Navzdory z(a)tracené minulosti [XIII.část]

29. září 2012 v 16:00 | Berenika&Illian |  Navzdory z(a)tracené minulosti
JAHODOVÝ POHÁR S PŘEKVAPENÍM


Cítila se ospalá.
Potřebovala by dobít baterky, jenomže netušila kde je tu kuchyně. Přece by skřítci zvládli něco - blíže nespecifikovaného - co by ji postavilo na nohy. Zahnula za roh a skoro nevnímala co se děje kolem ní. Tedy dokud nenarazila do skály. Oprava. Do černého sklepního netopýra.
"Ale, pan profesor?" vyhrkla překvapeně. "Co zrovna Vy, děláte tak pozdě na chodbách?"
Severus povytáhl obočí, způsobem, kterým to dokázal jenom on a něco nesrozumitelně zamumlal. Postřehla jen slova jako "...ti malí....věčně něco....pořád flákají....nachytat.....srazit body..." Ovšem, z toho, si dokázala vyvodit mnohé závěry. Už na to chtěla zareagovat, když si uvědomila jeho zvědavý pohled.
"Kde jste byla?" zeptal se se zamračeným pohledem.
"Ale v práci, proč se ptáte? Nelíbí se Vám, že jsem Vás tu nechala samotného?" prohodila škádlivě a na tváři se jí rozhostil blažený úsměv, když zlostně zavrčel. Netušila, jak se to stalo, ale hned jak ho poznala, měla neodolatelnou touhu ho popichovat. Kdy začala být až TAK škodolibá? Ptala se sama sebe v duchu.
"Ne, myslel jsem, že by jste tam mohla zůstat a už se nevracet."
To ji naštvalo. Ale rozhodla se mu oplatit stejnou mincí.
"Kdyby jste tam byl se mnou, zůstala bych kdekoliv."
"Kdybych u toho nemusel žít, tak by mi to taky nevadilo."
"Ale? Vám se snad nelíbí moje společnost?"
"Jak jste na to přišla?"
"Jste trochu odtažitý."
"Myslíte?"
"Rozhodně."
"Nepovídejte ale já jsem ve vaší blízkosti přeci tak rád!"
"Ach opravdu? To mne tak těší! Báječné!"
"Báječné asi jako atomová bomba v Nagasaki."
"Ne v Hirošimě?"
"Druhá světová?"
"Pouštní bouře?"
"Cukrárna?"
"Eh? Vy nemáte rád sladké? To bych do Vás neřekla!"
"Vy se jím nepochybně cpete od rána do večera."
"Ne, to dělám s kofeinem. Sladké užívám pouze od šesté ráno do pěti večer."
"Jistě, jak mě to jenom mohlo napadnout?"
"Taky netuším. Neměl by jste si sehnat raději pomoc?"
"A Vy mi dáte číslo své psychiatrické léčebny?"
"Když budete hodný..."
Tohle byla poslední kapka, Severusovi se na tváři usídlil nevěřícný úsměv a Lea si v duchu poblahopřála. Ten ironicko-sarkasticko-cynický rozhovor ji pobavil a navíc dosáhla toho čeho chtěla. Přinutit toho bručouna aby se usmál.
"Uhm, mohl by jste mi pomoci?" zeptala se najednou.
Pohodil hlavu a vyzval ji tím aby pokračovala.
"Kde je tady kuchyně?"
Tohle bylo už na ubohého Severuse opravdu příliš. Rezignoval a nabídl jí rámě. Úsměv mu však z tváře nezmizel. "Neříkejte, že si chcete dát sladké. Je už po páté."
"Ne kafe."
"Aha, to je logické."
"Vy musíte mít všechno logické, že?"
Na to nevěděl co odpovědět. Pokrčil tak jenom rameny a dál šli už mlčky.

Harry netrpělivě poklepával hůlkou do stolu a propaloval Minervu zuřivým pohledem.
"Kdo to je?!"
"Harry, pozval ji Lucius, je to jeho příbuzná. Nevidím jediný důvod proč by tu nemohla chvíli zůstat. Navíc spraví štíty a...."
"A je mi jedno proč je tu! Chci vědět KDO to sakra je! Nevypadá jako Malfoyová!"
"Proč se nezeptáš Luciuse."
"Vypadám jako někdo, kdo by se ho šel kdy ptát?!"
"Harry, jak říkám, nevidím důvod, proč by tu nemohla chvíli zůstat, to, že se ti nelíbí mě moc nezajímá. Upřímně, pochybuji, že by jste přišli nějak moc do kontaktu. Och! Málem bych zapomněla, volala slečna Weasleyová."
Harry najednou ztuhl. Prudce se narovnal a ve tváři podivně zbledl.
"Co chtěla?"
"Narodil se jí chlapeček a chtěla mi to říct. Napadlo mne, že by jste mohl..."
"Tak jste se spletla. Já a Ginny už nemáme nic společného."
Minerva se zarazila. Tón jakým jí to Harry oznámil byl chladný a rozvážný. Určitě se mezi nimi stalo víc než věděla. Jediné co zjistila, bylo něco o nepříjemné hádce a Ginnině milenci kdesi v Austrálii. Všichni byli tou informací překvapení, ale Harry očividně ne. Pokrčil rameny a řekl, že se už nemusí vidět. Od té doby zahořkl. Víc, než po válce. Moc lidí si toho nevšimlo, ale Minerva pro to měla "vnitřní cit". Severus tomu říkal dohazovačské pudy, ale měla pravdu. Harry k sobě nepouštěl moc lidí blízko a to i když se snažila mu někoho přihodit. Vyhledala spousty ztracených sestřenic, sester, příbuzných o kterých ani nikdo netušil že existují, ale Harry je s chladnou zdvořilostí odmítl.
"Neměl by jsi se tak uzavírat Harry. Jsi pořád tak sám?"
"Upřímně, paní ředitelko, nechápu, co je Vám do mého soukromého života."
"Jak by mi do něj něco mohlo být, Harry, když ani žádný nemáš?" ohradila se dotčeně profesorka, ale pak se zase mile usmála.
"Nicméně, co se týče toho chlapečka. Ginny ho sem posílá."
"Cože? Proč by něco takového dělala?" zeptal se nechápavě mladý Nebelvír a v jeho očích se zračil šok.
"No proč asi Harry?! Zamysli se. Podváděla tě, ale i tak jste Vy dva spolu něco měli, ne? No a to NĚCO je teď TVŮJ syn. Postaráš se o něj a tečka. Basta! Shrnuto podtrženo. Tvůj soukromý život už není tak osamělý. Jsem Ginny náhodou docela zavázaná. Je dobře, že ho přenechá tobě. Aspoň si s Roderickem můžou pořídit své vlastní děti. A navíc Roderick o něm ani neví."
Harry neměl daleko do mdlob. On má SYNA?!
"J...jak víte, že je to dítě moje?"
"Snadno. Ty oči bych poznala kdekoliv a navíc má úplně černé vlásky. Vlastně, proč tu o tom mluvím? Je nahoře." Minerva ukázala na zapadlé dveře, o kterých neměl Harry ani tušení a nervózním pohybem ruky ho popohnala dovnitř. Když zjistil, že se mu po otevření dveří nic nestalo, nechápavě se podíval do kolébky. Pokoj byl trochu strohý a zřejmě sloužil k jiným účelům, než přechovávání dětí. Ale Harry byl myšlenkami úplně někde jinde, než u výzdoby pokoje.
"Ty jsi můj syn?" zeptal se zmateně a Minerva v jeho hlase zaslechla něco, něco co by mohla nazvat otcovskou láskou.

"Takže říkáš, že tvůj tatínek se kamarádí se slečnou Leou?" šeptala Alessandra napjatě.
Sophie přikývla.
"Byli spolu v kuchyni!"
"Ne? Vážně? To můj tatínek, zase donesl mamince ten jahodový pohár, co má tak ráda."
"Hmm...taky mám hlad."
"Pravda, půjdeme se najíst," rozhodla Alessandra a sledovala zamračenou Sophi.
"Co se děje?"
"Nic, jen mě tak napadá... Můj tatínek je vždycky tak šťastný, když je vedle slečny Lei."
"Jo to je pravda. Co je dát dohromady? Teta Minerva přeci něco takového říkala..."
"Půjdeme tedy za ní! A dá nám i sušenky!" navrhla radostně Sophie a už se rozeběhla chodbou.
Alessandra se se smíchem rozeběhla za ní a v běhu ji chytila za ruce. Dva otcové, jedna matka. Ale co na tom? Byly přeci sestry.

"Počkej, kam…" zamumlala, ale nedal jí šanci.
"Nech je, už teď hrad znají líp než já."
Váhavě se usmála, a sedla si. Nemohla ještě uvěřit, že on… ON… Jí přinesl zrovna jahodový pohár. Ironické.
"Já mám syna!"
Lily sebou trhla. Důkaz, že už dobrou půlhodinu se tu zabývala studiem Luciusových očí a jahodového poháru? Teď se zakuckala. Lucius se prudce narovnal a zpražil Harryho takovým pohledem, že by mu ho mohl závidět i Voldemort. Pak se zatvářil zmateně.
Potter má syna? Bože, ochraňuj mě…

Lily stála nad chlapcem.
Bylo mu jedenáct. Jako jejím dcerám! Sledovala ho, byl úplně stejný jako Harry. Její zelené oči, černé vlasy, zjevně neposlušné a neučesatelné. Lucius nedobrovolně vedle ní vrhl na chlapce jediný pohled a pak se odvrátil, jako by ho zajímala zrovna stěna naproti. I když před tou stěnou stála Lily. Harry se šklebil na všechny strany, dokonce i na něj. Protočil oči. Tohle bylo prostě příšerné. Severus vrazil dovnitř a hned za ním Lea.
"Propásli jsme něco?" pospíšila si.
Lucius se ušklíbl, když na něj mrkla. Ne. On se usmál. Kupodivu. Severus zatnul pěsti.
"Jaké my?" zeptal se a snažil se jí hned neuškrtit. Nebo nepolíbit…
"No my dva samozřejmě," zašvitořila a obrátila se na přítomné. "Je to velice zvláštní, ale vidíte sami, že profesora Snapea celé dny potkávám."
Usmála se na něj takovým způsobem, že Lucius div nevyprskl smíchy.
V očích mu blýsklo. Lily se na něj zářivě usmála. Úplně zapomněl, že mu něco připadalo směšné. Ona se usmála na něj! Jeho rty zůstaly zvlněné v mírném úsměvu a ona zůstala otočená na něho. Severus žárlivě přejel pohledem z jednoho na druhého. Harry si ho ani nevšiml, věnoval se chlapci, který rozpačitě seděl před ním.
"Ježiškote…" zamumlala Lea, čímž k sobě přitáhla veškerou pozornost.
Sedla si vedle Harrho syna a začala si s těmi dvěma živě povídat o prostředí v Austrálii. Za chvíli svými znalostmi přilákala ostatní k hovoru. Podivná skupinka. Minerva se pousmála.
"Teto, kdo to je?" zeptala se tiše Sophie.
Šeptala, jako by se bála, že ji někdo uslyší. Nebo spíš, že ji uslyší někdo z těch, které sledují.
"To je váš bratranec," připadalo jí to nemožné.
Dívky nadšeně vypískly a s rozloučením vyběhly z pracovny.
"Minervo, vidíte to?"
Ředitelka na Brumbála kývla.
"Je to zvláštní, neřekla bych, že se ti dva vydrží spolu bavit, aniž by se zabili…"
Severus se zdvořile bavil s Luciusem o počasí a Lea s mladým Potterem bavili ostatní zajímavostmi z Austrálie. "Vidíte… A dokáží…" upřela na něj pohled plný překvapení. "Věděl jste to?"
"Ne."
"Tak proč jste tu Malfoye nechal, kdykoli se mohli…"
"Protože kdybych neriskoval, byl by proti nám."
Ušklíbla se.
"A co teď?"
"Teď, Minervo, je na naší straně, a věřte mi, že jsem si jist, že s ním Liliina společnost udělá divy."
Harry se postavil k Minervě a zamračeně se na ni podíval.
"Je mu jedenáct! Jedenáct let se mi neobtěžovala říct, že spolu máme syna!" prskal naštvaně.
"Harry..."
"Ne! Řekla jste, že porodila. Myslel jsem někdy teď. Nedávalo to smysl. Vždyť jsme se už jedenáct let ani neviděli. Ale pak tu stojí a je mu jedenáct!"
Minerva si všimla vrásky na čele mladého Nebelvíra a smutně si povzdechla. Jak musí všichni dospívat. Jak se musí všechno měnit. Kdo by si byl pomyslel, že ani po Poslední bitvě nebude pokoj?
"Nevím, co ti na to říct Harry. Máš teď syna, kterého očividně vychovávali domácí skřítkové a chůvy. Svou matku skoro nezná a otce vidí poprvé. Měl by jsi se mu věnovat."
Ač neochotně, musel Harry uznat, že má ředitelka pravdu. Severus si všiml jeho odevzdaného pohledu a rozhodl se zakročit. Pomyslel si, že Lea na něj má špatný vliv, ale nahlas by nic takového nikdy nevyslovil.
"Tak, pane Pottere..."
"Prosím, dneska opravdu nemám náladu na hádku s Vámi," zašeptal zničeně Harry.
To prohlášení na Severusově tváři vyvolalo směsici překvapení a chápavého porozumění, ale jenom na okamžik. Sotva postřehnutelný.
"Já to chápu. Myslím, že Vám docela rozumím."
"Rozumíte? Vy mě?! Děláte si ze mě srandu? Ginny se neobtěžovala mi jedenáct let! JEDENÁCT LET!! Říct, že spolu máme syna. A on vyrůstal sám. Sám! Ale nedopustím, aby to tak bylo dál."
Lektvarolog najednou nevěděl co na to říct. Když v tom mezi ně vpadla Lea a s úsměvem a Harryho synem.
"Jak se vlastně jmenuje?" zeptal se poměrně logicky Severus a čekal jasnou odpověď.
Jenomže té se mu nedostalo. Všichni se po sobě nervózně podívali.
"Ehm...." odkašlala si Minerva. "Obávám se, že..."
"Já nemám jméno," ozval se chlapeček držící se Lei za ruku. "Paní Ginny mi řekla, že jméno teprve dostanu." Tohle prohlášení vyvolalo na tváří všech přítomných směsici šoku a pohrdání. Kdo by si kdy pomyslel, že Ginny Weasleyová, se bude chovat takhle. Jediný kdo nebyl překvapený byl Harry. Mohl něco takového čekat. On jediný věděl, jak na tom byla Ginny po Bitvě. Věděl, že její povaha se úplně změnila. Změnilo se vlastně všechno... "Budeš se jmenovat Sirius, Sirius Albus Potter," zašeptal Harry a přitáhl si syna do své náruče.
Jako by tenhle bezděčný výraz lásky otevřel stavidla. Protože Lily začala dojatě plakat na Luciusově rameni a Minerva neměla taky daleko k slzám. Lucius vypadal, že se ho to netýká, ale na tváři se mu usadil lehký úsměv. Mnohem větší úsměv však měla Lea, která bezděčně stiskla Severusovu ruku. Severus. Asi jako jediný nedal najevo jakoukoliv emoci, ale v duši - ano, i Severus Snape má duši - se usmíval.
"Jééé! A může si s námi Sirius hrát?" ptala se nadšeně Alessandra."
"Vidíš snad, že je trochu mimo. Nejdřív se musí najíst," navrhovala Sophie s výrazem přemýšlení na tváři.
Přesně stejným, jaký používá její otec. Ten to postřehl a nevěděl co si má myslet. Nakonec se jenom lehce usmál a nechal Sophii aby vyprostila malého Siriuse z Harryho náruče a dovedla ho i s Alessandrou do kuchyně.
"Nuže?" začal Lucius, protože ho zajímalo, co se u všech všudy děje.
"Máme tu další dítě, co na tom nechápeš Luciusi?" zeptal se ironicky Severus.
"Ale... co s ním budeme dělat?" nedal se jen tak Malfoy.
"Co by se s tím mělo dělat?" nechápala pro změnu Lea.
"Harry, budeš se muset přestěhovat," navrhla najednou Minerva.
"C...Cože? A kam jako? mě se můj kabinet líbí!"
"Ale pro dítě je to malé. Přesuneme tě blíž k učebně a spojíme několik učeben, aby měl Sirius svůj pokoj. Souhlasíš?"
"Ale...Vlastně....ano. To bude nejrozumnější."
"Pottere, víte vůbec jak se o takové dítě starat?" zeptal se najednou Severus.
"Vy snad ano? Nepletu-li se, taky máte dceru a cenu za nejlepšího otce, byste určitě nevyhrál."
Severus se posměšně uchycht.
"Zato Vy jste její každoroční výherce, což?"
"Ale no tak, pánové..." začala smířlivě Lea, ale přerušil ji Lucius.
"Tu cenu bych dostal já!"
"Ani náhodou," ozvalo se sborově od většiny přítomných snad jenom od Lily ne.
Ta vypadala ztracená sama se svými myšlenkami.
"Nikdo nedostane žádnou cenu!" vyhrkla Minerva.
"Proč?" ozvalo se od všech tří mužů zároveň.
"Protože taková cena neexistuje," zašveholila Lea a poplácala Luciuse i Severuse po zádech.
Pro Harryho jí nezbyla ruka, tak se na něj jenom vlídně usmála.
"Takže, chápu správně, že se přestěhuji o patro víš a Sirius tu bude moci zůstat?"
"Ano. A příští rok nastoupí společně se Sophií a Alessandrou do prvního ročníku," uzavřela Minerva.
Najednou se ozvala šokovaně Lily.
"U Merlina! Já jsem babička!"

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama