu, že by ji potěšilo, kdyby viděla někoho méně důležitého trpět stejně, jako trpěla ona. Kdyby se někdo ze stovek nevzdělanců, kteří denně procházeli kolem jejího archivu, pomocí této skutečnosti pohnul dopředu, ničemu by to nepomohlo, ale situace by nepůsobila jako její soukromé království vyvrhelů.
"Ale co," pomyslela si. "Tohle není peklo, ale očistec. A z očistce se dá odejít."
Fena s hnědou srstí se přetočila na záda a zívla. Možná, že tu zůstane navždy, protože ani za branami očistce se nic nezmění s faktem, že uznat existenci Boha by bylo proti jejím zásadám.

...To by bylo vše, co na dnešních dílnách spatřilo světlo světa.
Obzvláště druhé cvičení mě neskutečně bavilo a dalších dílen už se nemohu dočkat.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama