Navzdory z(a)tracené minulosti [XIV.část]

6. října 2012 v 16:00 | Berenika&Illian |  Navzdory z(a)tracené minulosti
POLIBKY A LÁSKY


Uslyšela hádku.
I když hádek bylo v poslední době víc.
"Lily?" zeptal se Lucius vážně.
Nutno říct, že trochu zvláštně, v poslední době se tvářil spíš uvolněně. Klidně. Mírně se usmíval, zkrátka si ji každým dnem získával víc a víc. Vypadal, jako by ho pěkně bolela hlava nebo jako by spolkl žábu.
"Myslím, že je tu něco, co bys měla vidět..."
A budeš nadšená, dodal v duchu.
"Co?" Pokrčil rameny.
"To raději nechtěj vědět."
Musela se usmát. Něco ho asi vážně pořádně zaskočilo.

"Je to MŮJ syn!" křikl na ní, jako by stála nejméně kilometr daleko.
"No a?" pokrčila blondýnka rameny. "To mě přece nezajímá."
"Giny!" Molly Weasleyová popadla dceru do náruče.
Ginny Rosewellová. Stál tam jako opařený. Najednou se tam objeví, že Roderick nechce, aby šel kluk pryč. A myslí si, že jí ho nechá.
"Tati?" Sirius se schoval za něj.
Neodpověděl, ale položil mu ruku na ramena a majetnicky ho k sobě přitáhl.
"Já ti nedovolím ho odvézt."
Ginny se rozesmála. Teprve teď si všiml, že pihy z její tváře zmizely. Stejně tak rezavá barva z vlasů. Tu nahradila zlatá. Zavrtěl hlavou.
"Ginny, nech ho tady."
Mávla rukou.
"Roderick neví, že je to můj syn… Bral ho jako nalezence a rozhodl se ho adoptovat."
Klid s jakým to řekla všemi hluboce otřásl, a ještě víc je znechutil. Molly od ní odstoupila, a narazila do Arthura, který stál, a vypadal, že je mu špatně. Vždyť tohle nebyla jejich dcera. Nemohla být. V tom se rozesmála.
"Ale já si ho odvezu… Ať chcete nebo ne…"
"Zažádám na soudu!" křiknul.
Nevěděl, jak jí přesvědčit, i když by jí nejraději uhodil. Celou dobu se přesvědčoval, že se k němu možná někdy vrátí, ale to teď bylo pryč. Úplně pryč.
"A co ti řekne soudce? Že jsi se o něj nezajímal JEDENÁCT let?"
Ne, ona nekřičela, byla klidná. Což se o něm říct nedalo. Propadal zoufalství, a když dala důraz na jeho věk. "Prosím, proč jsi se tak změnila?" přecházel skoro do šepotu, ale všichni okolo vnímali jeho myšlenky.
Lily skoro přiběhla a Lucius za ní neochotně došel pomalým krokem. Ta malá holka mu za tu chvíli lezla na nervy víc než kdy dokázal Voldemort. Lily sjela mladou ženu nepěkným, zlostným pohledem. Pak se soucitně podívala na Harryho. Jak s ní mohl vydržet? Samozřejmě nevěděla, jaká byla předtím.
"Takže, když dovolíte nemám moc času…"
Natáhla ruku a Sirius k ní neochotně přišel a chytil se jí.
"Vidíš, nechce s tebou zůstat…" zašeptala soucitně a rozesmála se pronikavým nehezkým smíchem.
Harry stál doslova schlíple a Lily otevírala pusu, aby ji zastavila, když se ta husa rozhodla bez rozloučení otočit. Bez naděje.
"Vážně chcete odejít?" zeptal se zničehonic Lucius.
Všichnï na něj překvapeně pohlédli. Už téměř zapomněli dřívější sarkastický hlas. Otočila se a sjela ho kritickým pohledem, který jí oplatil.
"Váš charakter poněkud upadá, nemyslíte?" zeptala se stejným tónem jako on, a on se ušklíbl.
"Tempora mutantur*" pronesl ironicky.
"Set idem manet**" dodala a ušklíbla se.
Rozhovor ji zjevně zaujal.
"Tak to vás vystihuje," ironie v jeho hlase byla doslova hmatatelná.
"Jistěže."
"Změnila jste se." "
Jsem také čistokrevná."
"To už není nikdo."
"Ani vy?"
Zarazil se.
"Non tales intentiones quae dicam, nocere.***"
"Zaslouží si to," prskla.
"Proč?" odvětil.
"Do toho vám nic není."
"A nebude, když ho necháte tady, ale já vážně nehodlám další týdny poslouchat, co se dnes stalo špatně, takže toho chlapce laskavě pusťte, vel certe fama quod plus nocet-forbidden maledicta.****"
Roztřeseně pustila chlapcovu ruku.
"Za to zaplatíte…" zavrčela, ale její sebevědomí značně kleslo.
Polkla a otočila se. Před odchodem ale pronesla pár nepříjemných slov.
"Vrátím se se soudním příkazem."
"Těšíme se," pokrčil rameny a mírně se jí uklonil.
Zavrčela a zmizela ve dveřích. Otočil se a odcházel.
"Luciusi?"
Zastavil se, aby na ní počkal.
"Děkuju..." zašeptala. "I za něj."
"Lily, to přece nic nebylo…"
"Ale pro mě ano."
"Ale…" přitiskla se k němu a políbila ho.
Překvapeně zavřel oči a přitiskl ji k sobě ještě blíž. Začal jí polibek jemně oplácet. Užíval si ten pocit, že byla jeho. Jeho Lily. Jenom jeho. Harry je ignoroval. Vlastně mu to ani nevadilo. Díky Malfoyovi, tu Sirius ještě chvíli může zůstat. Chvíli, kterou potřebují, aby vymysleli co dál.
"Tati? Proč mě chce paní Ginny zpět? Vždyť mě nemá ráda," zeptal se zmateně chlapec.
"Siriusi, já..." Harry nevěděl co na to chlapci odpovědět.
Mohl mu říct, že jeho matka se změnila z milé dívky na bezcitnou a chladnou ženu, která ráda ubližuje. Ovšem dneska se stalo ještě něco dalšího. Něco, co ho přimělo zamyslet se nad tím, proč to všechno vlastně Ginny dělá. Čistokrevná. To slovo mu rezonovalo celou hlavou. Jak mohla vůbec přemýšlet takovýmhle směrem? Vždyť tohle bylo tak hrozně necitelné!
"Siriusi já tě nedám, rozumíš tomu? Zůstaneš tady s námi. Se mnou a se svými sestřenkami, Sophií a Alessandrou."
Chlapeček přikývl a vrhl nadšený pohled po dvou děvčátkách, která se tvářila zmateně. Nechápaly proč se tu objevila ta zlá paní. Nerozuměly tomu.
"Harry, nevím, myslím, že se to nepodaří," zašeptala opatrně Minerva.
"Cože? Proč by ne?"
"Jen se nad tím zamysli. Jedenáct let ho vychovávala, to nemůže nikdo napadnout. Může se napadnou pouze to JAK ho vychovávala. Jenomže narozdíl od tebe, má trumf, který těžko jen tak přebiješ."
"A to jaký?!" zeptal se nevraživě mladý Nebelvír a pobouřeně zkřížil ruce na prsou.
"Tvoří rodinu, Harry. Ona a ten... Roderick, či jak se jmenuje, jsou dva. Ty jsi sám." Harry zalapal po dechu.
"To nemyslíte vážně!"
"Myslím, Harry. Ministerstvo i Starostolec sice mohou uznat, že se k němu nechovala jako matka a v podstatě zanedbávala jeho péči, ale ani tak nebudou chtít nechat Siriuse ve tvé péči. Zvláště teď. Po válce je mnoho rozvrácených rodin. Ministerstvo proto rádo vidí spokojené a hlavně celistvé rodiny."
"Ale já bych se o něj postaral lépe!"
"Já ti to věřím. Věřím tomu, že si to uvědomí i Starostolec, ale pochybuji, že ti ho nechají."
"Pak musíme něco vymyslet!" rozohnil se a v očích mu zaplál plamen odhodlání.
"To NĚCO ale není tak snadné, pane Pottere," vložil se do toho najednou Lucius, který stále svíral v náručí Lily. "Musíte dorovnat, jako v pokru," dodal se zlomyslným úšklebkem a pak se jednoduše i s Lily otočil a odešel. "Dorovnat?!" nechápal Harry.
"Ano," přisvědčila trochu neochotně Minerva.
"To jako... že se mám oženit? Kde prosím Vás, chcete vyhrabat někoho, kdo by byl ochotný si mě vzít?!"
"To by nebyl až takový problém, Harry, vždyť obdivovatelek máš dost. A než na mě zase začneš křičet, vím, že to není to, co bys chtěl. Proto musíme najít ženu, která by s tím souhlasila. Která by souhlasila s tím, že si tě vezme a..."
"Ale kde ji chcete u Merlinových vousů najít? A navíc dost rychle, protože jak to tak vidím, tak si ta....ta....ta....Ginny pospíší se soudním příkazem."
"Pospíšit si může, ale Ministerstvo je zavaleno soudními přemi. Hádala bych, že máme pár měsíců, než se případ dostane ke Starostolci."
"To dává aspoň trochu prostoru, že?" hlesl kysele Harry a unaveně si sedl do křesla.
Ani si nevšiml kdy se Sirius se Sophií a Alessandrou vypařili z místnosti.
"Harry, někoho najedeme."
"Jistě, chcete na Příčné rozvěsit plakáty s nápisem: Harry Potter hledá manželku aby si mohl nechat syna? Klidně, prosím, už to vidím!"
"Ale Harry,..."
"Já vím, že se mi snažíte pomoct, ale... já nevím co mám teď dělat."
"Něco vymyslíme."
"Snad. Udělal bych cokoliv abych si ho mohl nechat, Minervo."

"Ten Potter má ale krásného syna, že?" zeptala se konverzačním tónem Lea, když už jí nebavilo sledovat netopýra při práci - respektive při opravování písemek.
"Tohle je neuvěřitelné! Prý: Aby někoho posílil!" vyhrkl najednou lektvarolog a Lea sebou polekaně trhla.
"Cože?"
"Ale, studenti jsou dneska snad ještě pitomější!"
"Víte co jsem říkala?" zeptala se s pobaveným úšklebkem.
"Cože?" zeptal se Severus nechápavě, ale nezvedl oči od práce.
Přestal až když se mu opřela o ramena.
"Jestli víte, pane profesore, co jsem říkala?"
"Něco jste říkala?"
Pokývala hlavou a její vlasy ho zašimraly na tváři.
"Že Potter má krásného syna."
"Pro mě za mě, ať si má. Se mnou to ale nemá co dělat."
Zamračila se. Takový bručoun. Musí něco vymyslet.
"Nemáte hlad?"
Severus zvedl překvapeně hlavu.
"Nejedla jste před chvílí?"
"Ne, to bylo kafe, teď mám hlad."
Nečekala na jeho souhlas a mávla hůlkou. Věci se ze stolu smetly na jednu hromady a před nimi se prostřela doslova hostina. Při bližším prozkoumání se ale Severus zašklebil.
"Já nemám rád sladké."
"Vážně? Nepovídejte, přísahala bych, že jste říkal, že vám chutná... pane profesore."
Zavrčel? Nebo se přeslechla? Rozverně se mu posadila na klín, aniž by stihl zaprotestovat a vzala si jednu plněnou trubičku.
"Musíte ochutnat, tak hrozné to není," zamumlala s plnou pusou a podala Severusovi taky kousek té čokoládové nirvány.
Tvářil se sice, že bude brzo zvracet, ale nakonec si povzdechl a také ochutnal.
"Tak co? Chutná?"
"Je to sladké."
"No, to už čokoláda bývá," podotkla ironicky a následně se na něj zase usmála.
"Proč jste tady?" zeptal se najednou.
Cítil jak ztuhla.
"Pozval mě Lucius."
"Ale proč?"
"Myslím, že je to celkem očividné."
"Vím, že mě chce dostat z cesty aby mohl získat Lily, ale..."
"Ale, že zavolá mě, to jste nečekal?"
"Ani jsem nevěděl, že existujete, takže ne."
"Teď už to ale víte."
"Bohužel."
"Och, takové nadšení."
"Přímo heroické!"
"Nepovídejte."
"A co jiného by jste chtěla?"
Lea se zarazila. To co by chtěla rozhodně nemohla říct nahlas. Místností se najednou rozlehlo zvláštní ticho. Nevěděla, jestli ho napadlo totéž co ji, ale každopádně se začala lehce červenat. Kdy naposledy se červenala? V krbu zapraskal oheň, ale oni se stále nehýbali. Severus hypnotizoval její rty a ona se zase nemohla pohnout pod tím upřeným černým pohledem. Lehce se pousmála.
"Máš na nose krém," zašeptala a ukazováčkem lehce setřela téměř nepostřehnutelnou bílou hmotu. Z
astavil její ruku někde v půlce pohybu.
"Nedohodli jsme se, že mi budeš říkat pane profesore?"
Za jiných okolností by to znělo sarkasticky a egoisticky, ale teď... Zčervenala ještě víc.
"Jistě,...pane profesore."
Severus nechápal co s ním tahle žena dokázala udělat za tak krátkou dobu. Jako by si ho omotala kolem prstu a jednoduše s ním manipulovala.
"To už je lepší," zachraptěl nakřáplým hlasem.
Věděl, že to, co se chystá provést vyústí jenom v problémy, ale musel. Aspoň jednou ji prostě musel políbit. Sklonil se k ní. Vědom si vyděšeného pohledu jejích laních očí. Jejich rty se spojily a svět se s nimi zatočil. Všechno kolem prostě přestalo existovat. Jediné co si Lea uvědomovala byla hřejivá náruč muže, kterého objímala. Tolik bylo nevysloveného. Tolik toho o sobě nevěděli, ale komu by to v tuhle chvíli vadilo?
"Ehm, jestli neruším, potřebovala bych se... na něco zeptat," vyhrkla zaraženě Minerva a marně se snažila zamaskovat smích kašlem.
Severus neochotně pustil ženu ze své náruče a postavil se.
"Co se zase děje, ředitelko?"
"Svolávám poradu, měli by jste tam oba dva přijít."
Červenající se Lea jenom přikývla a rychle se prosmýkla kolem ředitelky na chodbu. Tohle jí tak ještě scházelo. Myslela si, že Luciusovy dohazovací schopnosti stojí za pendrek, ale očividně se nespletl, když si na ni vzpomněl. Severus Snape. Tohle jméno jí uvízlo v hlavě a hlavně v srdci. Byl tak... nenacházela správná slova. Jenom věděla, že by mohla být konečně šťastná. Konečně, po takové době a takovém utrpení.

"Tak? Proč jsme tu?" zeptal se naštvaně Snape a propaloval ředitelku rozzuřeným pohledem.
"Harry potřebuje sehnat manželku," vyhrkla trochu nešťastně McGonagallová, aniž by si uvědomila, jakou reakci to vyvolá.
Lea se uchechtla. Ještě se červenala, ale po tomhle to bylo spíš mírným přidušením kouskem čokoládově trubičky, kterou si vzala s sebou. Severusovi začaly cukat koutky a Lucius s Lily, kteří už do toho byli zasvěceni se shodli v jednom názoru. Že to nebude jednoduché. Zbytek to viděl jednoduše skepticky. No, to Lucius taky, jen si to raději nechal pro sebe.
"Měla bych nápad…" ozvala se Molly. "Vím, že s Ginny teď bude mít spoustu nepříjemností, ale zřejmě ji má pořád trochu rád."
Odmlčela se a Minerva zavrtěla hlavou.
"I kdyby ona nakrásně chtěla, nikdy nebude souhlasit s tím, jak předpokládám, že půjde další výchova Siriuse… V aristokratických rodinách to tak chodí…"
Teď se málem udusil Lucius.
"Dovolím si připomenout, že ta je naprosto ztracená."
"Jak to myslíte?" Molly vzrušeně vstala.
Nemohla smrtijedům odpustit smrt svého syna. Nemohla. A i když jím už Lucius Malfoy nebyl, pořád vůči němu cítila silnou averzi.
"Milovala snad někdy latinu?"
Arthur stáhl svou manželku zpátky na židli vedle sebe a zavrtěl hlavou.
"To bychom věděli."
"Pak je to prosté, je ztracená," zamumlal.
"A že by jste nám to vysvětlil, kolego?" neodpustil si Severus.
Lucius se ušklíbl.
"Jistěže," odhrnul si z čela pramen dlouhých světlých vlasů a naklonil se nad stůl. "Aristorkati vždycky dostanou, co chtějí, ale někteří… Někteří to dostanou mírně neadekvátním způsobem."
Minerva zavrtěla hlavou.
"Jak přesně to myslíte?"
"Latina je jazyk aristokratů, býváme vychováni s tím, že k němu chováme minimálně úctu. A hlavně je to jeden z ryze kouzelnických jazyků. Proto musíte mít předpoklady, které získáte jenom výchovou, aby jste ho uměli tak skvěle jako ona. Co myslíte, byla už těhotná, když končila válka, měla se už o co bát?"
Severus se opřel o židli.
"Jistě, takže s ním něco měla, už když chodila s Harrym…"
"Ne," Lucius se zhluboka nadechl. "Stačilo, když jí slíbil, že přežije, byl jejím nejlepším kamarádem, a poté jí prostě dal vypít jeden lektvar. Pak by se začal měnit její charakter a ona, jak by pila další a další, by po čase přestala lektvar potřebovat - její povaha by se zcela změnila. Nebo spíš zcela obrátila. Všechno, co milovala, by začala nenávidět a naopak. Jen vztah k onomu příteli by se prohluboval, až by byla ochotná zemřít pro to, aby dostala, to, co chce on."
"A jak jí pomůžeme?" vyhrkla najednou Molly.
Zamítavě se na ní podíval.
"Chci svou dceru zpátky…" zašeptala a upřeně ho sledovala.
"Prosím."
Odolával jejímu pohledu.
Neřeknu to, neřeknu to, neřeknu to…
"Pokud ji nechcete unést a držet nejméně měsíc pod zámkem pod přísunem lektvaru, který stejně budete muset těžce získat, protože v něm musí být vlasy toho, kdy jí dal vypít ten první, tak se o to stejně nemůžete ani pokusit a to přece nepřichází v úv…"
Zamračeně se rozhlédl po jejich odhodlaných tvářích, kterým svitl plamének naděje.
"Ale ne…" zabručel a odevzdaně vydechl.

BERENIČINY POZNÁMKY
* Časy se mění...
** ...Ale lidé zůstávají stejní.
*** Nemáte takové úmysly, o jakých mluvíte, chcete ublížit.
**** Nebo si buďte jistá, že mé pověsti další zakázané kletby neuškodí.

 


Komentáře

1 Šarn Šarn | Web | 7. října 2012 v 16:20 | Reagovat

myslim si, že by to chtělo další díl.
Ono docela mate, když už máš v tom kapitolovníku napsáno, že je povídka dopsaná a jsou tam odkazy na ostatní díly a přitom nejsou ty odkazy aktivní...
Povídka je hodně dobře čtivá tak šup šup!^^

Šarn.

2 tsuky tsuky | 9. října 2012 v 18:40 | Reagovat

človeče toto je na mŕtvicu...ja chcem ďalší...*smutne pozerá*

3 Berenika Berenika | E-mail | Web | 12. října 2012 v 21:11 | Reagovat

[1]:Další díly samozřejmě budou.
Každou sobotu jeden. Povídka je sice hotová, ale nemůžeme ji s Illian přece zveřejnit naráz, vždyť by to postrádalo veškerou atmosféru! Mezitím tedy píšeme pokračování.

Mnohokrát děkuji za komentář, potěšil stejně jako fakt, že se někomu naše psaní líbí.

[2]:Už jsem se bála, že tě Navzdory přestalo bavit :-D Děkuji za komentář i tobě. Další kapitola se chystá už na zítřek. Doufám, že se ti bude také líbit.

4 Šarn Šarn | Web | 13. října 2012 v 1:38 | Reagovat

Uznávám, že je to dobrá taktika jak si čtenáře udržet, aled stejně. Mate to :D jdu na tento blog, vidím nový článek a doufám, že to je další díl a ono poezie.:D :-?

5 Berenika Berenika | E-mail | Web | 13. října 2012 v 12:45 | Reagovat

[4]:Však už dnes ve čtyři bude nový díl :-D  Do té doby jsem ráda, že se mi podařilo dostat se k počítači a zveřejnit i kousek ze své soukromé šuplíkové sbírky veršů.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama