Navzdory z(a)tracené minulosti [XVI.část]

20. října 2012 v 16:00 | Berenika&Illian |  Navzdory z(a)tracené minulosti
SNY NEMIZÍ SAMY


Trhl hlavou přesně včas, aby se vyhnul ráně.
Co to sakra…
"Blacku, okamžitě přestaň!"
Muž před ním se zarazil.
"Malfoy?" zeptal se překvapeně.
Lucius se zamračil a neodpověděl. Místo toho šáhl automaticky po hůlce. Ale ta byla pryč. Hnědovlasý muž se rozesmál.
"Takže ty jsi tu zavřený se mnou, Malfoyi?"
"Opravdu směšné," odvětil Lucius. "Ale vypadá to tak."
Otočil se od něj. Nějak už si zvykl, že na něj nikdo z řádu neútočí, nesnaží se ho zabít ani nic podobného. Každopádně tím svého odvěkého soupeře zmátl.
"Není tu Harry a Leandra?" zeptal se a obcházel místnost.
Sem tam se dotkl chladné stěny. Cítil z ní magii. Jen mu vrtalo hlavou, že nevidí žádné dveře.
"Harry…?" zeptal se Black.
"Ne, zebra," zavrčel Lucius aniž se na toho ztracence podíval.
"Zebra?" Sirius pořád tvářil nechápavě.
To je tak, když před vás najednou strčí vašeho nepřítele a on se k vám chová, jako by s vámi byl na čaji o páté. Lucius se na něj pohrdavě ušklíbl.
"Blacku, slyšel jsi někdy slovo ironie?"
Už se chtěl otočit zpátky k té zajímavé zdi, když ho Sirius zarazil.
"Počkejte, kde je Harry?" překvapeně vydechl.
"Cože?"
"Slyšel jste."
Samozřejmě, že slyšel, ale ptal se ho Black tak uctivě nebo se mu to zdálo?
"Nevím," odpověděl po chvíli. "S Leou a se Snapeem někam zmizeli, než jsem skončil tady."
"Harry se Srabusem? A kdo je Lea? A co se k čertu stalo s vámi?"
Lucius si povzdechl.
"Lily."
Sirius doslova vyskočil.
"Lily je mrtvá!" zavrtěl hlavou.
"Není a…" zaváhal. "A je teď mojí přítelkyní."

"Jacqulino?" zeptala se a obezřetně se rozhlédla po místnosti.
"Hmmm…" ozvalo se z rohu a na světle se objevia vysoká štíhlá černovlasá žena s těma nejčernějšíma očima, jaké měl jen její rod. Jacqulina Rosewellová.
"Leo!" vykřikla a letmo ženu objala a okamžitě jí pokynula k židli, která se tam jako zázrakem objevila.
"Co potřebuješ?"
"Najít svého bratrance."
Ina, jak jí říkali, se zakuckala.
"Luciuse?"
Lea se ušklíbla.
"Jo, Luciuse."
"Nemůžu sloužit," odvětila zamračeně Ina.
"Prosím…"
"Děláš si legraci?" zavrčela černovláska. "Nebudu ti pomáhat zachraňovat toho aristokratického zmetka."
"Změnil se," zašeptala Lea.
"Něco ti řeknu… On se NIKDY nezmění."
"Dokážu ti, že se mýlíš…"
"A když ne?" odsekla chladně Ina.
Lea zaváhala.
"Co chceš?"
Ina se opřela o barokní opěradlo židle.
"To víš přece sama…"
"Ale to se nikdy nestane Ino! Myslela jsem, že jsi už dostala rozum. Proto jsem za tebou přišla."
"Leandro," žena se chladně pousmála a vstala ze židle.
Vypadala nebezpečně. Nebezpečně, ale přesto krásně.
"Neříkej mi tak," zasyčela na ni Lea.
"Ale Leandro! Myslelas, že se vzdám svého snu? Nezapomínej, že je to to jediné, co mě odlišuje od mého prokletého rodu. Sny a city."
"City? Myslela jsem, že ti přezívají Ledovec."
"Ach jistě a něco o tom, že čekám na ledoborec, moc hezké," ucedila cynicky Ina a přiblížila se ještě o kousek. "Už jsme spolu dlouho nemluvily. Vypadáš....jinak," prohodila náhle konverzačním tónem a namotala si na prst jeden z Leiných pramenů.
"Jinak?"
"Ano. Jinak. Jako by jsi se zmenšila. Zesláblas. Už z tebe nevyzařuje to kouzlo."
"Nerozumím."
"Jsi Malfoyová, Leandro. Stále nerozumíš tomu, co to obnáší. Ačkoliv..." žena ji chvíli obcházela, když pak náhle vytáhla ze záhybů šatů dýku.
"Možná bych ti to mohla ukázat."
"Jacqulino...?"
"Co to slyším? Strach?"
Lea náhle vytrhla dýku z její ruky a přiložila ji ženě k hrdlu.
"Mě strach nenaženeš. To se neboj. Vím co chceš. A Ty zase víš, proč nemůžeš být zaklínačem!"
"Proč?!" vykřikla pobouřeně Ina a odstoupila od Lei.
"Už jsme ti to vysvětlovali. Kromě toho, že být zaklínačem je nesmírně těžké, musíš být geneticky předvolená." "Geneticky předvolená?! Nehraj si se mnou. Tvůj..."
"Ticho!" vykřikla prudce Lea a zahodila dýku. "Ty to nechápeš? Tvá moc je nestabilní. Nemá ji co ukočírovat! Nemůžeš ji použít, protože nikdo neví co by se stalo! Proto jsi taky pořád zavřená tady! Proto tě zavřela tvá rodina v téhle díře."
Tmavovláska se hrdě narovnala a napřáhla ruku. Dýka ze země jí hladce vklouzla do dlaně a ona ji pevně sevřela. V očích měla zlost a lítost zároveň.
"Je to kruté," vydechla zničeně a se žuchnutím se posadila zpět do křesla.
"Nechtěla jsem..." začala tiše Lea, ale Ina ji přerušila.
"Neomlouvej se. Je to ponižující."
"To ti vštípil kdo? Omluva..."
"Nech toho Leandro. Jsi až příliš dlouho v blízkosti těch lidí. Změnilo tě to. Ani si to neuvědomuješ. Nikdy by jsi se takhle nechovala. Leandra, kterou jsem znala, Lea, byla energická, krásná a sebevědomá žena."
"Byla to jenom maska! Copak to nechápeš? I Ty ji nasazuješ, aby jsi se vyhnula všemu tomu venku. Přiznej si to konečně. Jsme přeci kamará..."
"Byly jsme, Leandro! Byly! Jsi opravdu tak bláhová, že si myslíš....že,...že, když za mnou přijdeš, tak ti bez sebemnšího odporu pomohu? Nezapomínej, jak jsme se poznali. Tehdy jsem byla zničená a zoufalá. Pravda, pomohla jsi mi se z toho dostat, ale teď? Jsem to zase já...."
"Lžeš. Mrzí mě, že jsem tě vyrušila ve tvém perfektním životě," odsekla Lea a měla se k odchodu.
"Odkud jsi se naučila té ironii?" zeptala se náhle se zájmem Ina.
Jako by pookřála. Jako by se změnila v mžiku vteřiny.
"Ino?"
"Nikdy dřív jsi ironická nebyla. Možná trochu sarkastická, ale ironie?"
"Jsi v pořádku?"
"Samozřejmě, proč bych nebyla?"
"Ty změny nálad."
"Já vím!" vyštěkla zase pobouřeně. "Dělá to ta moc. Ani když jsem se ji snažila používat, tak na mě nepřestala zanechávat následky."
"Ovládá tě víc, než ty ji, Ino."
"Nech toho Leandro a laskavě mi o tom něco řekni, prosím. Jsem tak dlouho mimo obyčejné dění a ty se se mnou ani nechceš podělit o nějaké ty novinky."
"O čem ti mám říct?" zeptala se nervózně Lea, i když věděla, že tenhle trik na Inu fungovat nebude.
"Ale? Někomu se nechce mluvit?"
Lea si poraženecky povzdechla. Dlužila Ině hodně. A jestli chtěla, aby jí pomohla měla by jí aspoň něco říct. "Jmenuje se Severus."
Ina zakřičela radostí a objala ji.
"To je úchvatné! Ano! Konečně!"
"Chováš se jako malá holka. Nebyla jsi to náhodou ty, kdo mi před chvílí říkal, že se mám chovat jako správná aristokratka?"
"K čertu s tím! Podrobnosti."
Lea protočila oči v sloup. Byla už na její změny nálad dost zvyklá. Věděla, že někdy je lepší se s ní prostě přestat bavit a odejít. Někdy, stačilo chvíli ztichnout a ona se uklidnila. V lepších případech nad tím měla kontrolu, ale dnes. Netušila, že je na tom Ina zase tak špatně, napila se čaje, který jí nabídla a povzdechla si.
"No, má černé vlasy a oči. Je docela vysoký. Vyšší než já a to o dost," začala trochu neochotně Lea.
Jakmile si všimla pobavených jiskřiček v Ininých očích, nezbylo jí nic jiného než si sednout vedle ní a začít povídat o muži, kterému darovala své srdce. Nevěděl to. Ale měl se to brzo dozvědět.

"Jak jste se sem vůbec dostal?" zeptal se.
"Vážně je to dobrá otázka pro tuhle chvíli?" ušklíbl se hnědovlasý muž.
"Docela rád bych věděl, jestli nemám halucinace, máte být totiž, jestli jste si toho nevšiml, mrtvý."
Sirius se zarazil.
"Cože?"
Aristokrat naprosto neadekvátně protočil oči a odmítl se na něj znovu podívat. Beznadějný případ. Vlastně byl zázrak, že se tam za ten týden ještě nezabili. Čtvercová místnost je doháněla k šílenství. Stěna, stěna, stěna - jídlo - stěna, stěna… Alespoň, že jim tam někdo jakýmsi záhadným způsobem dodával to jídlo. Zkoušeli držet hlídky, ale prostě se to tam objevilo, jako by ani nikdo nepřišel. Bylo to možné, i když nepravděpodobné, ale shodli se, což byl téměř zázrak, že o nich nikdo neví. Koneckonců, chytil je ten dráček a ne jeho pán.
"Tak jak jsi se sem dostal Blacku?"
"To je přece jasné, portálem, ale vy jste mě nehledali." Sirius vzdychl. "Oni mě nehledali nebo jste tu snad byli kvůli mně? Po těch letech tady dole?"
"Vy jste ty léta byl…" Lucius si nemohl pomoct a do hlasu se mu vkradla špetka obdivu.
Opravdu, v té místnosti už nezešílel jen kvůli tomu, že se snažil vyrovnat se jemu, který byl celkem klidný. Jen mluvil ze spaní. Volal neznámá jména, svíjel se zdánlivě v bolestech. Když se vzbudil, nic nevěděl.
"Ano tady," přerušil jeho myšlenky Sirius. "Sám a naživu mě udržovalo jen to, že Azkaban byl horší. Vlastně se divím, že tu vydržíte vy. Aristokratický panák, který v Azkabanu strávil ani ne měsíc, a byl vyřízený."
"Možná jsem se změnil díky ní," zavrčel a vzápětí litoval, že to řekl.
Proč měl jen takovou potřebu se před ním ospravedlnit? Nastalo tíživé ticho.
"Docela jsem v pokušení vám to věřit," uznal po chvíli Sirius. "Ale pak víte, co má Lily ráda. Hmmm… Jaký má ráda pohár?"
Teď se musel chtě nechtě rozesmát. Jak ho napadlo zeptat se zrovna na tohle? Sirius se ušklíbl. Poprvé viděl Malfoye se smát a bylo to velmi zvláštní? Ale milé. Zničilo to pár centimetrů nenávisti, kterou se učili ignorovat. "Jahodový se zmrzlinou. A z vlastní zkušenosti vím, že by jí jeden nestačil."
Chvíli se na sebe dívali překvapeně. Jeden proto, že ho udivilo, že ten druhý dokázal odpovědět, druhý proto, že viděl u toho druhého celkem přátelský výraz. Sirius se opřel o zeď.
"Takže je to pravda?"
Jeho hlas zněl nějak vážně. A Lucius stejně vážně přikývl. Hnědovlásek překvapeně vydechl.
"Takže Jamese podváděla?"
"Svým způsobem." ,,
"Hajzle!"
"Není hlavní, že žije?"
"Není hlavní, že je James mrtvý?" zavrčel Sirius, rozhodnutý Malfoye zabít.
Bez odkladu.

"Kde jsme?" zeptal se černovlásky a ona se na něj kouzelně usmála.
"Nevím."
Musel se chtě nechtě usmát. Ta žena, se kterou se tam vypravil, byla svým způsobem šílená. Trpěla hroznými změnami nálad, a i když by mu to asi nepřiznala, cítil, že nezvládá svou moc.
Možná by potřebovala…
"Dejte mi ruku," zamumlal a vzdorně se jí podíval do temných očí. "Jacqelino, dejte mi ruku."
Měla strach. Moc dobře si uvědomovala svou slabinu a tak jí prostě chytil za ruku než stihla cokoli říct. Ucítila, jak se něco uvnitř ní mění. Harrymu vyrazil na čele pot. Nemohl mít sebou ale úplného blázna. A když neovládala kouzla pořádně, bylo to totéž. Pustil ji a ona překvapeně vydechla. Dosáhl ale něčeho jiného než chtěl. Její tělo se rozzářilo mírnou červenou aurou. Ušklíbla se a sledovala svoje ruce.
"A to nám má pomoct?" zeptala se.
Moc dobře tušila, o co se snažil, a obdivovala, že se vůbec pokusil trochu napravit její pomatenou auru, ale jí ti nejlepší řekli, že to buď udělá sama, nebo jí nikdo nepomůže. Červená pohasla úplně a ona se cítila mnohem lépe. Nadechla se volného vzduchu. Volnost kouzel, žádná upjatost. Ale ten pocit bude trvat jen pár hodin. Viděl v jejích očích ještě větší smutek a beznaděj. Ale on jí přece chtěl jenom pomoct.
"To je v pořádku," zavrněla a objala ho kolem ramen. "Zvykla jsem si, a věř mi, že i tak umím bojovat lépe než kdekdo."

"Dále!" zamračil se.
A jestli to bude nějaký student tak ho vyhodím z okna. Já mám ve sklepě okna? Tak ho tu zazdím. Ale to by mě zase rušil jako duch…
"Můžu?" přerušila jeho vražedné myšlenky.
"Leo?" ani si neuvědomil, jak ji oslovil.
Nebo spíš jakým způsobem. Ona obvykle neklepala. Alespoň ne když šla k němu. Její smutný pohled ho zarazil. "Harry zmizel."
"Cože?" Severus vyskočil. "Nechala jsi ho jít?"
"Ne!" její výkřik, až příliš hlasitý se rozezněl sklepními místnostmi.
Už podruhé za ten čas se před ním málem svezla na zem. A už podruhé ji chytil. Zabořil ruce do jejích vlasů a jemně jí vískal. Zdálo se mu, že zavrněla, ale pak se naplno rozplakala do jeho hábitu. Dotáhl jí ke svému křeslu. Nejdřív jí na něj chtěl posadit, ale pak si to rozmyslel, sedl si sám a nechal jí, aby se mu uvelebila a klíně. Byl to nádherný, úžasný a dokonalý pocit. Jen kdyby to bylo jindy. Chtěl ji takhle držet až dokonce věků. Ale věděl, že ji bude muset pustit. Co by na něm viděla? Byla úžasná. Ráda ho provokovala. Ale byl přece ten sklepní netopýr. Mlčky ji hladit po vlasech a nevědomky jí po chvíli přemýšlení setřel pár slz. Zarazila se.
"Severusi?"
Zavrtěl hlavou. Měl hroznou chuť udělat právě teď něco šíleného. Modlil se, aby nic neřekla. Aby ho nezastavila, když jí stíral slzy i z druhé tváře. Aby ho nezastavila, když se k ní naklonil, aby se mu nevysmekla, když jemně přitiskl své rty na její. Jako by jeho myšlenky slyšela. Nic neudělala, nepohnula se. Jenom čekala. Čekala a sama doufala, že ten nádherný pocit nikdy nezmizí. Lehce ho objala kolem krku a přitáhla si ho ještě blíž k sobě. Nevěřil, že by to udělala. Ona sama si nebyla jistá jestli dělá tu správnou věc, ale jedno věděla. Potřebuje ho. Potřebuje aby byl blízko ní. Aby jí držel ve své náruči. V náruči, ve které se cítila tak bezpečně.

"Uklidni se sakra!" zakřičel Lucius ve snaze odtáhnout ze svého krku Siriusovi ruce.
"Jmenuj mi jeden jediný racionální důvod proč bych tě teď neměl zabít!"
"Nedostal... by... ses... odsud," sípal namáhavě Lucius.
Muž naproti němu ho konečně pustil.
"A ty mi jako pomůžeš se odsud dostat?" zeptal se Sírius nedůvěřivě.
"Mohl bych. Možná."
"Možná? Tak to ne, jdu tě zabít."
"Sakra, Blacku, počkej! Nech mě domluvit!"
Sirius byl zase na půli cesty k tomu, aby ho začal škrtit, protože stejně se nedalo nic jiného na tom prokletém místě dělat, ale něco v Luciusově hlase ho zastavilo. Pohodil hlavou na znamení, že má Malfoy pokračovat a ten tedy neochotně spustil.
"Mohl bych se pokusit vytvořit štít a pak ho nechat explodovat."
Sirius se na něj podíval, jako eskymák na opalovací krém.
"O čem to tu proboha mluvíš? Tobě asi definitivně přeskočilo, že ano. Ty rodinné sňatky na tobě zanechaly stopu a teď se to projevilo. Nebo ti peroxid vyžral i těch posledních pár šedých buněk, cos měl v hlavě."
"Hej!!" ohradil se dotčeně Lucius. "Jsem přírodní blond!"
Hned po tom, co to dořekl se v místnosti rozprostřelo zvláštní ticho. Jenom na chvíli, protože potom se začali oba nekontrolovatelně smát.
"Přír... přírodní blond?" slzel smíchy Sirius. "A to nám probourá cestu ven?"
"Samozřejmě!" ohradil se najednou podmračeně Lucius. "Dokážu ten štít udělat," trval na svém a když se Sirius konečně přestal smát, usoudil, že mu to bude muset dokázat.
Unaveně vydechl a došel do středu místnosti.
"Nejsem si jistý, jestli to nevybuchne ještě dřív, než bych chtěl."
"V klidu, jsem na výbuchy zvyklý. Nezapomínej, s kým jsem chodil do třídy."
"Myslíš Pottera?"
Sirius se zarazil, ale pak potřásl hlavou.
"Ne, Sra... Severuse."
"Snapea?"
"Jo, neustále se snažil něco v těch lektvarech vylepšovat. Pravda je, že mu to šlo, ale ne vždycky tam dal zrovna správné množství a tak bylo sklepení věčně v plamenech. No, nebo vybuchovalo, nebo bylo pokryté slizem... moment, za to jsem vlastně mohl já, to beru zpět. Přisypal jsem mu tam dýmějovky."
Lucius si ho nevěřícně změřil pohledem.
"Huh?"
"Co? Jaký huh?"
"No... Snape?"
"Ale co, znáš ho, ne?"
Sirius najednou přimhouřil oči.
"Nebyli jste zrovna přátelé?"
"Blacku, vážně nechápu, jak jsi se mohl s takovou úrovní vůbec dostat ze školy. No, nebo na školu."
"Huh?"
"A pak kdo tu říká huh."
"O čem to tu do pekla mluvíš Malfoy?"
"Mám na starost slušné mravy, tak bych ocenil, aby jsi se choval jako člověk, když už ne jako kouzelník jednoho ze starých čisto..."
"Sakra o ČEM TO TU ŽVANÍŠ?!" zařval už dopálený Sirius.
"No jako profesor..."
"Jako profesor kde?"
"Kde asi."
"Cože?!? Ty učíš v Bradavicích?"
"Samozřejmě, co se ti na tom tak nezdá."
"Ty... Mal... jak... CO?"
"Společenská pravidla."
"Eee?"
"Chápu, že toto slovní spojení neznáš, ale..."
"A mám toho dost! Malfoy jak se tohle všechno sakra mohlo stát? Stůj!" zastavil ho, když už to vypadalo, že Lucius konečně začne s tvorbou štítu.
"Než začneš COKOLIV dělat, chci aby jsi mi podrobně řekl, co všechno se stalo, zatímco jsem byl pryč. A taky jak je to vlastně dlouho."

"Věřím tomu, že umíte dobře bojovat, ale..." zamračil se.
"Ale nic Harry, nech to být ano?"
"Dobře," zamumlal neochotně a zastrčil si jeden neposedný pramen vlasů za ucho.
"Chceš se zeptat ještě na něco?"
"Proč? Ne, nechci."
"Ale no tak, Harry, nejsem tak zlá, jak by se ti mohlo někdy zdát."
"Proč s Vámi jdu já a ne Lea?"
Ina se rozesmála.
"Protože chci aby něco udělala."
"Co?" zeptal se zvědavě mladý Nebelvír.
"Znáš Severuse Snapea?"
"Uhm, ano, ale on je..."
"Ironický, sarkastický, cynický a citlivý asi jako kámen."
"Ano? Jak to víte?"
"Leandra je velice sdílná osoba, když na to přijde."
"Cože?!"
"U Merlinových vousů, nemysli si, že jsem ji mučila, nebo tak něco. Jenom jsem jí dala trochu matoucího lektvaru do pití, jinak by mi nikdy neřekla, že toho, cituji: sklepního netopýra, miluje."
"COŽE?! Ona a ... ON?!"
"Tys to nevěděl?"
"No... něco jsem tak nějak, ale že až tak?"
Ina se musela začít smát Harrymu nešikovnému koktání.
"Nic si z toho nedělej. Myslím, že se k sobě ti dva celkem hodí."
"Ale je to Snape," namítl Harry.
"A Leandra," podotkla Ina.
Oba se na sebe podívali a trochu nervózně se začali smát. Po chvíli už se smáli na celé kolo.
"Asi máte pravdu, hodí se k sobě," vyrazil ze sebe po chvíli namáhavě Harry.
"Nemusíš mi vykat!" vyhrkla trochu v šoku. "Vlastně mi skoro nikdo nevyká, je to hrozně divné. Říkej mi Ino." "Dobře, ehm, tak tedy, kudy dál Ino?"
Usmála se.
"Tudy."
Napřáhla ruku a ukázala na malou lesní pěšinu před nimi.

"Takže jsem tu, bohužel, skončil s jedním naprosto otravným, zablešeným psem," zakončil.
"Velmi milé oslovení," zavrčel hnědovlásek.
Už měl toho aristokratického zmetka po krk, ale za to, že ho pořád přerušoval mohlo spíš to, že byl tak nějak vlastně mrtvý. Pro všechny.
Harry ho nehledal, Brumbál ho nehledal… Pravda, Brumbál je prý také mrtvý.
"Nemyslel bych si…" začal Black a Lucius se na něj unaveně podíval a zaúpěl.
"Co proboha?"
Malfoy se dovolává boha?
Sirius se musel ušklíbnout a změnil konec věty, kterou měl už už na jazyku.
"No, že přežiju vlastní smrt."
"Vážně, Blacku, ale jestli se odsud nedostaneme tak to nejspíš nebude na dlou…"
!Buch! Jejich vězením se ozvalo bouchnutí. Jedno, dvě, tři. Slyšely nad hlavou zvuk, jako by někdo křičel a… Padal? Najednou se strop nad jejich hlavami rozechvěl. Ozvalo se tříštění dřeva a těsně vedle nich přistály dvě postavy. Měli prapodivně černou pleť, jako by padaly komínem. A navíc… Jedna z nich si odhrnula delší vlasy ze začouzeného obličeje.
"Říkala jsem, že jdeme správně," podotkla a jejich vězením se rozlehl bláznivý smích.
Milý, zvonkový. Ale neovladatelný, rozbouřený jako moře, divoký.
"Ale neříkala jsi, že se propadneme do nějakého komína, Ino!"
Přerušil Siriusovi myšlenky známý hlas.
"Harry?" zeptal se tiše, jako by tomu nemohl uvěřit.
"Že to trvalo," ozval Lucius. "Ale jestli jste sebou vzali Lily, tak jste nemuseli chodit, protože vás uškrtím."
Harry zavrtěl hlavou, až se aristokrat neplánovaně rozkašlal. Saze se rozlétly na všechny strany a za chvíli už si nebyl ani jeden podobný. Zvlášť proto, že Harry objal Siriuse a nehodlal ho pustit ani přes kmotrův záchvat kašle. "Můj syn se jmenuje jako ty!" vyhrkl první hloupost, která ho napadla.
Konečně si připadal, že má zase rodinu. Ina si sedla stranou od nich. Lucius zase pracoval na čemsi, co mělo vybuchnout tak, aby jim to ve zděné vyschlé studni - nebo komínu, či co to vlastně bylo, udělalo nějaký žebřík. Byl si jistý, že je nikdo nepozná. V tu chvíli ho do hlavy trefila jeho vlastní hůlka. Spolu s kupou sazí, které změnily barvu jeho vlasů. Uhnul, a opravdu v pravou chvíli, protože tam za chvíli spadly i další hůlky. Měl pocit, že jim někdo pomáhá. Jenže nevěděl kdo a nelíbilo se mu to. Měl najednou dojem, že by neměli chodit ven. Mohli by se dostat do ještě horšího prostředí. Jediná minuta bez Lily mu teď připadala jako několik let. Teď, když věděl, že jí na něm záleží stejně jako jemu na ní, že se trápí, že... Zatracená minulost!

Pomalu se probouzela.
"Kde je Lucius?" vyhrkla až příliš rychle a rozkašlala se.
Byla sama. Ramena jí poklesla a ona znovu zavřela oči a nechala své tělo bezvládně spadnout na polštář. Představovala si, že je tam, že hladí její rezavé vlasy, že ji líbá, že jí šeptá, jak jí má rád. Musí ho najít! Ona ho najde! Vstala. Překvapilo ji, že ji nikdo nehlídá. Ale bylo to vlastně dobře. Začala po špičkách přecházet po ošetřovně a sbírat z různých věšáků své věci. Rychle se převlékla a potichu za sebou zavřela dveře.
"Promiň Harry," zašeptala a otevřela jeho skříň.
Vytáhla plášť. Na pohled neobyčejný, na zkoušku ještě neobyčejnější. Tak. To by bylo. A jak tušila, byla tu i její hůlka. Hádala, že Harry bude ještě někde něco vyřizovat, jinak by tam byl. Až se vrátí, a nenajde ji, bude překvapený. Po chvíli přemýšlení vzala brk a namočila jeho konec do malého kalamáře. Než něco napsala, skápla na papír kapka inkoustu.
Kdoví, jestli takhle nekape někde Luciusova krev, pomyslela si a brk ji vypadl z ruky.
Oni si přece domyslí, že ho hledá, i kdyby měla zemřít. Má právo být zoufalá. S rozšířenýma očima. Bez hůlky, bez pláště vyběhla ven z Harryho kabinetu a rudé vlasy za ní vlály až před hrad, kde se zastavila.
Kde vlastně je?
Nepomyslela na to, kde ho bude hledat, prostě ho chtěla hledat. Kdekoli. Došla za hranici zákazu přemisťování a zmizela. Rusko! Když se přemístila rozhlédla se.
"Kdo?" stačila říct, než se jí zatmělo před očima.

"Čekal jsem vás," řekl prostě a ona mohla jen bezmocně škubnout svázanýma rukama.
"Pche!" zavrčela.
"Pusťte mě."
Pohodila rezavými vlasy a upřela na černovlasého společníka s ještě černějšíma očima a horšími mravy než kdy viděla u Severuse. Ještě jeden rozdíl objevila - u svého bývalého přítele dokázala po delším zkoumání najít city, u tohoto ne. A pak pochopila koho má před sebou.
"Roswell… Nebo jak se to jmenujete," zamumlala a sklopila hlavu. "Kde je můj přítel?"
Vyvedla tím svého věznitele z míry.
"Kdo?"
Byla vážně zoufalá, to viděl už když se přemístila. Byla jako jeho přítelkyně, kterou chtěl vyměnit právě za tuhle zrzku.
"Lucius Malfoy, moc dobře to víte!" vykřikla a div, že mu neplivla do obličeje.
Na tváři se mu rozhostil úsměv.
"Takže vám pomáhá Lucius? Už chápu, jak jste se mohli dozvědět o tom, co se stalo Ginevře. Mimochodem… Ginevře Roswellové."

 


Komentáře

2 Berenika Berenika | E-mail | Web | 22. listopadu 2012 v 10:16 | Reagovat

[1]: Tak určitě. (Abych zareagovala na komentář se stejně inteligentní myšlenkou, s jakou byl zveřejněn.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama