Navzdory z(a)tracené minulosti [XV.část]

13. října 2012 v 16:00 | Berenika&Illian |  Navzdory z(a)tracené minulosti
KONEC..?


"Vím jak pomoct. Můžu překonat případné štíty," navrhla Lea a Lucius na ni vrhl rozzuřený pohled.
"Děláte si ze mě srandu? Nejste náhodou Nebelvíři? Alespoň většina?" dodal při pohledu na Severuse.
Ten si však všiml, že se Lucius ani okem nepodíval na Leu. Proč?
"Změnit někomu povahu přeci nepřichází v úvahu, je to trestné, nebo se pletu?" ptala se pro pořádek Lily. "Trestné to je, ale v podstatě to nelze prokázat, pokud by se k tomu jedna ze stran nepřiznala," dodal Severus. "Nedonutíte je aby to řekli. Tak proč to prostě neudělat? Tak velký problém to být zase nemůže," navrhovala nadšeně Lea.
Už dlouho nic šíleného nepodnikla.
"Leandro!" okřikl ji Lucius a pak se zlomyslně ušklíbl, když se zašklebila nevolí.
Nenáviděla to jméno. V očích jí zaplály plameny zlosti.
"Laskavě mi tak neříkej Luciusi, nebo..." nechala větu nedokončenou, ale její pohled jasně vyjadřoval co se jinak Luciusovi stane.
Rozhodně tedy nic pěkného.
"Můžete si nechat rodinné záležitosti na jindy?" otázal se nevrle Snape a obrátil tak pozornost Malfoyových na sebe.
"Jistě," zavrčeli společně a ani jeden se na druhého už nepodíval.
"Nuže? To ji jako uneseme?" zeptal se přiškrceným hlasem Harry.
"Víte snad ODKUD ji unést, pane Pottere?" zeptal se Lucius ne nepodobným tónem jako Severus.
"Tak třeba já myslím, že to vím," vyhrkla Lea trochu rozpačitě. "Totiž, říkali jste, že Ginny je s Roderikem Rosewelltem, nebo ne? To znamená, že musí být na jeho sídle. Jestli se nepletu Rosewelltovi byli velice starý kouzelnický rod, na který se pozapomnělo díky drobné aféře před... kolika? Padesáti, šedesáti lety? Možná ještě dřív..."
"To ale nebylo jenom kvůli té maličkosti. Nezapomínej, že Rosewelltovi byli vždycky mimo. Stranili se úplně všeho. Jako by měli co tajit," opravil ji ledabile Lucius.
"No to vím, ale po tom incidentu si stejně všichni mysleli, že jsou mrtví. Až pak se ukázal Roderick, co si tak pamatuji a všechno zdědil, i když byl synem té milenky."
"Hmf, jestli zdědil všechno, pak je těch sídel, kde by mohli být několik."
"Stop!" ozvala se najednou Minerva. "Jsem sice dost stará, ale netuším o čem tu vy dva mluvíte. Jaká aféra, incident? O co se jedná?"
Ostatní v místnosti sborově pokývali hlavou na znamení toho, že nemají sebemenší tušení o čem se tu ti dva baví. Tedy, až na Severuse, který se tvářil, jako že je mu to úplně, ale úplně jedno.
"Já zapomněla," vyhrkla Lea. "Víte, tohle je známé všem těm aristokratickým panákům jako je tady bratránek a vzhledem k tomu, že jsem byla nucena se v těchto kruzích ochomítat, tak to vím i já."
Místností se rozlehlo tíživé ticho. Které prolomil až vzteky bílí Lucius. Přece jenom, co se týče ovládání, měl by se od Severuse co učit. Plamínky svící se zachvěly.
"Nejsem aristokratický panák!"
Vrhla na něj pobavený pohled.
"Ale vždyť se to někdy hodí, no ne?"
Odfrkl a sedl si zpět na židli rozhodnutý neříct už ani slovo.
"Ale, chováš se jako malé uražené děcko," obvinila ho, ale pak se zatvářila vážně.
"Rosewelltovi mají jenom tři použitelná sídla co si tak vybavuji. Ne, počkej, čtyři. Dvě měli v Americe, ale použitelné je už jenom jedno, z druhého jsou ruiny. Tady mají taky jedno, to velké a hrozně kýčovité a pak dvě použitelná mají v Rusku."
"V Rusku," zamumlal Severus.
"Ano, ale jedno... no, nevím v jakém je stavu. Obvykle totiž opravujeme po určité době štíty a to i když nám majitel neřekne. Ale když jsme naposledy zpravovali Rosewelltovi štíty, tak to bylo jenom u toho sídla v Americe, tady a toho jednoho v Rusku. O druhém se ani nezmínil a když jsme se ho ptali, co se stalo, řekl, že opravu nepotřebuje."
"Třeba je zrovna tam!" vykřikl Harry a tvářil se, jako by byl schopný tam jít hned teď.
"To nebude tak lehké," ozvala se Minerva. "Jestli se teď hned chcete vypravit do Ruska prosím, ale potřebuji aby někdo učil! Rozmyslete si to. Myslím, že Vám neublíží počkat do Vánoc. Potom můžete odjet"
"Do Vánoc?" vyhrkl nepřirozeně vysokým hlasem Harry. "Ale to je..."
"To je za čtrnáct dní Harry. 24. a 25. tady ještě zůstanete, ale pak si jeďte kam chcete."

"Siriusi, jak to, že tě tvoje maminka nemá ráda?"
"Moje maminka?"
"Ginny, přeci!"
"Ale Sophie, ona není moje maminka. Já nemám maminku."
"Každý má maminku, viď Sophie," přidala se k nim Alessandra.
"Přesně tak Lesí, každý."
"Já ne," trval si na svém chlapec.
Všichni tři seděli spokojeně v kuchyni a nechali se obskakovat domácí skřítky.
"To je ale hrozně smutné. A kde jste vlastně bydleli?" vyptávala se Alessandra.
"V Rusku."
"Rusku? Ale to je hrozně daleko!"
Přikývl. Sophie přimhouřila oči. Přemýšlela. Alessandra se Síriusem si toho všimli.
"O čem přemýšlíš?" zeptal se chlapec.
"O té knize, co ukazoval tvůj tatínek, Lesí. Элементы."
"To znamená Živly," objasnil chlapec.
"Já vím, ale vrtá mi to hlavou," uzavřela tiše dívenka a natáhla se pro sušenky.

"Ty…" začala mu bušit pěstmi do hrudi.
Harry jí nevolky přiložil ruku k hrdlu a ona ztuhla. Na okamžik se mu zdálo, že se v jejích očích objevilo něco známého, ale… Bylo to pryč.
"Hněte se," zavrčel Malfoy, který spolu se svou sestřenicí uzavíral ten krátký průvod.
Syčel na všechny strany, dokonce se i odvážil odporovat Severusovi při výrobě lektvaru. Lea zavrtěla hlavou, když se na něj podívala. Pak mrkla na chlapce, kterého si stačila oblíbit. I když už chlapcem vlastně nebyl. Byl to dospělý muž, který svou přítelkyni - bývalou přítelkyni - táhl pryč z té zimy. Jenže to bylo příliš jednoduché. A ze zkušenosti věděla, že co je příliš jednoduché, to prostě neexistuje. Vždycky jsou problémy. A proto se rozhlížela při každém malém šustnutí. Proto vrtěla hlavou když slyšela to šeptané dohadování těch dvou před ní. Navíc si do té doby myslela, že má dobrý smysl pro orientaci, ale… Podle něj by tu už měl dávno stát Severus s lektvarem, který spolehlivě uspí Harryho zavazadlo a s pláštěm, který je skryje cizím zrakům. Jenže Severus tu nebyl. Začínala neklidně pošlapovat na místě, až zůstala za nimi. Instinkt ji po letech v Rusku, kde nebylo přežití žádným přepychem, neklamal. Lucius se zastavil a rozhodně vytasil hůlku. I on něco cítil. Rozhlížela se přes mraky, kterými propadávaly drobné vločky. Vlastně se spíš potáceli v mlze pořád dokola, než aby někam šli. Ale tam nebylo KAM jinam jít… Byly jen dva směry - Tam a zpátky. Zpátky nemohli. Museli tedy dopředu. Nechávala na sebe dopadávat vločky a klidně, se zavřenýma očima se ponořila do své mysli. Cítila díky té důmyslné technice Ruských lovců všechno. Doslova všechno. A mezi všechno se řadily i zvuky kroků, které slyšela. Otevřela oči. "Pryč!" vykřikla a shodila těžký plášť, který by jí překážel v běhu.

DEN PO ŠTĚDRÉM VEČERU

Lily si užívala objetí svého - teď už oficiálního - přítele.
Opřela se o jeho hruď a nechala se kolébat cinkáním hvězdiček a dalších kovových ozdůbek, které byly jediným kouzlem sundávány z vánočních stromků. Zavrněla a on jí objal i druhou rukou, aby mohl lépe vdechovat tu milovanou vůni jejích vlasů. A v té chvíli se atmosféra protrhla. Zamračil se, ale raději nic neřekl, aby svou přítelkyni nevzbudil. Lea s Harrym, jakmile si všimli těch dvou, ztišili svou konverzaci, ale Lily se přesto probudila z dřímání.
"Zítra," řekl zdánlivě klidně Harry, ale v očích bylo znát jeho rozrušení.
"Zítra…" Lea přikývla.
"Luciusi, půjdeš s námi?" znělo to zdánlivě jako otázka, ale bylo to spíš rozhodnuté.
Lea vždycky všechno rozhodovala za ně. Jedinou útěchou bylo, že s těmi dvěma třeštidly nepůjde sám. I když zamilovaný Severus taky není nic moc. Za tu chvíli, co uvažoval, se Lea otočila a nasměrovala Harryho k východu stejně jako sebe. Lucius si ani nevšiml, že na svůj doprovod mrkla. Ale došlo mu, že se nějak domluvili, když uslyšel, jak na něj ode dveří křičí.
"A vycházíme dneska před setměním, v Rusku je posunutý čas!"
Zavřel odevzdaně oči.
Takže co nás vlastně čeká? Unést bývalou přítelkyni národního hrdiny, vytrhnout ruskému příteli zmíněné ex pramen vlasů a dostat se v pořádku a hlavně ven do jednoho z nejhonosnějších a nejlépe zabezpečených sídel světa?
Nerad si přiznával, že má někdo lepší zabezpečení než on, ale v Rusku to tak měla i nejmenší domácnost.
Tisíce let staré štíty. Starší než Bradavické, starší než Malfoyovské. Taková dobrodružství on přímo nesnášel. Zatřepal hlavou aby nemyslel na takové věci a díky tomu si vzpomněl na včerejší večer. Byly to ty nejkouzelnější Vánoce jaké kdy zažil. Ne, že by byli nějak okázalé, ale právě proto. Byly malé. Skoro všichni studenti odjeli na prázdniny domů a oni se sešli - Merlin ví proč - zrovna u něj v kabinetě. Všichni. Harry, Lily, Severus i Lea. Seděli tam, u malého stromečku a bylo jim krásně. Lucius vlastně takové Vánoce zažil poprvé. Poprvé si připadal jako by měl… rodinu. Usmál se když si to uvědomil. I Severuse a toho skrčka Pottera měl vlastně rád. Ovšem nahlas by to nikdy neřekl. Byl to přece Lucius Malfoy. Ještě lepší byl však okamžik když se s Lily políbili pod jmelím. Myslel si, že je to okázalé klišé, ale když se nedostavila žádná kletba od Severuse ani pěstní útok od Pottera, tak nějak si uvědomil, že je prostě akceptovali. Severus kvůli Lee a Harry? Harry ten měl starostí víc než dost. Za krátkou dobu co ho znal se tomu zelenookému pošukovi změnil celý život. Jeho přítelkyně byla horší, než kdejaká Malfoyová a jeho syn… no, vlastně tu šlo o to, že měl syna. Potter, sám skoro ještě dítě, měl najednou prostě syna. Neuvěřitelné, řekl by dřív, ale teď? Tady, na tomto místě to bylo prostě normální. Všechno to šílené a nepředstavitelné bylo malicherné. Odkdy? Že by za to mohla ona? Upřel na předmět svých myšlenek pohled a přemýšlivě naklonil hlavu na stranu.
"Nad čím přemýšlíš?"
"Jak to, že tohle… tohle všechno…" nevěděl jak pokračovat.
Jak vyjádřit někomu koho miluje, že nemá sebemenší tušení jak se dostal do téhle situace. Jak se dostal do téhle rychle se zužující spirály šílených situací?
"Přihodilo?"
Přikývl.
"Netuším. Přijde mi to přímo… kouzené, magické, ale to není to správné slovo."
Usmál se. Zamračila se, jak se snažila objevit přesně to slovo, které měla na jazyku, ale ne a ne na něj přijít. Měl neovladatelnou touhu jí políbit a chránit. Sevřít v náručí a už nepustit.
"Tak panstvo, vyrážíme!" zavelela rozhodně Lea přičemž si přes ruku přehodila huňatý kabát.
"K čemu ti ta příšernost bude?" vyhrkl znechuceně Lucius a poukázal tak na fakt, že onen kožich byl opravdovou kýčovitou chlupatou věcí.
"Tak promiň, ale odmítám si zašpinit norkový kožich… jako někdo."
Všichni se museli ušklíbnout. Lucius prostě byl a vždycky bude aristokrat. Aristokrat, který musí vypadat za jakékoliv situace dobře.
"Je teplejší," začal prskat dotyčný.
"Jasně. To ti tak budu věřit."
"Ale je, jen si ho zkus."
"Už bych ti ho nemusela vrátit."
"To…"
Lucius se najednou zarazil uprostřed věty a nevěřícně upřel pohled za Leu. Stejně jako Harry, který jenom naprázdno otevřel pusu. Lea se zamračila a prudce se otočila.
"No ty vole!" vyhrkla zcela spontánně.
"Už můžete zavřít pusu," ozvalo se ledově.
"Ale….Ty….totiž, vy pane profesore vypadáte nehorázně sexy."
"Leandro Malfoyová! Chováš se jako nějaká puberťačka."
"Oho, přesně ten samý tón, který na mě používá můj drahý bratránek," povzdechla si Lea teatrálně, ale pak mu zabodla ukazováček do hrudi a se sladkým úsměvem pravila: "Ještě jednou mi řekneš Leandro a věř tomu, že ti už nikdy v životě neřeknu jinak než Sevíku!"
Ačkoliv se chystali na velice nebezpečnou misi, všichni se z plna hrdla rozesmáli. Už naplno. Přece jenom, Severus přikráčel ve značkovém kožichu a beranici a všechno sladěné do své obvyklé barvy - jak jinak než černé. Shrnuto a podtrženo, moc mu to slušelo.
"Takže? Jdeme? Všichni připraveni?" ptala se a energicky Lea se snažila se přestat uculovat, protože vražedný Severusův pohled ji už prostě nemohl zastrašit.
Milovala ten pohled. Milovala vlastně celého Severuse, ale nechtěla si to přiznat. Přistoupit tak lehce na bratránkovi dohazovací machinace jí nebylo podobné. Vůbec. Navíc měla svou hrdost, no ne? Nebyla jen tak k mání. Vlastně, ona nebyla nikdy k mání. Nikdo si k ní nenašel cestu a ona si teď vlastně sama tu cestu našla. Nějak. Prostě naprosto přirozeně. Jako by se k sobě hodili. Podobné myšlenky ale velice rychle zapudila. Potřebovala se soustředit. Na to co je čeká. Zavřela oči a myslela na to místo. Jen ona mohla řídit přemístění, protože jako jediná měla aspoň tušení, kde je cíl jejich cesty. V Rusku už byla. A několikrát.

Bylo to odporné.
Stejně jako vždycky když se přemisťovala na velké vzdálenosti. Zvedl se jí žaludek a třeštilo jí v hlavě. Ostatním muselo být líp, protože se jenom "vezli" společně s ní.
"V pořádku?" ozvalo se za ní.
Usmála se. Ten sametový baryton jí vehnal motýly do celého těla.
"Ano, jen…"
"Řídit přemístění není jen tak?"
Přikývla a pak se znovu usmála.
"Ale pořád líp jak Harry."
Mladý Nebelvír se potácel celý bledý, div že nespadl do závěje, a ze všech sil se snažil nepozvracet.
"Taky nic nevydrží," povzdechl si sarkasticky sklepní netopýr a ona ho bodře šťouchla do ramene.
"Tak jdete, hrdličky? A zelenáči?" ozval se sebevědomě Lucius.
Naštěstí mu ale nebylo vidět do obličeje. Sám byl taky pěkně zelený.
"A kam?" zeptala se rozverně Lea, které se, snad proto, že přemísťování tam už zažila, rychle vrátila obvyklá nálada.
Lucius se zarazil. Vlastně měla pravdu, nevěděl, kam jdou, takže nemohl jít první. Usmála se na něj a předešla ho. Harry by se normálně ušklíbl, ale teď byl schopen soucítit i s Voldemortem a Malfoy byl už s nadsázkou členem rodiny. Vydali se pomalu dopředu. Dopředu… V tom sněhu bylo všude "dopředu." Kdo by se vyznal v širé bílé pláni bez jakýchkoli orientačních bodů? Když jim Lea řekla, že to je díky kouzlu, uvědomili si, že ona vidí víc než oni. A viděla, jenže ne sama. Lucius se jemně dotkl vzduchu. Ano, připadalo mu to divné, ale vzduchu. Lea se otočila a zarazila se.
"Luciusi?" Její hlas zněl nějak zvláštně.
Neuvědomila si, že na to přijde. Zatraceně, nějak se do toho zapletla.
Jdeme.
Jednoduše ho chytla za ruku a vydala se zase tím zatraceným směrem. Dopředu. A dopředu. A zase dopředu. Teď pro změnu sněhem. A dopředu a… Kde se tam vzal ten hrad? Jako by obrovské sídlo vyrostlo před jejich očima.
Tak, že málem vrazili do zdi. Nikdo už neměl chuť se před tou chladnou stavbou zabývat studiem vzduchu. Chladno najednou dostalo novou podobu. A to mnohem, mnohem chladnější.

O PÁR HODIN DÉLE

Snažil se jít rychle.
Nohy se jim bořily do sněhu, ale oni to ani nevnímali.
Kde je sakra Snape?
Přitáhl si kožich blíž k tělu. Lea měla pravdu, měl víc dbát na teplo, než na eleganci.
"Prýýýččč!"
Otočil se na ní. Ale to už proběhla kolem něj.
"Leo!" Otočil se, před čím tak utíká a zkameněl.
Cítil, jak mu něco svírá srdce, ale nemohl se hnout. Nebo mohl, ale nechtěl.
"Bože…" zašeptal.
Lea chytla Harryho za ruku a táhla ho dál. Ten si ve spěchu přehodil Ginny přes rameno, a nevnímal, jak ho vytrvale tloukla pěstmi. Vedle něj se objevil Severus. Strčil ho za sebe a rozčileně ze sebe setřásl ten těžký elegantní plášť. Chytl zlatou nitku, která mu tančila před očima a nasměroval ji za sebe. V jeho hlavě se v nadpozemském tanci roztančily tisíce takových nitek, a spojovaly se za jeho záda k sobě. Kdyby je spojoval před sebou, nestihl by to, to věděl. Jenže, když to udělá takhle, oni se zachrání. Prastarý rytmus, který si instinktivně osvojil tedy vytvářel obrovský štít. Propojoval ho s původním štítem a doufal, že ho ta stvůra, která se k němu blížila nepřekoná. Nebo alespoň, že ho nezabije dokud štít nedokončí. Nezbyly mu myšlenky na jiné věci. Nezbyla mu moc zůstat naživu z vlastní vůle a dokonce ani nepřemýšlel nad tím, jak se stal tím, čím byl. Zaklínačem, tvůrcem a opravářem štítů. S mocí prastaré magie. Ale jedna myšlenka tu byla. Nebo spíš dvě, než se všechno vypařilo.
Lily… Alesandra…

Lea se zarazila a hleděla s rozšířenýma očima.
Zopakovala jeho odvolávání se k bohu a zavřela oči. Klesla by do sněhu, kdyby jí Severus nezachytil do náruče. Plakala. Plakala celou dobu, co se přemisťovali, plakala ještě dlouhou dobu po tom, co se zhmotnili ve velké síni. A Severus ji pořád držel v náručí. Mohli se tam přemístit díky speciálnímu ředitelčině povolení a její schopnosti procházet štíty. Ginny omdlela. Nebyla zjevně zvyklá na tak daleké přenášení a stres a staré vzpomínky udělaly také své. První dávku lektvaru jí dali už tam. Harry klesl na židli vedle profesora, který k sobě mlčky tiskl Leu. Tak se mezi nimi vyvinul trochu jiný, snad citovější vztah. Ale jeden vztah možná skončil. Přemýšlel, jak tohle řekne své matce.
Jak to řeknou Lily? Jak jí říct, že už ho možná nikdy neuvidí. Že se za ně obětoval, že se za ním uzavřela zlatá síť, že nevědí jestli je naživu?
"Sakra!" zakřičel a prudce vydechl.
Proč se jim zase nic nedaří?
"Co se děje?" zeptala se.
Harry zvedl hlavu, ale Severus se neobtěžoval. Leu tížila vina a jeho svým způsobem také. Měl tam být dřív, neměl se zdržet hledáním těch zatracených vlasů partnera Ginny. Toho zatraceného parchanta.
"Mami," zašeptal Harry, ale Lily si vše dala dohromady sama.
"Kde je?" vykřikla a oči se jí rozšířily hrůzou.
Nikdo na světě si nedokázal domyslet, kolik myšlenek najednou zaplavilo její mysl než se v hrůze a malé naději znovu obrátila na svého syna.
"Řekni mi, že to co si myslím, není pravda. Prosím..." zašeptala zničeně.
Ale Harry nemohl. Jenom sklopil oči a doufal, že se jeho matka nezhroutí. Doufal marně. Zatmělo se jí před očima a klesla na podlahu. Všichni byli rázem u ní. I Lea a Severus.
"Musí na ošetřovnu."
"Je opravdu pryč?" zeptal se zamračeně Severus.
Lea uhnula jeho pohledu.
"Já... netuším," zašeptala a znělo to zničeněji, než chtěla.
"Co myslíš..."
"Sakra! Ty to asi nechápeš co? On byl zaklínač. Stejně jako já! Stejně jako... to je jedno. Ale zaklínači jsou mezi sebou propojeni. Díky tomu, že je nás tak málo, cítíme jestli někdo z nás zemře, nebo ne. Ta magie je tak stará, že už vlastně nikdo neví, jak přesně funguje. Proto nevím. Necítím, že by byl mrtvý, ale ani nevím, jestli žije. Ničí mě to! Já nechci být zaklínač," vyhrkla zničeně a chtěla odejít.
Nedovolil jí to. Přitáhl si ji do náruče, kde se mu znovu rozvzlykala. Pousmál se. Tohle byla pravá Lea. Leandra Malfoyová. Narozdíl od všech svých aristokratických předků ona nebyla chladná. Cítila. Tlouklo jí srdce pro lásku, pravdu a všechny tyhle nebelvírské hodnoty, které mu až doteď lezly na nervy. Věděl, že ta maska bezstarostnosti, kterou nastavuje všem kolem sebe, není opravdová. Možná si to ani ona sama neuvědomila, ale on to poznal už ten první den. První okamžik kdy ji spatřil.
"Tohle neříkej. Jsi zaklínač. Je to dar."
"Ale i prokletí!" přerušila ho a zhluboka se nadechla. "Prokletí, pane profesore."
"Už mi tak nemusíš říkat."
"Já...asi to vím, ale..."
"Ale?"
V očích se jí znovu rozverně zablesklo.
"Ale mě se to líbí."
Obrátil oči v sloup, ale dlouho mu to nezůstalo, protože ho políbila. Vášnivě. Dávala do toho všechnu svou bolest a lásku. Své hoře. Svěřovala mu tím něco, co nedokázal pochopit. Věděl však, že se na něj právě spoléhá. Bere ho jako záchranný kruh uprostřed bouře.

"Bude v pořádku?" zeptal se přiškrceným hlasem Harry.
"Pane Pottere, to nemám tušení. Jestli jí sem ovšem přivedete Malfoye, tak bych řekla, že ano."
Poppy byla v ráži. Ten "výlet" se jí od samého začátku nezamlouval a tušila, že se něco pokazí. Ale to ne! Oni jí prostě ignorovali. To má za to, že všechny vždycky vyléčí. Mohla se na to už vykašlat, ale to by nebyla ona.
"Kdyby tu byl?" zeptal se tiše Harry a propaloval matčinu deku zamračeným pohledem.
"Pane Pottere? Nevím co se Vám teď honí v hlavě, ale..."
"Ale co? Moje matka je na tom zase špatně. Kvůli mě. Neohlídal jsem Ginny. Měl jsem si toho všimnout, ale nevšiml. Měl jsem se pozastavit nad tím, jak se začala chovat, ale bylo mi to jedno. Byl jsem zahleděný sám do sebe. Musím to napravit."
"Varuji Vás, neudělejte nějakou hloupost."
Harry pohodil hlavou, jako že rozumí a vstal od postele.
"Kdyby se po mě někdo ptal, řekněte mu prosím, že chci na chvíli přemýšlet."
Poppy se zamračila. Ten malý kluk má určitě něco za lubem. Harry vyšel na prázdnou chodbu a opatrně za sebou zavřel dveře od ošetřovny. Věděl co musí udělat a v duchu se musel ironicky ušklíbnout. On! Zarytý nepřítel Malfoyových půjde jednoho zachránit. Kdo by tomu věřil? Z kabinetu si vzal teplé oblečení a vyšel z hradu. Došel až k bráně, ale tam na něj někdo čekal.
"Co?"
"Mohlo mě to napadnout. Jaká matka, takový syn. Děláš šílenou blbost Harry."
"Ale...."
"Já to udělám. Musím. Hlavně... kdybys potkal Severuse, tak mu řekni..."
"Nebudu mu nic říkat! Já..."
"Ne! Ty nikam nejdeš. Stejně bys to nezvládl. Vím, že jsi silný. Viděla jsem co jsi zvládl ve Velké síni, ale tady jde o něco víc. Taky nezapomeň na to, že i já jsem Malfoyová."
"A Snape? Na tom Vám nezáleží? Vždyť..."
"Záleží. Dokonce víc než na mě samé, ale pochop to. Nedělám to jen pro to, že je to můj bratranec. Dělám to i pro tvou matku a nakonec i pro Vás všechny. Nikdy by jste si to nepřipustili, ale Lucius se změnil. Nechtěl, ale díky Vám se tak stalo. A Vám taky přirostl k srdci. Je jako..." chvíli hledala správné přirovnání "...jako malta. Nebo... já... taková ta náplň v sušenkách. Prostě to tu drží pohromadě."
Harry nevěřícně zamrkal.
"Lucius Malfoy je náplň do sušenek?"
Lea vytřeštila oči. Opravdu tohle řekla? Začala se smát.
"Vidíš, už tu blázním. Ale já ho přivedu zpět."
"Jak víte, že žije?"
Lehce se usmála a pak mu rozčepýřila vlasy ještě víc.
"Právě kvůli Severusovi."

 


Komentáře

1 Verča Verča | Web | 13. října 2012 v 16:17 | Reagovat

Moc pěkné....

2 Berenika Berenika | E-mail | Web | 13. října 2012 v 18:05 | Reagovat

[1]:Děkujeme za pochvalu :)

3 Šarn Šarn | Web | 13. října 2012 v 20:52 | Reagovat

Tento díl mi přišel trošku zmatenej a často sem hned nechápala kdo co vypráví...
Ale aŤ už je zase sobota!!!:D

4 Berenika Berenika | E-mail | Web | 13. října 2012 v 23:24 | Reagovat

[3]: Je tam už víc postav, to je fakt. Snad příští díl zmatený nebude a bude se ti co nejvíce líbit :-)

5 Theodor ^3^ Theodor ^3^ | Web | 18. října 2012 v 17:42 | Reagovat

[4]: Šarn, zmatená jsi asi ty.
Mě se to četlo krásně a vše jsem ihned pochopil. :-?

6 Berenika Berenika | E-mail | Web | 19. října 2012 v 18:52 | Reagovat

[5]: Jsme rády.
I tak je ale možné, že někdy povídka působit zmateně bude. Jedna slečna nám řekla, že je tak originální, jak jen může Fan Fiction být a to je pravda. Někdy díky tomu prolínáme příliš osudů na to, aby bylo vše jasné. Každopádně v druhé části se počet postav dost omezí, ale kdo zůstane naživu, to řekne až jedna z dalších kapitol :-D

7 Illian Illian | Web | 20. října 2012 v 13:14 | Reagovat

[6]: Eh :-D Jsem zvědavá, jak to bude v tom případě s tou druhou částí - když vím co tam píšeme XD Ale je to myšleno v dobré, hej? :D

8 Berenika Berenika | E-mail | Web | 20. října 2012 v 18:01 | Reagovat

[7]: My vždycky všechno myslíme v dobrém... Jenom naše postavy to občas tak trošku odnesou :-D

9 michaela bednářová michaela bednářová | Web | 1. listopadu 2012 v 10:12 | Reagovat

Ahojky napsli by stemi nake otazky na blog dekuji (moc promin za reklamu)

10 Berenika Berenika | E-mail | Web | 22. listopadu 2012 v 10:16 | Reagovat

[9]:Ehm... Myslím, že ne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama