Navzdory z(a)tracené minulosti [XXI.část]

31. prosince 2012 v 15:57 | Berenika&Illian |  Navzdory z(a)tracené minulosti
Poslední kapitola jako dárek k novému roku!
ZTRACENI VE TMĚ


Zabouchl za sebou dveře a dopřál si malou chvíli klidu.
Zatraceně…
Byla to jeho vina, to on ho přivedl zpět. Zavřel oči a přemýšlel. Ledově chladný, netřásl se. Zato ona jen o dvě místnosti dál zase propukla v pláč.
"Lily…" šeptané jméno znělo z jeho úst ještě zvláštněji než jindy.
Za hodinu začnou plánovat a za tu dobu už může být pozdě. Z úst se mu vydral tichý povzdech. Vyhrnul si rukáv a namířil hůlku a znamení zla, které zase nabylo své až příliš konkrétní podoby. Obvyklým hlasem pronesl kouzlo a zmizel. Ani Bradavice už proti jeho moci neobstály.

Místnost, do které se propadla se zdála nekonečná.
Tvořila ji jen tma. Nic necítila. Stála uprostřed prostoru, který jako kdyby neexistoval. Čas neexistoval. Ucítila, jak jí někdo chytil za zápěstí. Nemohla vykřiknout, její hlas jí nepatřil. Ucítila ostrost střepů na svém těle, jak narazila do povrchu zrcadla z Erisedu a ono se rozpadlo na tisíc střepů. Tělo jí pokrývaly drobné ranky, ze kterých stékalo pár kapek krve, jež ji proklela. Nevykřikla ani teď. Hlas jí selhal. Schoulila se muži, zahalenému v černém plášti do náruče a pravou ruku si přitiskla k ústům, aby nevzlykala. Posledních pár střepů se v mučivě pomalém návratu do normálního času rozprsklo na kapky vody. Skvostný rám zrcadla se zachvěl, jako kdyby se pomyslné tváře vyryté do jeho rozpadlého povrchu snažili právě přes něj dostat pryč. A pak se vypařil. Prázdnota místnosti zněla ohlušujícími kroky.
"Luciusi… Vítám tě, můj jediný příteli."
Sophie se zarazila a pokusila se muži v černém plášti vytrhnout. Držel ji pevně. Stvůra, která se objevila vyrazila dech i jemu. Tohle už nemělo s Tomem Raddlem nic společného. Cesta časem ještě více poničila fyzickou schránku a mysl.
"Víš, Luciusi…" syčivý hlas se znovu odrazil od stěny. "Ta mladá dáma, kterou se teď snažíš chránit…"
Sophii se podařilo vykroutit z jeho sevření a opřít o zeď. Až teď si uvědomila, že nebyla jediná, kdo couval, když se k ním ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, blížil.
"Její krev je vyjímečná. Vyjímečnější než myslíš."
Kdyby někoho napadlo uspořádat soutěž v děsivosti smíchu, pak by měl jasného vítěze. Voldemort se totiž smál. A ti dva se ještě dlouhou dobu nedokázali pohnout.

Giny k sobě tiskla svého syna jako kdyby ho už nikdy v životě nechtěla pustit.
Potom, co se jí vrátil obvyklý způsob myšlení, se začala všech stranit. Kromě Siriuse a Harryho, to bylo jasné. Cítila se jako zamilovaná puberťačka. Myslí ještě byla v době, kdy probíhala válka. Návrat Voldemorta pro ni nebyl ani zdaleka takový šok jako to, že už byl tolik let pryč. Ucítila jak přítelovo obětí povolilo a tázavě na něj pohlédla. Neposlouchala. Harry se natáhl směrem k Ině a vděčně přijal nabízenou sklenku, aby ji do sebe vzápětí najednou obrátil. Pak ruku i se sklenkou spustil na stůl. Tiché zadunění všechny probralo.
"Kde je Malfoy?" nadhodil Severus, kterému tu poslední člen jejich skromné napodobeniny dávno rozpuštěného řádu, chyběl.
Tak moc, že by ho nejraději zabil. Alessandra měla oči zakryté dlaněmi. Ty teď položila na stůl a přejela všechny přítomné zničeným pohledem.
"Je se sestřičkou."

Alexander toho měl tak akorát po krk.
Z baru ho vytáhla ta malá bestie a teď to šlo - očividně - ještě víc do háje. Krása. Sledoval jak kolem něj pobíhají lidé a spěchají. Protočil oči v sloup a upil ze své sklenky. Seděl na židli v té jejich škole a vůbec se mu nechtělo nic dělat. Ignoroval vražedné pohledy ostatních, dokonce i ty prosebné a neviděl důvod proč by vlastně měl hnout prstem. Neviděl ani důvod proč tu vlastně byl. Stejně jako to řekl kdosi z těch lidí: Byl výstřel na slepo a byl, tedy vlastně je, k ničemu.
Proč tu teda okouním?
"Dobře, proč si pořád tady?" vyštěkl kdosi za jeho zády a on sebou poplašeně trhl.
Sklenička putovala na zem, ale naštěstí se nerozbila.
"Co chceš, Leandro?"
"Abys odpověděl."
"Co přesně chceš slyšet?"
"Už sem řekla. Proč. Jsi. Pořád. Tady?!" odsekávala pobouřeně a přísně se postavila před něj.
"Mají tu dobrý skřítkovský víno?"
"Špatná odpověď, zkus to znova."
"Jídlo je tady..."
"Odpusť si ty fórky, laskavě!"
"Netuším."
"Netušíš? Tak ty netušíš?!"
"Ne, co je na tom?"
Protočila oči vsloup, otočila se na podpadku a práskla za sebou dveřmi. Se škodolibým úšklebkem na tváři a zvedl ze země skleničku. Bude si muset sehnat další pití.

Srdce jí tlouklo jako o závod a přerývavě dýchala.
Jakákoliv snaha o to, uklidnit se, byla marná. Ten člověk - byl-li to vůbec ještě člověk - je zlý. Moc zlý. Vrhla vyděšený pohled na Luciuse, ale ten mohl jenom konsternovaně sledovat svého bývalého pána. Bývalého? Doufejme.
"Víššš Luciusssi, krev je fassscinující. Víc fassscinující snad už je jenom sssmrt!" zasyčel pobaveně.
Každé s ještě ke všemu protohoval takovým způsobem, že to skoro znělo jako hadí jazyk. O něm už četla. Bylo to v té... té malé zapadlé knížce, takové nazelenalé. Uvědomila si, že snaha vybavit si něco takového ji alespoň na chvíli dokáže uklidnit. Ne na dlouho a ne moc, ale aspoň něco.
"Mudlové, ta prašššivá havěť co zamořuje okolí, sssi sss ní taky docela hrají. Popisssují v ní krvinky, dessstičky, bílkoviny, ale to není ani zlomek z toho, co taková krev dokáže."
Lucius na chvíli zavřel oči a pak je zase otevřel. Ten člověk, ta věc, se zbláznila. Tentokrát už úplně. Blábolí tu cosi o krvi a chová se jako totální šílenec.

Co ještě?
Přemýšlela, zoufale očima pátrala po každé knize, přísadě do lektvarů, v Severusových komnatách. Musela něco dělat. Nedokázala jenom tak sedět a čekat, až se i ostatní uráčí přijít a dohodnout konečný plán. Musí Sophii dostat z pařátů toho… toho… Voldemorta! Ne, nebude se bát vyslovovat jeho jméno. Není přeci malá holka.

Leandra se prudce narovnala, když uslyšela otevírání dveří.
Severus…?
"Leandro?"
Ne, Alexander...
"Co chceš?!" odsekla nakvašeně.
"Ta malá říkala, že Lucius je s její sestrou a tak…"
"Tak co? Alexandře, mě momentálně naprosto nezajímá kde je, nebo co dělá Lucius."
"To proto, že jsi pitomá," zavrčel naštvaně.
Nesnášel když ho někdo přerušoval uprostřed věty.
"Nejsem pitomá!" ohradila se pobouřeně a konečně přestala zírat na knihy.
"Co je Lucius? Přemýšlej!"
"Je jako my!" vykřikla, překvapená, že to nenapadlo i ji.
"Můžeme ho najít! Můžeme se přemístit přímo k němu! Stačí…" víc toho neslyšel, protože, jak již měla Leandra ve zvyku, v okamžicích rozrušení začala mluvit až příliš rychle a drmolit.
Ve výsledku jí tak nikdo, kromě ní samé, nerozuměl. V duchu se ale musel poprvé usmát. Něco z toho, co se dělo kolem, mu chybělo. Možná to bylo to napětí, nebo shon. Každopádně cítil, jak mu žilami proudí energie způsobem, jakým už dlouho ne. Jeho ego se samozřejmě nezapomnělo v duchu pochválit za to, že mu drobnost s Luciusem došla dřív, než Leandře. Další otevření dveří a tentokrát si Alexandr přál, být pryč. Severus Snape nebyl někdo, jehož přítomnost by si zrovna oblíbil. Což se tedy nedalo říct o Leandře, která zřejmě byla vůči tomu sklepnímu netopýrovi slepá, hluchá a tudíž naprosto bezhlavě zamilovaná až po uši.
"Le…" stačil zmíněný lektvarolog vyslovit, když se mu vrhla do náruče.
"Vím jak se přemístit hned teď za Luciusem! Musíme sehnat co nejvíce schopných čarodějů! Pak už to bude ráz na ráz a bác ho! Jednoduše tam na něj vtrhneme a…"
"O čem to tu mluvíš?" chladný severák se prohnal celým sklepením.
"Uhm…" zarazila se Leandra, ale pak se znovu zářivě usmála. "Lucius, je to co já a tím je mezi námi… řekněme spojení."
"Aha," zavrčel, ale Leandra si všimla, jak se mu nepatrně rozjasnila tvář - samozřejmě by si toho nikdo jiný nevšiml, ale Lea je Lea.

"Ne," prohlásila Minerva. "Rozhodně ne."
Netušila, zda by bylo lepší prostě jim něco omlátit o hlavu nebo se smířit s tím, že se rozhodli jít do jasné pasti. A pak vytáhla něco, co nečekali. Téměř čistý list papíru. Lucius neměl, co ztratit. Lily ho zavrhla, když její dcera zmizela a ostatní ho brali mezi sebe jen ze zvyku. Už jim nechtěl lhát. A nechtěl ani vzít Lily ten pocit, že ji miloval a že se do minulosti vrátil kvůli ní, ale důležitější bylo, aby znali pravdu. A aby ho on sám zničil a vrátil tam, kam ta zrůda patřila. Možná proto napsal dopis, který teď Minerva držela v pravé ruce.
"Nikdo z vás se o to kouzlo nepokusí. Ministerstvo je hledá…" nestačila doříct větu, když se jedna z nejmladších přítomných začala prostě vytrácet.
Nepotřebovalo to pocit. Mizela. Podívala se na své již neexistující dlaně, vrhla po nich zmatený pohled. Pak byla Luciusova dcera pryč a Minerva zalapala po dechu. Těžko říct, co chtěla říct předtím. Nyní však zničeně dosedla ke stolu a znovu zavrtěla hlavou.
"Ty dvě přišly až po jeho návratu. Pokud Lucius udělal to, co…"
"Máma!" Harryho výkřik přerušil poradu.
Dobře pochopil, že dvě ve skutečnosti znamenalo tři a jako šílený se rozběhl ven z místnosti. Lily na ošetřovně nenašel a bublající lektvar, který už neměl kdo míchat, změnil místo k nepoznání. Ředitelna byla pro změnu chráněna proti kouzlům. Ani na jednom z míst jejich zmizení nemohly zůstat žádné stopy.
"Přemístíme se i bez vás," Lenadra se chovala jako šílená, zatímco Severus seděl u stolu s bradou podepřenou dlaněmi a naprosto zničeným výrazem.
Ina seděla na klíně Siriusovi a jako vždy téměř nevnímala situaci. Usmívala se. Jedna z jejích šílených chvil. Ach, jak jí to záviděli! Ginny objímala svého syna kolem ramen a Harry… Harry zavrtěl hlavou. Alex si sbalil věci, sotva zmizela i Lily s Alessou. Byl konec. Bez ruského kouzelníka už stejně nebyla šance kohokoli najít nebo zachránit. Jednoduše řečeno byl konec. Konečně se jeden z nich odhodlal a sáhl po dopisu. Lea. Lea toužila zjistit, že měla pravdu. Lea toužila vědět, že je její bratranec s nimi. To Lea, ale dopis neotevřela. Byla Malfoyová a to ji zradilo. Předala dopis zpět Minervě. Nikdo z nich by neměl sílu ho přečíst.
"Je konec," Minervina věta vyvolala sarkastické poznámky.
Jinak Lucius dopis začít opravdu nemohl, nebylo by to tak tragické.
"Před rokem, kdy mi zemřel syn, jsem se pokusil o lektvar z ruské knihy. Lektvar pro ulehčení cestování časem. Nejsem lektvarolog a tohle bylo složité. Několik chyb a mě pronásledovaly probdělé noci plné nočních můr. Po požití měl lektvar povzbudit jisté části mozku. Potlačit je a vyvolat vlastně cosi jako lucidní snění přenesené do reality. Vrátíte se zpět, ale ne do existujícího času jako do vašich vzpomínek. Neupravujete čas, ale právě vzpomínky," Minerva musela na chvíli přestat číst.
Muselo to být ještě horší než myslela.
"A já to dokázal. Vrátil jsem se v čase, abych přivedl Voldemorta zpět, přesně tak, jak jste mohli již dávno odhadnout. Pro mě to trvalo jedno ráno, celé vzpomínky ale ve skutečnosti byly záležitostí týdnů, ne-li měsíců. Sám nevím, kolik času přesně uběhlo pro Lily. Zabil jsem Jamese Pottera…" Minervě klesl hlas.
"Zabil jsem Jamese Pottera a využil toho ve svůj prospěch. Měl jsem přivést zpět muže, kterého nenávidíte z celých srdcí. Já stejně tak. I přesto to znamenalo jakousi útěchu, ale byla větší. Když muž pozná náruč milované ženy, byl by hlupák, kdyby na ni byť jen na chvíli přestal myslet. Proto jsem se tenkrát probudil vedle ní a netušil, kde se stala chyba. Když se narodila má dcera a samozřejmě i Sophie, skončilo to. Hledat pravdu nemělo smysl. Měl jsem pátrat lépe a dozvědět se dřív, že i přes všechny mé chyby jsem uspěl. Voldemort je zpět."
"Dost!" Lea se postavila. "Není to pravda."
"Jistěže ne," přisvědčil stříbřitý duch proplouvající chodbou.
Dodal všemu tu správnou mrazivou atmosféru. Uvězněný mezi životem a smrtí už jen občas reagoval na podněty okolí.
"Jistěže ne…"
S ozvěnou svých vlastních slov zaplul do druhé zdi a mladá Malfoyová si skousla spodní ret. Mýlili se. Všichni se v něm mýlili. Vytrhla dopis Minervě z rukou a vhodila jej do ohně. Pak už zahlédli jen její plášť, když si jej spěšně oblékla a zmizela. Neřekla ani sbohem.

O půl roku později přišel nový školní rok.
Prázdniny byly pro většinu učitelů mučivé, snad až nesnesitelné a v Bradavicích přitom vládlo ticho. Dokud nenastoupila Jacquelina Rossewelová. Nahradila kdysi až příliš líného Filche. Děsivá představa, obzvláště ve chvíli, kdy nasadila rošťácký úsměv a zacinkala sklepními klíčemi. Vzbuzovala mnohem více autority než vypelichaná Norrisová, která nějakým zázrakem přežila svého pána a s mladou školnicí si velmi rozuměla. Dokonce i studenti kočce dali pokoj potom, co měla novou paní. Rozhodně nechtěli přijít na to, co za trest by jim vymyslela. Sirius Black se kupodivu staral o předmět týkající se mudlů. Převrátil ovšem úplně osnovy, z čehož Minervu málem trefil šlak. Díky Ině byl jediný, kdo se dokázal se situací ohledně Lily vyrovnat. Jako jediný s ní nestrávil rok, ale jen pár týdnů. Ani Luciusova zmizení příliš nelitoval. Nyní se soustředil na to, jak tajně žáky naučit, jak přimět motorku létat a nebo deset způsobů jak rozbít kávovar. I zbytek osazenstva hradu se musel se situací nějak vyrovnat. Minerva byla ředitelkou, jistěže to musela zvládnout. Dlouhé večerní večery s duchem Albuse Brumbála jí ale přikouzlily nespočet vrásek. Nikdo netušil, kam se Lily a její dcery poděly. Ani o Voldemortovi nikdo neslyšel a přitom mu měla stačit jejich krev, aby ovládl svět. Jak ho ale znala, měl vyšší cíle. Jakmile by se Alessandra a Sophie naučily ovládat své síly, díky živlům by dokázala jedna podpálit a druhá potopit celé město. Možná i víc. Děsivá představa, obzvláště když netušili, co se mohlo stát. A ono se vlastně nic nestalo. Všechno šlo, jak mělo. Všechno bylo stejné jako do doby než se Lily objevila na hradě. Severus se znovu uzavřel do sebe a jediné, co ho probudilo, bývaly občasné návštěvy Leandry. Nechtěla se vázat. Dostala z toho možná strach, ale i přesto její společnost vítal. Harry oproti tomu ztrátu svojí matky téměř neunesl. Nedokázal své pocity skrývat jako Severus. Ginny, nyní již Potterová, ho držela dlouho nad vodou, ale poslední dobou se horšily jeho nezvladatelné výkyvy nálad a začínaly se blížit k těm, které měla kdysi Ina. A jeho syn strádal. Znovu. Malý Sirius mnohdy běhával za svým jmenovcem, ale víc času trávil s babičkou. Molly brala chlapce jako vlastního a Arthur stejně tak, i když jeho i pár let před důchodem zaměstnávalo ministerstvo. Jednoduše to šlo dál. Těžko, ale šlo. Jako poslední záchranu zkusila Minerva Potterovy přátele. V jedné chvíli jí odpadli hned dva učitelé. Severus se věnoval výzkumu a v Bradavicích byl vlastně jen na suplování. A Harry byl neschopný učit.
Hermiona a Ron, který tento rok dostudoval, byli skvělý tah. Konec konců slyšela, že mají dceru, která by si s Harryho synem mohla rozumět.

Lucius a Lily se vytratili z jejich mysli.
Po Alessandře a Sophii zbyly rozvířené vody vzpomínek.
Vypadalo to jako konec příběhu.

KONEC

 


Komentáře

1 Lena Lena | 22. srpna 2013 v 12:05 | Reagovat

už se nemůžu dočkat na pokračování... mohla bys to natahování o malý kousek zkrátit? aspoň bych zase měla co číst :)

2 Berenika Berenika | E-mail | Web | 17. listopadu 2013 v 12:56 | Reagovat

Uvidíme, jestli se s Ill konečně dohodneme na zveřejňování dvojky. Každopádně ještě jednou děkuji za to, že jsi věrná čtenářka a také za to, že tu konečně máme alespoň jeden komentář - a naše milovaná povídky tedy nekončí sama.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama