Navzdory z(a)tracené minulosti [XIX.část]

10. listopadu 2012 v 16:00 | Berenika&Illian |  Navzdory z(a)tracené minulosti
ZTRÁTY A NÁLEZY


Výbuch.
Kdo by kdy řekl, že pečení dokáže přivodit výbuch.
"Ono to vybouchlo! Už zase!" vyhrkla Alessandra a překvapeně zírala na zčernalou troubu, ze které se ještě kouřilo.
"Říkala jsem, že tam máme dát jenom dvě vejce snyváka."
"Sophie! Vždyť v té knize je... moment, čtyři a ne dvě."
"Samozřejmě," pohodila hlavou černovláska a andělsky se na sestřičku usmála. "To proto, že je tam chyba."
"Jak to můžeš vědět?" nedala se odbít Alessandra.
"Jednoduše. Aktivní látkou ve vejcích snyváka, je, jestli si to správně pamatuji, prášek přání, nebo také pulvis votore. Kterého, na množství zde uvedené, je prostě mnoho. Reakce proto nedojde rovnováhy a všechno to exploduje."
Sirius i Alessandra se na ni nevěřícně podívali. Kam na tahle moudra chodí? Vždyť zní úplně jako Snape.
"Takže to zkusíme znovu?" zeptala se s úsměvem Sophie a v očích jí hrály pobavené jiskřičky.
Bylo to jako vařit lektvary. Bylo to jako zkoumat a objevovat. Bylo to nepopsatelné, úchvatné. Bavilo ji to a ona si to prostě zamilovala. Lektvary a vaření? Vždyť je to totéž! Vyklepla do mísy dvě modravá vejce. Vejce snyváka.

"Představ si to, knihu receptů!" sdělovala pobaveně Lily ředitelce, která jenom nevěřícně kroutila hlavou.
"Zní to až neuvěřitelně," podotkla a upila ze svého šálku čaj.
"Já vím, ale ta kniha tam vážně byla, tak jak..."
"Sophie."
"Cože?" zeptala se nechápavě Lily a odložila svůj šálek na stůl.
"Je inteligentní po Severusovi. Klidně bych věřila tomu, že si té knihy náhodou všimla a vymyslela to."
"Jakože jim šlo o jinou knihu?"
Minerva přikývla a všimla si, že na tváři její společnice už není tak nadšený úsměv jako když k ní přišla. "Bohužel, to asi bude pravda, ale co tam tak mohou dělat? Jsou to přeci děti!"
"Lily, děti ne děti. Sama víš, co zvládl tvůj syn když mu bylo jedenáct."
"Ale..."
"Mají stejné geny," připomenula jí zcela vážně a sama přemýšlela, kolik potíží jim ještě přivodí.
"Geny na maléry myslíš?"
"Přesně tak. Dědí se v tvé rodině. O tom není pochyb."
"Asi máš pravdu," povzdechla si Lily a zase si vzala zpět šálek.

"No... zatím to nebouchlo," podotkl Sirius s nakrčeným obočím a obezřetně sledoval dvířka trouby.
"Nebouchne to. Věř mi."
"Jsi si nějak moc jistá Sophie."
"Ale já vím, že to nebouchne. Nemá proč. Všechno je v rovnováze a kouzlo jsme provedli správně."
"Když myslíš," zahuhlali unismo Sirius s Alessandrou a hypnotizovali ona dvířka společně.
Konečně se ozvalo slabé cinknutí. Bylo to hotovo.
"Kdo to vytáhne?"
"Já!" hlásila se odvážně Alessandra.
Popadla chňapku a pomalu vytahovala veliký pečící plech.
"Páni..." vydechli obdivně všichni tři.
Ten dort se jim opravdu povedl. Vypadal nádherně. Tři patra zdobené čokoládou, zelenými květy co se dají sníst a bílým krémem. Jako by říkal: sněz mě!
"Myslím, že se bude Luciusovi líbit."

"Jsme tady!" zahalekal Harry hned po tom, co vpadli do sborovny.
Tam byla ale tma jako v pytli.
"Co je?" nechápal a už hledal vypínač.
Zbytek se už do místnosti nasoukal také a všem se zdála tma v místnosti zvláštní. Ani vypínač nefungoval.
"Leo? Nevíš co se děje?"
Oslovená se zrovna chtěla zeptat na totéž, když se náhle rozsvítilo a ozvalo se mohutné: "Vítej zpět!"
Lucius nevěřícně zíral na nápis nad stolem i na dort a všechny ty rozesmáté tváře. Oni ho vítají zpět? Jeho? Malfoye? Nerozuměl tomu, ale cítil podivný hřejivý pocit. Pocit, který se mu moc líbil.
"Tatiii!" zavýsla nadšeně Alessandra a doslova se mu pověsila na krk.
"Au, počkej, musíš opatrně, ta ruka mě ještě trochu bolí."
"To by jsi si měl dát dort. Upekli jsme ho my tři," hlásila hned Sophie a popadla ho za zdravou ruku.
Druhou popadla Severuse a oba je vláčela ke stolu a volným židlím. Lucius se Severusem si vyměnili pobavené pohledy a s úsměvem se posadili. Přece jenom, jednou si užít oslavu můžou, no ne?

Jakmile otevřel oči, chytil se za hlavu.
On se opil? Jediné pozitivum bylo, že mu na klíně dřímala Lily. Moment… Co že to včera dělali? Určitě pili… Hodně. Opřel se o opěradlo svého křesla. Museli toho vypít opravdu, opravdu hodně. Nesmysl, nemohli toho vypít tolik. Měli tam JEDNU lahev a to by jeho rozhodně nesložilo. A pak ho něco napadlo. Rychle sáhl do stolu vytáhl zdobené zrcátko. Původně dokázalo odhalit zlo, ale jako klasické zrcadlo bylo také dobré. Chvíli mu trvalo než zaostřil a pak si všiml, že se mu hodně rozšířily zorničky.
"Zatraceně!" zaklel a zatřásl s Lily.
"Lily!" zavrněla, ale oči se neotevřely.
"Chci spát. Nech mě být…"
"Promiň," zavrčel a vrazil jí jemnou facku.
Otevřela oči. Podivně skelné, jako by ani nevěděla, kdo je.
"Lily…"
"Kdo je Lily?"
Zapotácel se.
Bože…

"Severusi!" vrazil do sklepení jako uragán.
Profesor lektvarů se skláněl nad stočeným tělem jeho sestřenice. Teď vylétl a přitiskl ho ke zdi.
"Jestli jsi jí…"
"Severusi, neudus mě, Lily je na tom stejně a já asi taky, jenom to na mě nepůsobí tak silně."
Teprve teď si všiml, že se sklepnímu "netopýru" třesou ruce. Odstrčil ho od sebe a naklonil se k Lee. Po chvíli musel chtě nechtě konstatovat, že je na tom stejně.
"Kdo to nepil?" otočil se rychle k Severusovi. "Nevím… Mám ještě pořád v hlavě jako vygumováno!"
"Podívej se na mě."
Vrhl na něj neochotný pohled.
"Takže za chvíli i ztráta paměti…"
"Cože?"
"Lily ztratila paměť, ty ji začínáš ztrácet a máš ještě rozšířenější zorničky - jestli to jde - než já."
Profesor lektvarů se opřel o stůl. Na chvíli se tak otočil zády k němu a mohl si utřídit myšlenky. Myšlenky. Malfoy měl pravdu, zapomínal rychle.
"Musíme…"
Zamračil se. Ještě před chvílí chtěl něco říct, ale…

O PÁR HODIN DŘÍVE

Tajemná postava v černém plášti vzala do ruky lahev ze stolu.
Byla tam tma a nikdo by ji neviděl, ani kdyby bylo světlo. Měla přece neviditelný plášť. Nebo snad měl? Kdo to byl? Rty se zkřivili do úšklebku, když z honosného prstenu na ruce skáplo několik kapek jedu do hrdla láhve vína. Tohle vyjde, pomyslela si bytost a rychlým pohybem hůlky zakouzlila špunt, aby to vypadalo, že láhev nikdo neotevřel. Nebudou dávat pozor.

O PÁR HODIN DÉLE

Sophie se spokojeně probudila a nahlas zívla.
Náhle se jí něco zatřepalo před obličejem. Překvapeně zamrkala a zaostřila pohled na stříbrnou tečku.
"Co je to?" podivila se nahlas. Před jejím obličejem se vznášel dlouhý stříbřitý vlas, který vypadal, jako by byl snad živý. Natáhla ruku a pokusila se ho chytit, ale když se jej dotkla konečky prstů zatmělo se jí před očima.

"Ale Severusi! Jenom jednu čokoládovou žabku. Přece musíš mít rád čokoládu. Každý ji má rád!"
Severus na ni vrhl rezignovaný pohled. Nedokázal jí nic odepřít.
"Leo," zasténal zoufale, když vybrala tu největší z hromady.
"Jen nežbrblej a šup tam s ní!" nařídila mu nadšeně.

Sophie vykřikla a rozhlédla se kolem sebe.
"Co to bylo?"
"Co?" ozvalo se vedle ní.
"No... tamto... kde to je?"
Alessandra nechápavě sledovala, jak se její sestra rozhlíží po pokoji.
"Vypadáš, jako bys viděla ducha," podotkla rozespale.
"Možná ano," vydechla zmatená Sophie a snažila si všechno urovnat v hlavě.
"Sophie?"
Zatřásla s ní Alessandra, ale ona nevnímala. Byla jako ponořená do svého vlastního světu, sama pro sebe si něco mumlala a u toho si pokyvovala.
"Alessandro? Myslím, že se něco hodně, ale opravdu hodně pokazilo."
"Cože?"
"Já..." zmlkla a zalapala po dechu.
Další dva stříbrné vlasy doslova vepluly do místnosti.
"Já myslím, že je na čase jít se podívat na rodiče," dodala se zatnutými zuby.
"Ale proč? Určitě ještě spí."
"Je to důležité Alessandro."
"No tak dobře," povzdechla si oslovená a neochotně ze sebe shodila deku.
Nevšimla si, jak se Sophie obezřetně vyhýbá čemusi ve vzduchu. Čemusi, co ona sama neviděla. Vyhnula se jednomu, ale druhého se dotkla. Opět se jí doširoka rozšířily zorničky.

"Bolí tě ta ruka hodně?" zeptala se starostlivě Lily.
"Ani ne, zvlášť když jsi tu ty," zašeptal jí do ucha Lucius a s úsměvem sledoval, jak její tvář zaplavil ruměnec. "Nech toho Luciusi, jsou tu děti," okřikla ho tiše a rozhlédla se kolem dokola.
"Tak se někam vypaříme a..."
"Tatiiii!"
"Jé, Alessandro, co potřebuješ?" zeptal se trochu nervózně Lucius a Lily vedle něj propukla doslova v záchvat smíchu.

"Alessandro!" vykřikla zděšeně Sophie.
"No jo, vždyť už jdu," ozvalo se z koupelny což ji aspoň trochu uklidnilo.
Měla špatné tušení. Už pochopila, co ty stříbrné vlasy značí. Jsou to vzpomínky. Ztracené opuštěné vzpomínky, které by se tu určitě jen tak povalovat neměly. Pohlédla na hodiny a ze rtů jí splynul povzdech. Hodiny se stříbřitě zavlnily a s hrůzou si uvědomila, že většina věcí v místnosti také. K tolika předmětům se vázaly vzpomínky? Proboha.
"Tak jdeme?" zeptala se Alessandra čile.
"A... Ano."

"Protijed!"
"Cože? Severusi, jaký protijed?"
Lektvarolog se zamračil.
"Nevím..."
"Sakra!" zasténal zničeně Lucius.
Musí rychle něco udělat, jinak se stane něco opravdu špatného. Na potvrzení jeho slov se ozval ženský jekot.
"Kdo jste?! A kde to jsem?! A proč... proč jsem sakra nahá?!" nechápala Lea a tiskla k sobě vyděšeně deku.
"Leo?" zeptal se Severus a vykročil jejím směrem, jenomže Lucius ho zastavil.
"Ne. Neví kdo jsi."
"Ale..."
"Kdo je Lea?"
"To není možné..." vydechl šokovaně Severus a prudce se otočil ke své laboratoři.
Bolela ho hlava jako střep. Měl pocit, že se mu co chvíli rozskočí. Věděl, že musí něco udělat, ale nemohl si vzpomenout co.
"No tak! Snapee, mysli," zatřásl s ním Malfoy.
"Snažím se, ale nejde to!"
"Tak mi aspoň řekni co tě sakra napadá! Třeba na něco přijdeme společně!"
Severus na něj vrhl rozzuřený pohled, ale přece jenom spustil.
"Je to určitě nějaký jed. Vymazává vzpomínky. Očividně čím víc se snažíme vzpomínat, tím více vzpomínek mizí. Věděl jsem... věděl jsem..." zatřásl hlavou a Lucius se zamračil.
Otočil se na Leu, ale ta ležela v bezvědomí na posteli a ani se nehnula.
"Co se to..." přerušilo ho klepání na dveře.
"Kdo... Alessandro? S... Seleno?"
"Seleno?" zeptaly se obě dívky zároveň.
Lucius se chytil za hlavu.
"Omlouvám se..."
"Ztrácíte vzpomínky," ozvala se Sophie a přísně si oba dva změřila.
"Jak to víš?" zeptal se Severus a dřepl si před svou dceru, aby jí viděl do očí.
Všiml si, jak se jí v nich třpytí slzy.
"Protože je vidím," zavzlykala a vrhla se mu do náruče. "Tati, co...co mám dělat? Pořád se mi ukazují před očima! Je to hrozné!"

"Doktore, pochybuji, že se dá něco takového léčit."
"Ale pane profesore Snape, je vidět, že jste tady u nás nový. Tohle není poprvé ani naposledy, co se vyskytl tenhle jed v jejich vesnici," usmíval se smutně postarší muž a z kapsy vytáhl lahvičku s rudou tekutinou.
"Co je to?"
"Protijed."
"Ale... vždyť..."
"Nemyslel jsem, že tak věhlasného lektvarologa překvapím, ale velice mne to těší."

"To bude dobré Sophie."
"Nebude! Bylo to v té knize!"
"Jaké knize?" zeptal se náhle zmatený Lucius.
"V té ruské," zašeptala Alessandra, protože i jí došlo co se tu děje.
"Je to ona," dodala a smutně se usmála na svou sestru.
Co jiného měla dělat, když věděla... když věděla, že Sophie zemře.
"Hůlky," vyhrkl najednou Severus.
"Cože?" Sophie se přes rostoucí závoj slz podívala na svého otce. I ona četla tu knihu. I ona věděla, že za to může jen její… Jak jen se to říká? Podstata, moc, kouzlo…?
"Vemte nám hůlky!" dokončil Lucius Severusovu myšlenku a bezmocně se svezl na židli.
"Bože…" vytáhl svou hůlku a podal jí Alesse, která najednou zůstala stát sama.
Sophie někam zmizela.
"Poslouchej mě, musíš vzít všem kdo pili to víno… Něco… Však víš, co… Co jsem chtěl říct…"
Jak se snažil si vzpomenout, všimla si, že se mu rozšiřují zorničky čím dál víc.
"Hůlky," zamumlala a on ztěžka přikývl.
Cítil se příšerně malátně, každá myšlenka ho vyčerpávala. Tak moc, jako cruciatus. Tak bolestně bez bolesti. Jen se mu chtělo spát a zároveň cítil, že té malé dívce, o které přestával tušit kým je, rve srdce na kusy. Zaměstnával svou hlavu. Musel si vzpomenout, jak se jmenuje. Jména… Až žasl nad tím, kolik zná jmen. A nad tím, kolik jmen zmizí během sekundy. Lea zavrčela. Chvíli předtím se snažila vzpomenout si, který plášť z té změti oblečení na zemi, je její. Teď na sobě sice nějak navíc měla Severusovu košili, ale dala si dohromady, co se stalo. Přecházela zoufale po místnosti. Zřejmě na tom byla trochu lépe než ti dva. Koneckonců ona vypila jen jednu sklenku a pak z té slavnosti odešla a čekala, až to omrzí i jejího přítele.
"Luciusův bratr!" vyhrkla najednou.
"Cože?" Alessandra překvapeně zůstala stát a Lucius zvedl hlavu.
Ještě něco věděl. A to to, že nemá bratra.
"Alexander… Bratr tvého otce. Na…"
Strčila jí do ruky zlatý medailon. Před očima se jí objevili jiskřičky a tak ho okamžitě schovala do kapsy. "Přenášedlo?" zkusila.
"Co je přenášedlo?" zamumlala Lea a přímo před ní se propadla do temnoty.
Vysílilo jí to. Sebrala Severusovu hůlku a utíkala. Zabouchla za sebou dveře, zamkla. Běžela chodbou, bezmocně volala sestřino jméno. Ale byla sama. Sophie se rozhodla napravit, co způsobila. Byla prostě pryč. Viděla vzpomínku na protijed. A odhodlala se ho najít, i když nevěděla kde. Vběhla s malou nadějí do pokoje svého bratra. Seděl na židly vedle Ginny a spal. Sirius na ní dezorientovaně pohlédl a ona si s povzdechem připustila, že napít dali i jemu. Láhev se totiž válela na zemi a Harry nebyl k probuzení. Jen Ginny otevřela příliš chladné oči. Oddechla si. Když si nemohla vzpomenout na jméno, bála se. Vytáhla bradavickému hrdinovi hůlku z kapsy a zastrčila ji do své tašky, kterou si pověsila přes rameno na všechny ty hůlky. Severusovu, tátovu, Lilyinu, Siriusovu, Leandry a i Ginny, protože její hůlku měl Harry v kapse. Vycouvala ze dveří a otočila klíčem. Stavěla si v hlavě plán hradu. Otec, Severus a Lea jsou zamknutí ve sklepení, Lily na ošetřovně, Harry s Ginny a se synem v jeho kabinetě… Zbývá Minerva, Ina a Sirius starší. Pomalu šla děsivě prázdnou chodbou. Teprve teď jí to všechno došlo. Až příliš kruté náhody, které skládaly jejich osobní skládanku v nejhorší osud, jaký si dokázala představit. Začalo to jimi. Kdyby se nenarodily... Ale byly součástí plánu. Musel to být velký plán. Někdo, kdo byl genetickým géniem a věděl, že Sophie dokáže tohle jako dcera Lily a Severuse omylem zavinit. Někdo, kdo znal její schopnosti, o kterých ještě nikomu neřekla. Byla zaklínačka. Tajně to cvičívala s Leou. Takže Lucius musel být také zaklínač. Ale smělo se, aby to nevěděl? To znamená, že Alexandr - jeho bratr, musí být také. A odtud zná Leu. Zapadá to do sebe. A pak… Pak ten výbuch ve velké síni. To sice ještě nebyli na světě, ale měli se brzo narodit. Malý omyl ve výpočtech toho nebo té. Rafinovanost. Jistě, takže to může být i pomsta. Tam se objevila Lea. Ale proč? Kdo hýbal figurkami a zapojil ji do hry proti její vůli? Jako je všechny? Kdo tady tahal za nitky? Lucius si myslel, že on, ale ne. Někdo, kdo byl výš a měl moc vnuknout všem takové nápady úplně nepozorovaně. Pak Ginny a Sirius mladší. Kdo mohl mít na mušce někoho jako je Rosewell. Opravdu honosná sídla, moc… Ale on to být nemohl. Kdyby to byl on, nesnížil by se k tomu, aby využíval svou hračku. Ginny. Samozřejmě, že byla jen jeho hračkou. Něco o podobných lidech od otce věděla. Jistě, skřítka v sídle Malfoyů. Na tu úplně zapomněla. Kdyby jí tenkrát neřekla, aby zmizela, možná by opravdu odešla a nechala ho tam. Co s tím, že pracovala s ohněm a vzduchem podle libosti. A Sophie se zemí a vodou. Bez sebe nedokázaly porazit živly té druhé. Kdo to věděl? Kdo poté zdržel Rosewella, aby nepřišel na Siriuse a Luciuse, když spadli do té jámy na jeho pozemcích. Kdo je zásoboval jídlem celá ta léta? A teď… Kdo mohl chtít, aby ztratili paměť. Ten lektvar, který přidali, by nefungoval, kdyby tu nebyla Sophie. Jistá kombinace vzduchu. To, o čem obyčejní kouzelníci neměli ani ponětí. Jen zaklínači. Ty lekce s Leou byly k něčemu. Dokonce teď znamenali, že si může dát všechno dohromady. Zamumlala heslo a vešla do ředitelny. Takže kombinace vzduchu se v místnosti s nimi mění. Když je tam ona, je horko, když Sophie, je chladněji. Když obě, nikdo nic nepozná. A kdo to neví, nebo není zaklínač, ten tu změnu ani nemusí vycítit. Ani kniha živlů neříká vše. A určité "důmyslné" jedy fungují, jen když je jedna z nich přítomna. Prokletí. A aby se zničili… Chytila se za hlavu. Aby se zničili musí jedna z nich údajně zemřít. Na druhou stranu Severus někde slyšel o protijedu a Sophie díky tomu odešla. Bylo to také naplánované? Muselo. Zatím odhadli všechno, co budou dělat. Být figurkou na šachovnici začínalo být čím dál nepříjemnější. Tím spíš, že kouzelnické šachy dokáží být kruté. Minerva spala a Brumbál se vznášel vedle ní. Vrhla na něj zoufalý pohled a on jí kývnul směrem k druhému šuplíku stolu. Otevřela ho a sebrala Minervinu hůlku, která okamžitě zapadla k ostatním. Když se otočila, stříbřitý duch bývalého ředitele školy byl pryč. A kdo mohl oklamat největšího kouzelníka všech dob? Všechno do sebe zapadalo, jen jedno jí vrtalo hlavou. Když měli všechno tak nádherně naplánované… Měla na to všechno přijít? A jestli ne… Co teď s ní? Stává se nepotřebnou figurkou a ty většinou končí špatně nebo přinejlepším zůstávají stát, dokud se nenajde možnost je zničit. A nebo možná bylo naplánováno, aby se jí stala. Protože jakmile došla tak daleko, bude nutné se jí zbavit, i kdyby to nebylo v plánu.

Sophii po tvářích tekly slzy.
Ona za tohle všechno může. Ona! Jen ona! Narazila do stolu a bolestně zasykla. Skoro stejně jako její otec. Zavzlykala. Musí jim pomoct. Zběžně prohlédla všechny lahvičky na policích a vytáhla pět. Pravděpodobně byly nejzaprášenější, ale i tak dokázala přečíst drobné cedulky přilepené vepředu a popsané Severusovým pavoučím písmem. Vzpomínka na protijed byla stále s ní. Jako by se jí pevně držela a ne a ne ji pustit. Ještě žě tak. Jinak by zřejmě všechno pozapomínala. Nachystala si všechno potřebné a pro ujištění se dotkla stříbrného vlákna. Ano, všechno potřebné tu měla. I svou krev. Věděla, že je to riskantní, ale vždyť tam bylo: panenská krev. Kolikrát narazila v knihách na varování aby se taková krev nepoužívala? Bylo jí to jedno. Pro ty co milovala byla ochotná udělat vše. Zapnula hořák a nalila do kotlíku vodu. Začínáme.

Konečně posbírala všechny hůlky a teď jenom stála před laboratoří.
Musí se Sophií mluvit, ale... má jí říct všechno co ví, nebo ne? Má... Zatřepala hlavou. Věděla, že její sestra by chtěla jít s ní a navíc si byla jistá, že Sophie už to dávno ví taky. Možná dokonce ví, kdo za tím stojí. Její sestra byla prostě Snapeová. Inteligentní, ale tajnůstkářská. Usmála se a se zaklepáním vešla.
"Sophie?"
"Hmm..." ozvalo se nepřítomně od kotlíku, ze kterého stoupala namodralá pára.
"Jen se jdu zeptat jak to jde?"
"Potrvá to zhruba tři a půl hodiny, plus mínus sedm minut."
Alessandra se usmála. Ptát se proč zrovna sedm minut bylo zbytečné. Její sestra věděla moc dobře co dělá.
"Já tě tedy nebudu otravovat..." začala s rukou na klice a když si všimla, že Sophie se plně soustřeďuje na lektvar zamumlala tiché: "Sbohem." a tiše za sebou zavřela dveře.
Teď to přenášedlo.
Podívala se na zlatý medailon co jí dala Lea a zhluboka se nadechla. Snad aby si dodala odvahy.
"Porta!" vykřikla a místnost se s ní zatočila.

Alexandr seděl v hospodě a doslova se vyvaloval na sedačce.
Barman na něj zamával a tak přikývl. Dvě nebo tři skleničky? Jaký je v tom rozdíl. Najednou se mu tělem rozlil podivný pocit. Jako by ho chtělo něco přitáhnout.
"Co to sakra..."
Na stole před ní přistála malá holčička a s rozšířenými zorničkami se rozhlížela kolem sebe.
Osazenstvo hospody, dalo-li se ono místo vůbec takhle nazvat, si jí ale nevšímalo. Zde se razila zásada: Hleď si svého! Alexandr ucítil jak se v místnosi začal oheň a vzduch všemožně motat a věděl, že to není dobré znamení. Překvapeně se podíval na to drobné stvoření na stole a zamyšleně si promnul bradu.
Vypadá trochu jako...
"Strejda Alexander?" zeptala se náhle s nervózním úsměvem a oslovený sebou praštil na zem.
"Co... cože? Strejda..?" Alessandra výtězoslavně seskočila ze stolu a posadila se vedle něj.
Vypadal jinak, než si představovala, ale byl to přece jenom Luciusův bratr. Tím si byla jistá. Ten výraz překvapení byl prostě totožný.
"Ano," prohlásila sebevědomně a přičichla k prázdné sklence na stole.
"Hele, co to děláš?"
"Mám žízeň."
"No tak tohle rozhodně pít nebudeš, zlatíčko. Hej!" zamával na barmana pro změnu on a ukázal na ni.
Barman pokrčil rameny a místo jedné skleničky přinesl dvě. Jednu s čímsi neidentifikovatelným a druhou... no, zřejmě s ovocnou šťávou.
"Děkuji, ale neříkej mi zlatíčko," ucedila trochu navztekaně Alessandra a ochutnala ten patos.
Zkřivila svůj dětský obličej a raději dala substanci dál od sebe.
"Takže?" pobídl ji Alexandr a ona na oplátku zalapala po dechu.
"Málem bych zapomněla. Musíš se mnou! Hned! Taťka a mamka a sestřička a Lea a...."
"Stůj, stůj co je s nimi?" Alexandr se raději neptal jaká sestřička, nebo jaká mamka. Na to neměl dost střízlivých mozkových buněk.
"No, oni ztrácí paměť! Sophie už pracuje na protijedu, ale potřebujeme tvou pomoc."
Alexandr si povzdechl.
"Nechceš mi říct proč bych to měl dělat?"
"Jsi můj strejda!"
"A na to jsi přišla jak, rozumbrado," zeptal se jí kysele.
"Jednoduše. Jsi přece bratr mého taťky."
Alexandr se na ni úsečně zašklebil - shodou okolností stejně jako to dělával Lucius na Severuse - a zase si povzdechl.
"Takže Lucius."
"Ale Lea potřebuje taky pomoc."
"Lea a potřebovat pomoc? Podívej maličká, Lea nikdy nepotřebuje pomoc..."
"Nejsem maličká!"
"To je fuk. Lea prostě pomoc nikdy nepotřebuje."
"Ale jo! Ztrácí paměť. Nevěděla to. Bylo to ve víně."
"In vino veritas, in aqua sanitas," zamumlal nesouvisle ale pak přikývl. "Když říkáš, že Lea potřebuje pomoc, proč ne."
"Ale musíme si pospíšit."
"Koukej, děvče, žádnej spěch, jo? Já jsem trochu..."
"Namol," doplnila ho přísně a zamračila se. "Ale to kafe spraví."
"Nejsi nějaká moc chytrá? Ach jo...tak jdeme. Ukaž to přenašedlo."

 


Komentáře

1 Yazzi Akira Yazzi Akira | Web | 18. listopadu 2012 v 19:32 | Reagovat

Páááni OO
jedním dechem :3
Příjde mi to maliřko zamotané...
Mohal by jsi u těch odstavců psát kdo to vypraví... je tam moc postav --

2 Berenika Berenika | E-mail | Web | 22. listopadu 2012 v 10:14 | Reagovat

[1]: Děkujeme :-D
A zároveň se omlouvám za jistou zmatenost, teď už se snažíme, aby bylo psaní přehlednější a přece jen půl roku/rok od psaní dělá s kvalitou svoje. Jsem moc ráda, že i přesto se ti povídka líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama