Navzdory z(a)tracené minulosti [XII.část]

22. září 2012 v 16:00 | Berenika&Illian |  Navzdory z(a)tracené minulosti
NAJÍT TU PRAVOU


Kráčel hezky pomalu svou třídou.
Většina zmijozelských, kteří si uvědomili, co dělali minulou hodinu, byla rudá až za ušima. Šel klidně, nebylo kam spěchat. Užíval si to. Nikdo, kdo by ho kontroloval tam nebyl. Možná to taky bylo tím uspávacím lektvarem, který včera NĚKDO podstrčil jeho milovaným kolegům. Ušklíbl se. Tohle bude hodina podle jeho gusta.
I když… Asi ne…
Přejel je pohledem. Ztracené existence, co se týká společenské výchovy. Ostatně stejně jako všichni na tom hradu. Ozvalo se nesmělé zaťukání na dveře. Užíval si ten zvuk. Už si zvykl, že na hradě moc lidí neklepalo, když chtělo vstoupit do třídy. Ale ještě víc ho překvapil obličej lemovaný rudými vlasy, který se objevil.
"Lily?" zamumlal.
Matka jeho dcery se mu poslední dobou vyhýbala. Kývla hlavou a sedla si do poslední lavice. Jeho žáky sice mělo čekat kárání ale... Ušklíbl se.
"Dnešní hodina bude věnována něčemu, co lépe pochopíte. Společenské chování není pouze o nudných hodinách, ale i o normálních věcech, které zlepší vaše vystupování i sebevědomí. Čímž jsem chtěl říci, že se můžeme učit i v těžkých podmínkách."
Když viděl, že ho nepochopil nikdo, vzdychl. Tleskl a lavice zmizeli. Jen málo žákům se podařilo udržet rovnováhu, ale Lily ano, a ta se na něj podívala dost vyčítavým způsobem. Když se jejich učebnou rozlehla dobře známá populární hudba objevily se v jejích očích překvapené pohledy.
"Tohle patří do společenské výchovy, profesore?" zamumlal překvapeně jakýsi zmijozelský žák.
Lucius se ušklíbl.
"S vámi jinak nic nezmůžu."
Třídou se rozlehl uvolněný smích.
Lily k němu udělala pár kroků. Překvapil jí hodně. Sledovala ta nejmenší gesta, kdy upravil čísi držení těla, tu zase chvíli vedl nějakou dívku nebo poučil chlapce, jak se správně uklonit.
Ta malé gesta… Jemné úsměvy…
Letmé pohledy směrem k ní.
Počkat!
Pokusila se přihlouple neusmívat. Přece jen se to k jejímu věku nehodilo.
"A proč ne, pane profesore?" zeptala se Nebelvírka
"Prosím," přidala se další.
S údivem si všiml, že ta druhá je ze zmijozelu. Nestávalo se, že by se ty dvě koleje shodly, ale on tím přece jenom dosáhl čeho chtěl. Nemohla se z toho vyvléknout.
Lily jakmile zaslechla kousek rozhovoru popošla blíž, aby zjistila, o co se jedná. Kolem ní se v té chvíli utvořil kruh a Lucius stál před ní. Znovu tleskl, a jí se rozzářily oči, když zaslechla svou oblíbenou písničku. Jakousi variaci na valčík. Uhlazenou, milou, aristokratickou. Tu, kterou jí učil on. Uklonil se jí, takovým způsobem, jak to uměl jen on. Aristokraticky, ale nemohla si nevšimnout, že hloub než obvykle. Předvedla jemnou úklonu a podala mu ruku. Přitiskl jí k sobě a vedl ji po provizorním parketu. Sem tam se otevřela ústa některého chlapce nebo dívky, kteří jen bezeslovně sledovali tu podívanou. Ti dva totiž tančili dokonale. Jako by se ani nedotýkaly podlahy. Zabodával pohled hluboko do jejích smaragdových očí. Nevnímala ani, že tančí. Byla prostě šťastná a to bylo všechno. Cítil, že se hudba blíží ke konci. Chtěl ji políbit. Hrozně dlouho už neochutnal její rty a toužil po tom jako nikdy. S největším sebezapřením jí otočil před sebou a naklonil a nad ní. Ale nepolíbil ji. Ztratil by jí tím docela, tím si byl jistý. Hudba dohrála a ona otevřela přivřené oči dokořán. Čekala, že jí políbí, ale tím, že to nedělal ji překvapil. A taky… Dveře se prudce otevřely a v nich stál bledý Harry. Nadechoval se, že něco řekne, když ho někdo prudce odstrčil černý přízrak vpadl do učebny. Jediné co dávalo znát jeho vztek byly temné obsidiánové oči. Oči, které metaly na všechny strany blesky.
"Uspávací lektvar?!" zasyčel pobouřeně Severus.
"Stalo se něco kolego?" zeptal se Lucius sladce a přitáhl si Lily o něco blíž k sobě.
"Hrad byl napaden!" zakřičel Harry, který se vzpamatoval z toho, jak ho sklepní netopýr odstrčil.
"Napaden...?" vyhrkli nechápavě všichni přítomní.
"Než mě tu laskavě kolega přerušil, chtěl jsem to říct," vrhl naštvaný pohled na Severuse, mračícího se jako kakabus.
"A kým?! Co...?"
"Už je po všem. Jde o to, že do Velké síně někdo poslal balík. Ten explodoval, ale Velká síň výbuch utlumila. Je teď tedy nepoužitelná, ale situace je již pod kontrolou. Studenti se mají na příkaz ředitelky odebrat do svých společenských místností a vyčkat na další pokyny. Profesoři jsou žádáni ve Velké síni."
Lucius přikývl a neochotně musel pustit Lily. Neušel mu Severusův vražedný pohled a věděl, že se jejich nepřátelství právě znovu prohloubilo.
"Tak?" zeptala se Lily. "Někdo je tam musí odvést, nebo chcete nechat studenty..."
"Malfoyi odvedeš studenty Zmijozelu a Potter..."
"Ne!" přerušil Severuse Harry. "Lily? Mohla by jsi? Já se musím hned vrátit."
"Proč?" ucedil skrz zuby Snape.
"Proč myslíte? Nejsem sice Bůh ví jak skvělý v těch Vašich lektvarech, ale zase na druhou stranu ovládám jiná kouzla. Měl jsem už dost času projít knihovnu. I oddělení s omezeným přístupem. Tak jsem se něco naučil." Harryho slova zůstala vyset v místnosti ještě chvíli po tom co odběhl.
Severus přimhouřil zlobně oči, vrhl poslední pohled na Luciuse a Lily a taky z místnosti odešel. Nezapomněl za sebou prásknout dveřmi. Studenti se jako jeden muž nechápavě otočili na své dva profesory a žádali si vysvětlení.
"Nebojte se. Jak řekl pan profesor Potter. Dostane se Vám vysvětlení ve společenských místnostech. Tak? Sbalte si věci a Nebelvír půjde za mnou."

Velká síň byla očazená a ve zdích bylo několik vydrolených kamenů.
Majestátní strop, zobrazující těžké mraky byl naprasklý a vzadu se z něj sypal stoletý prach. Pohled to byl žalostný, ale škoda nebyla tak velká, aby ji nespravilo několik kouzel. McGonagallová už dávala do pořádku podlahu a kolejní stoly.
"Ach! Severusi. To je dobře, že jste tu."
Profesor lektvarů pohledem přelétl celou místnost a v hlavě si snažil představit sílu výbuchu. Musel být obrovský, když ho neutlumila ochranná kouzla a dokonce napáchal takovou škodu. Velká síň už dlouho nezažila něco podobného a v očích všech se zračily vzpomínky. Vzpomínky na to, kdy naposledy vypadala takhle. Při Poslední bitvě. Při bitvě, během níž zemřelo tolik dobrých kouzelníků. Tolik dobrých duší bylo tehdy zmařeno.
"Kde mám začít?" zeptal se konečně Severus.
Minerva ukázala do protějšího rohu kde se už činil Harry. Nemohlo mu ujít, že mladý Nebelvír nepoužívá hůlku, ale zdi opravuje magií vypouštějící z dlaní. Na čele mu perlil pot a smaragdové oči se leskly únavou.
"Nechcete pomoct, Pottere?"
"Jestli chcete, tak přestaňte tlachat a dejte se do práce. Tyhle zdi, jsou staré, nemůžete na ně použít hůlku," vysvětloval zadýchaně Harry a Severus postřehl v jeho hlase napětí.
"Obávám se, že nejsem se spontánní magií na takové úrovni jako vy."
To přinutilo Harryho na chvíli přestat.
"Cože?"
Věhlasný lektvarolog se nepříjemně ošil.
"Ano, přesně tak, kolego. Já neovládám tento druh magie tak, abych mohl zacelovat něco jako zdi Bradavic." "Ale...jak to?"
"Mám nadání na lektvary, ne na něco takto elementárního."
"Nikdy jste to nezkusil, co?" odsekl Harry a vyděl, že trefil do černého.
"Tak se postavte sem," ukázal mu Nebelvír a postavil se za něj.
Natáhl mu ruce tak, jak stál před chvílí i on a nevnímal Severusovi námitky.
"Teď se soustřeďte na tu zeď a vnímejte její magii..."
"Pottere," zaskřípal zuby naštvaně Severus.
"No tak. Dělejte co říkám. Vnímejte tu magii a teď ji nechte proudit i sám sebou. Pak už to půjde samo."
Severus se snažil. Několik kamenů se zvedlo a samo se postavilo na správné místo. Svěsil unaveně ruce. Bylo to vyčerpávající.
"Vidíte, že to jde!" zahlaholil bodře Harry a vrátil se ke své práci. Snape si nemohl nevšimnout, že jeho kolega nezvedá, dva nebo tři kameny, ale umisťuje v podstatě desítky kamenů v celé síni najednou. Měl zavřené oči a jediný důvod proč byl v koutě, ve kterém ho Severus našel, byl ten, že zde byl největší klid. Proč ho sem tedy Minerva poslala?

Usmála se.
"Lily, viděla jste to?"
Rudovláska přikývla. Sledovaly obě ty dva.
"Udělal to naschvál."
Minerva pokývala hlavou.
"Ano, Severus by to nezvládl, má opravdu nevídaný talent na lektvary, výborně kouzlí, ale… Kdyby mu Harry nepropůjčil trochu toho svého nadání, nikdy by to… Nešlo."
Lily se naklonila za sloup, aby na ně lépe viděla.
"Nechápu, proč to udělal…"
"A nejste ráda, má drahá?"
Rudovláska se na ní usmála.
"Jsem, moc."
"Ale?" dodala Minerva.
"Ale nevím, co cítím."
"Myslím, že pan Malfoy to ví?"
"Jenže my už nejsme děti, Minervo."
Když se na ní ředitelka podívala, měla pocit, že jí vidí až do duše.
"To ale Severus také ne."
Sklopila oči.
"No právě… Je jiný… A… Kdybych předtím bývala nezůstala s Jamesem, možná by byl pořád takový, jak jsem ho znala."
Minerva se zamračila.
"Válka zanechala stopy na všech, bylo by zbabělé jen kvůli tomu…"
"Ne!" Lily ji přerušila tichým výkřikem. "Bože, to ne, ne kvůli tomu…"
Položila jí ruku na rameno.
"Nevím, kvůli čemu, ale je to na vás. Jen si uvědomte, že tohle rozhodnutí není jenom pro vás."
Ušklíbla se.
"To před lety bylo také pro dobro všech. Ale štěstí nepřineslo."
Harrymu po tvářích stékal pot. Propůjčoval část síly kamenům, aby se vrátily na svá místa, a část tomu troubovi vedle, aby měl pocit, že něco dokáže. Už nedokázal myslet, když tu ho někdo té námahy zbavil. Nejméně stovka - tedy většina - kamenů vylétla naráz do vzduchu a zapojila se do zdi. Ledabyle opřená o zeď stála asi třicetiletá žena. Dlouhé světlé hnědé vlasy jí spadaly přes obličej do tváře, které vévodily tmavě modré oči. Až nepřirozeně tmavé, ale nádherné. Tvářila se, jako by se nic nedělo, ale přitom jemně vtipkovala s mužem vedle ní, který jí držel za ruku. Jejich magie byly silné, a on by jim i poděkoval za pomoct, kdyby ten muž nebyl Malfoy.
"Kolegové, tohle je Leandra Edita Alexandra Malfoyová," představil ji vzápětí Malfoy.
Žena se uklonila. Severus si uvědomil, že na ní tak nějak dlouho zírá a okamžitě se zamračil na Malfoye. To pomáhalo.
"A, co tu paní Malfoyová dělá, smím-li se zeptat?" zavrčel.
"Je tu na mé pozvání." Odpověděl Lucius jakoby nic.
!A kdo vám dovolil sem někoho pozvat?"
"Kdo dává vám právo se mě ptát?"
"Kdo…" zavrčel Severus, ale žena ho přerušila.
"Stačí Lea," podotkla a natáhla k němu ruku.
Nejdřív zalapal po dechu Lucius a poté Severus, kterému trvalo než se vzpamatoval.
"Stačí profesor Snape," zavrčel, ale její ruku neuchopil.
Naklonila hlavu mírně na stranu.
"Profesore Snapee, nechcete s tím tady pomoct, a představit mi i vašeho kolegu?"
Černovlasý muž se ušklíbl.
"Pravdu?" zeptal se a ona jednoduše přikývla.
"Ne."
Usmála se na něj, až měl pocit, že podvádí Lily, se kterou vlastně nic neměl (kromě Sophie samozřejmě) a neměl proč ji podvádět. Vydechl, když se konečně otočila. Drzá, arogantní, pitomá ženská.
"Můžu nějak pomoct?" uslyšel za sebou jemný dotaz.
Jeho kolega jen přikývl. Zjevně už se na moc nezmohl, podle toho, jak rychle oddechoval.
"Harry," zamumlal. "Harry Potter."
Znovu se zářivě usmála jak to bylo u Malfoyových neobvyklé. Tahle žena byla zjevně výjimkou.
"Známé jméno mi nikdy nic neříká, teď však vidím, že chválou na vás pouze šetřili, protože spravit Bradavickou zeď, klobouk dolů... A mimochodem, trváte stejně jako váš kolega na formálním oslovení?"
Harry ani neměl chuť odporovat a tak jen zavrtěl hlavou. Když se znovu usmála, měl pocit, že se mu v žilách rozlévá nová síla. Až poté si uvědomil, že ho chytila za ruku a sama se opřela o zeď. Viděl v jejích očích údiv, když všechny zbylé kameny vlétly do zdi. Pustila se ho a o kousek ustoupila.
"No tedy…" obdivně přejela pohledem celou velkou síň a v tu dobu byl slyšet pouze jejich dech.
Pak pokývala hlavou.
"Tak před takovou silou se jednoduše skláním, Harry," zamumlala s pohledem upřeným na zdi.
A na důkaz svých slov se jemně uklonila. Severus zaťal pěsti. Vzápětí jí blýsklo v očích.
"Smím požádat veleváženého pana profesora Snapea, aby mi ukázal hrad?" zeptala se a dala vážný důraz na oslovení, i když jí cukaly koutky.
Severus se rozmrzele zamračil.
"Ne."
Přešla k němu a rezolutně prohlásila, že nevadí.
"Čekáte na něco, Leo?" zavrčel.
"Ne."
Způsob jakým řekla to jediné slovo byl doslova úplně stejný, jakým ho řekl on, a způsobil výbuch smíchu v celé síni. Když se jemně usmála i ona, měl pocit, že by jí nejraději usmažil i políbil zároveň. Když si uvědomil na co myslí, rezignovaně zavrtěl hlavou a nabídl jí rámě. Lea se s úsměvem zavěsila, a on měl pocit, že opřít by se potřeboval spíš on, protože se jemu - profesoru Snapeovi - podlamovala kolena.

Lily si se zaujetím prohlížela ty dva.
"Sluší jim to," nadhodila a koutkem oka sledovala zástupkyni, která se usmála.
"Zdá se, že jeden problém je vyřešený," zamumlala.
Jen ty dvě poznaly na jeho chladném chování, na co myslí.

"A tenhle?" zeptala se snad po sté a ukázala na nějaký obraz.
Severus protočil oči v sloup. Jestli ji chtěl vůbec kdy políbit, teď ji chtěl zabít.
"Jste určitě Malfoyová?" zeptal se místo odpovědi. Žena vedle něj se trochu zarazila.
"Ne všichni Malfoyové musí být jako Lucius, Cissa nebo jejich syn, pane profesore Snape."
"Tím míníte co?" zavrčel podrážděně.
"Nezapomínejte, že každá rodina má své...odpadlíky."
Severus překvapeně povytáhl obočí.
"Vy jste tedy odpadlík?"
Tmavomodré oči ho propalovaly pohledem. Tohle nebylo téma o kterém by chtěla mluvit. Ne po tom nenadálém pozvání od Luciuse. Toho Luciuse, kterého naposledy viděla, když jí bylo deset. Stál vedle svého otce. Zatnula čelist aby nezačala nahlas klít. Abraxas Malfoy. Muž kterého nenáviděla z celého srdce.
"Vypadám jako odpadlík?" zeptala se a doufala, že v jejím hlase není znát to rozčarování.
"Ano."
"Nepovídejte? Vážně? A usuzujete tak z čeho?"
"Vlasy, oči, vystupování, povaha, ten dementní úsměv...."
"Ach jistě, ještě nějaké výhrady k mému jménu byste neměl?"
"Ale jistěže měl," pospíšil si sklepní netopýr a Lea měla chuť mu rozbít hlavu něčím těžký.
Třeba támhletou helmou z brnění by to mohlo jít. Napadlo ji rozverně a na brnění schválně zamávala.
"Jste trochu blázen, že?"
"Ne. Jsem blázen. Bez toho slova trochu. Víte, ty rodinné sňatky mých předků na mě museli jistě zanechat nějaké škody, ale to asi znáte."
Severus se zarazil.
To asi znáte? Jak mohla vědět...
"Baví Vás mě urážet?"
"Netušíte jak moc," zašveholila nadšeně a v očích se jí pobaveně zalesklo.
Zamračil se. Zase měl chuť ji políbit a to se mu vůbec nelíbilo. Shrnuto podtrženo, Malfoyové ho přivedou do hrobu.

Lucius si mnul ruce.
Zbavil se Severuse - aspoň na chvíli a zbytek už bude úplně...
"Malfoy! Pracky pryč od mé matky," zavrčel mu 'kdosi' u ucha.
"Co tím myslíte, kolego?"
"Možná jste se zbavil Severuse, ale nezapomínejte na to, že já nejsem tak snadno oblbnutelný jako on."
Lucius si myslel, že s Harrym to bude naopak mnohem jednodušší, ale na druhou stranu, příbuzní mu zkrátka došli.
Sám nevěděl jak na Leu došel, ale byl rád, že si na ni vzpomněl. Pamatoval si moc dobře, den kdy ji viděl naposledy. Taky si pamatoval její moc, kterou jí mohl jenom závidět.
"Oblbnutelný, pane Pottere? Takové slovo snad ani neexistuje."
"A máte s tím problém?" odsekl naštvaně a než si stačil kdokoliv všimnout jejich malého rozhovoru, vrátil se zpět k ředitelce, kde jí začal cosi vysvětlovat.

Lily, ale nebyla slepá ani hloupá.
Naštvaně jí blýsklo v očích a s omluvou se odtrhla od Minervy.
"Vím co jsi udělal, jen mi řekni kdo to je," zeptala se Luciuse a přísně si ho měřila pohledem.
"Myslíš Leu? Jedna moje vzdálená příbuzná."
"Tomu se mi skoro nechce věřit Luciusi."
"Mě by se zase chtělo tančit."
Překvapeně zalapala po dechu a do tváří se jí nahrnula červeň. Nevěděla co na to říct.

"Víte, můj bratr se mi zmínil o problému, jehož škody jste tu teď napravovali. Myslím, že bych mohla pomoci," navrhla po chvíli Lea a blaženě se usmála když před ní postavil hrnek kávy.
Černé, bez cukru a bez smetany.
"Pojď k mamince," zamumlala a požitkářsky smočila rty v oné černé tekutině. Severuse ten pohyb naprosto konsternoval a skoro zapomněl i na to, na co se ho ptala.
"Jak by jste zrovna vy, mohla pomoci?"
"No, posílení obrany, najít hluchá mísa, vyhledat díry ve štítech..." začala vyjmenovávat, ale Severus ji přerušil. "Co tím myslíte? Najít díry ve štítech?"
"Když jsem sem šla, tak jsem si všimla všech těch štítů kolem hradu.
Musím říci, že to na mě opravdu udělalo dojem. I na kolegu, ale ten už myslím stejně odešel, předával mi jenom nějaké papíry. No nic, zpět k těm štítům. Jsou opravdu působivé, ale už jsou staré a neřekla bych, že jsou nějak dobře udržované."
"Nemá je kdo udržovat. Protože na světě už neexistuje mnoho lidí, kteří by..."
"Byly zaklínači a exorcisty? Pravda, tenhle obor už dávno není co býval."
"Neskákejte mi do řeči."
"Vy mě můžete?"
"Ano."
"Ne."
"Ano."
"Ne."
"Ano."
"Ne!"
"ANO!"
"NE!" Kdyby kolem nich neprovlál bezhlavý Nick, bůh ví, jak dlouho by se hádali. Ale takhle ho museli pozdravit a tím se hrany jejich vzteku jakž takž obrousily.
"Takže vy chcete opravit štíty protože...?"
"Protože jsem zaklínač," prohodila jako by se nechumelilo a zamávala na nějaký obraz.
"Jste zaklínač. Vy," řekl s povytaženým obočím Snape a pohledem sjel celou její postavu od hlavy až k patě. "Tomu se mi ani nechce věřit."
"Věřte nebo ne, ale klidně tu s Vámi zametu podlahu. Lektvarology jsem neměla nikdy moc v lásce," odvětila se sladkým úsměvem jasně narážející na lahvičky, co celou dobu cinkaly v Severusově kapse.
"To víte, někdo má rozum, jiný svaly."
"Už se nedivím těm Vašim svalům."
Přimhouřil naštvaně oči.
"Jak dlouho hodláte na hradě pobývat?"
"Dost dlouho. Líbí se mi to a konečně můžu uzavřít jednu záležitost s Luciusem."
"Záležitost?"
"Kdybych vám to neřekla napadaly by vás samé blbosti, co? Jedná se o závěť jeho otce."
"Abraxasovu závěť?"
"Vy jste ho snad znal?" zeptala se překvapeně a zastavila se uprostřed kroku.
"Ne, ale tu závěť jsem měl tu čest vidět."
"Nenazývala bych to ctí. Je to kus papíru potřísněný krví."
"Asi Vám nerozumím..."
"To se mi líbí," zašeptala s úsměvem a lehce do něj strčila, protože se musela vyhnout několika studentům, co si je zvědavě prohlíželi.
Severus tak mohl cítit její jemný parfém a zároveň si užít pocit, když Vás někdo šlehne vlasy do tváře. Ani jedno mu kupodivu nebylo nepříjemné.

Mrazivá noc přikrývala sněhovou pokrývkou prastarou krajinu.
Natáhl ruku do prázdna před sebe a cítil jak jeho magie rozechvívá vzduch. A právě na tom místě, kterého se dotýkal, se rozzářila zlatavá síťka. Jemná, křehká. Od toho byli zaklínači. Vytvářeli, udržovali a někteří i ničili štíty. Takoví, kteří by však dokázali zničit léta budovaný štít už však byli jenom dva. Dva a jeden, který o tom nevěděl. Žalostný počet. On samozřejmě, a jeho milovaní příbuzní. Však mnoho takových nebylo. Odhrnul si z čela světle hnědé vlasy a nepřirozeně světlé, modré oči se zadívali na ní.
"Omlouvám se," zamumlala a usmála se na něj.
Navzdory zimě na sobě měla jen těsný kabátek, ale to bylo normální. Je zahřála i magie.
"Alexandro…" došla mu slova.
Lišila se od něj pouze očima.
"A nechceš mi říkat Leo?" zamračil se.
"Proč?"
"Protože bratránek není zase takový ztracenec, už jsem přišla na to, proč jsem tam. Chce mě dohodit jednomu milému lektvarologovi."
Muž se rozesmál. Ale když viděl, že její úsměv se vytratil.
"Počkej, Lexí, ty lektvary nenávidíš."
Nevěřícně sledoval, jak zčervenala.
"Jenže on mě nechce."
Měl chuť se znovu rozesmát, ale to by mu práskla dveřmi. Kdyby tedy nebyli na otevřené louce a dveře nebyly daleko od nich v jedné z pevností.
"Určitě si tě zamiluje…" pronesl kousavě.
"Asi jako bratránek," zamručela.
"No vidíš!" křiknul vesele do té pláně. "A ten už tě zve i do práce."
Když vyloudil úsměv i na její tváři, pustili se do práce. Spravovat ty drobné zlaté nitky bylo těžké. Jakmile jedinou přetrhli, dali se do toho znovu, ale nakonec spustili ruce a úlevně vydechli.
"Proč musí být ruské štíty nejtěžší na spravování?" zavrčela a sklouzla do sněhu.
Ani jí to nevadilo, pořád jí bylo teplo. Pokrčil rameny.
Protože MŮJ národ měl vždy nejlepší zaklínače.
S obavami se zadívala tam, kde stál její učitel, přítel a bratranec v jedné osobě.
Kdyby ten arogantní idiot tušil, že má bratra...
Představila si Luciuse vedle něj.
Opravdu jsou si podobní, ale nikdy se neviděli, Lucius netuší, kým je, nebo kým by mohl být - zaklínačem. A vlastně je zatím lepší, že to neví. Jen by to uškodilo, kdyby se vrátil na stranu Pána Zla. Zamířila do pevnosti. Šla pomalu, neměla kam spěchat. Prošla chodbou a pronesla jméno místa, na kterém se chtěla ocitnout.

Objevila se kousek před Bradavicemi - teď už ale zrychlila.
Nějak tušila, že až otevře dveře svého pokoje...
"Kde jsi byla?" jen tak tak zadržela výkřik.
"Bože, neděs mě," zavrčela a naschvál na něj sklepala něco sněhu ze svého kabátu.
Lucius prsknul, ale pak se ovládl, setřásl ze sebe sníh, a vstal z jejího křesla. Naklonila hlavu na stranu, jak to uměla jen ona.
"Přinesl jsem ti další kafe, soudím, že ti přijde vhod."
Zamračila se. ON přinesl kafe JÍ? Jenže lahodná vůně a únava zvítězily a ona si chtě nechtě musela sednout a napít se.
"Tak, co tomu říkáš?" zeptal se.
Nehodlal jí teď nechat odejít.
"Kdyby jsi říkal, co MU říkám, tak je to drzý netopýr, který mě pěkně štve," zamumlala mezi usrkáváním žhavé tekutiny.
"Ale v dohazováním jsi se už zlepšil," dodala jemněji.
Usmál se.
"Jak to víš?"
Rozesmála se tím svým zvonivým způsobem. Ten její úsměv musel obdivovat každý.
"Znám tě," prohlásila jistě. "Jsi jako tvůj otec…"
Zarazila se, když viděla, jak se stahují mračna. Vstal.
"Ne, jako on nejsem."
Položila hrnek zpátky. Teď bylo vidět, jak zdaleka nevyužívá svou moc. Jen on si to neuvědomil. Svíčka na stole zhasla. Zhluboka se nadechl a klesl zpátky na křeslo. Stiskl pěsti a podíval se na ní. Pokusila se uklidnit srdce, které běželo jako splašené.
"Chodívá v noci po chodbách, když se snaží nachytat studenty," promluvil konečně.
"Cože?" zašeptala nevěřícně a její rty se zavlnily ve známém úsměvu.
"Půjdu," řekl prostě.
"Počkej!" vstala a přešla k němu.
Spustil ruku z kliky, a překvapeně se na ní zadíval. Vtiskla mu na tvář jemný polibek a překvapení zakončila slovy, která mu zašeptala.
"Nejsi jako tvůj otec, jsi lepší, tak se snaž, ať to tak zůstane, nebo tě ona nebude nikdy chtít…"
A zmizela. Opřel se o dveře a vydechl. Celou dobu nedýchal. Měl mlhavý pocit, že zmizela v jedné ze spletitých chodeb, ale neměl už sílu to zjišťovat.
"Nikdy nebudu jako ON," zašeptal. "Protože on by nikdy neschvaloval jí."

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama