Navzdory z(a)tracené minulosti [IX.část]

1. září 2012 v 16:00 | Berenika&Illian |  Navzdory z(a)tracené minulosti
DOKONALÝ PLÁN


"Takže?"
"Lily se podle všeho zastavila v normálním věku. Tedy kolem těch třiceti pěti, což je moc dobré a děvčátka kupodivu již na jedenácti."
"Obě? A to víte jak?!" vykřikl pobouřeně Severus.
"Uklidněte se..." začala ho chlácholit ředitelka, ale profesor lektvarů se jen tak nedal.
"Uklidnit se? Uklidnit? Jedna z mých dcer byla unesena!"
Tohle prohlášení kupodivu vyvolalo naprosté ticho. Jistě. Počítalo se s tím, že Severus uzná, alespoň jedno z dětí za své, ale obě a tak spontánně? To nečekal nikdo. Lily, která už teď téměř tonula v slzách, se znovu rozvzlykala a neměla daleko k nervovému šoku.
"Na druhou stranu ale vím, co mohlo způsobit to zaseknutí na jedenácti letech," začal Severus znovu, jako by se nic nestalo.
"Obě budou, jsou, přeci kouzelnice a v jedenácti bývá největší projev magické energie. Proto také učíme jedenáctiletá děcka."
Poppy rázně přikývla.
"To je velmi pravděpodobné. Nedošlo mi to. Už Sophie něco...." nestačila ani nic doříct a do místnosti vpadl Hagrid se Sophií v rukou, oba se smáli na celé kolo, ale něco bylo špatně.
Hagridovi vousy měly nějakou jinou barvu. Jako by byly světlejší. Najednou zezelenaly a následně zežloutly. U obou to vyvolalo další salvu smíchu.
"Podivejte, co tadydle malá umí!" zahlaholil bodře poloobr a Lily se na tváři usídlil úsměv.
"Jako malá jsem změnila barvu žábě."
Severus povytáhl obočí.
"Žábě?"
"To teď není důležité," vyhrkla Poppy. "Ale potvrdilo to onu teorii."
"Teorii? To byl fakt, Pomfreyová," odsekl Snape a s úšklebkem se podíval na svou dceru.
Byl pyšný. Byl na ni tak pyšný jako ještě na nikoho ve svém životě. Nedokázal si to vlastně racionálně vysvětlit. "Sophi? A umíš ještě něco?" Dívenka se otočila na Hagrida a ten jenom pokrčil rameny.
"Já nechala explodovat strom, ale nemohla jsem za to!"
"Strom?" zeptal se šokovaně Snape.
"No, na něm přistál jeden z těch Hagridových skvore...skvovej...šů a chtěl na mě začít plivat ten oheň, tak jsem nechala ten strom vybuchnout."
"Záměrně?"
"Asi ne." Severus se v duchu pousmál.
Ona byla opravdu víc po něm, než si kdy dokázal představit.
"A už víš co jsou to lektvary?"
"Samozřejmě," vyhrkla a dokonale tak napodobila svého otce aniž by o tom věděla.
Všem v místnosti to samozřejmě přišlo vtipné, ale pohled, který na ně ti dva vrhli je umlčel. Nebo alespoň na chvíli.
"Probůh, kolego, ona je fakt celá po Vás!" neodpustil si Harry.
Severus ho okázale ignoroval a chytil do své dlaně malou ručku své dcery.
"Ukážu ti laboratoř, ještě by jsi tady z těch Nebelvírů přišla o rozum."
Dívenka se usmála, ale hned potom se zamračila.
"Ale maminka je taky Nebelvír."
"Ale ona je taky jediná světlá výjimka."
S tímhle se za nimi zavřely dveře a všichni v místnosti se po sobě nevěřícně podívali.
"Sophie s ním vážně dělá divy," vyhrkla Minerva a stále nemohla uvěřit tomu, co se před ní odehrálo.
"Ale stejně musíme najít Alessandru."
"Samozřejmě Harry! Musíme ji najít! Hned!" vykřikla Lily a prudce se postavila.
Kdyby ji však její syn nepodepřel, zřejmě by se poroučela zpět do postele.
"Něco vymyslím," zašeptal, opatrně ji uložil zpět do postele a vyšel z ošetřovny za svým nenáviděným profesorem lektvarů.
Zaklepal na dveře kabinetu a pak je prudce otevřel.
"Snap..." slova mu odumřela na rtech při pohledu na věhlasného lektvarologa, kterému na klíně seděla jeho dcera a něco společně sypali do kotlíku.
"Co si přejete kolego," zavrčel Severus a zvedl oči od sypkého prášku.
"Musíme na Malfoy manor."
"Nebuďte tak naivní! Nemůžete jen tak vtrhnout na jedno z nejlépe hlídaných sídel v zemi."
"Proč si asi myslíte, že jdu za Vámi? Rekreačně? Vy se tam vyznáte, nebo ne? Můžeme tam nepozorovaně proniknout a Alessandru získat zpět."
"To chce přípravu a spoustu času plánování."
"To abychom začali."
Severus si chvíli měřil horlivého Nebelvíra a uvažoval o tom, jestli to ten spratek myslí vážně.
"Není to jenom Vaše dcera Snape, je to i moje sestra," dodal Harry a konečně se dočkal lehkého přikývnutí od toho sklepního netopýra.

Minerva se překvapeně dívala z jednoho na druhého.
"Tím chcete říct,...?"
"Že hodláme přivést Alessandru zpět za každou cenu."
"A po mě chcete co?"
"Nevíme jak dlouho to bude trvat," začal Harry.
"Potřebujeme aby za nás někdo učil," přerušil ho Snape.
"Ale, kde mám tak rychle sehnat adekvátní náhradu? A na jak dlouho?"
"Na moc dlouho ne. Co se týče lektvarů, počítám, že by to zvládla Li....Evansová, ale obranu..."
"Si vezmu na starosti třeba já, nebo Brumbál," uzavřela to Minerva a na oba dva se vlídně usmála.
"Tak padejte!" vykřikla náhle a vyháněla je z ředitelny.
Oba dva tak ve chvíli zůstali stát před kamenným chrličem a trochu překvapeně se snažili přijít na to, co se vlastně stalo.
"Tak?"
"Pojďte za mnou Pottere," zavrčel Severus.
Harry ho poslušně následoval a po pár minutách si uvědomil kam mají namířeno.
"Vy myslíte..."
"Ano, někdy se o to i snažím," přerušil ho sarkasticky Severus.
"Ale komnata nejvyšší potřeby..."
"Je ideální pro naši situaci..."
"Co tím..."
"Pottere! Nechte mě laskavě domluvit. Tato komnata, je unikátní a patří mezi nejstarší. Dokáže zvětšit svůj objem tisíckrát, ne-li vícekrát. Už rozumíte tomu, kam tím mířím, nebo to chcete vysvětlit ještě podrobněji?"
"Vy hodláte nechat Komnatu vytvořit Malfoy manor?"
"Dalo by se říci."
"Ale..."
"Ale nebude to možná přesné. Nevím jistě kde co je a vzhledem k tomu, že Komnata čerpá z myšlenek a vzpomínek, tak by měly být alespoň základní rysy správné."
"Ale...." Snape ho najednou zastavil a na chvíli zavřel oči.
V tu chvíli se před nimi ukázali malé černé dveře.
"Až po Vás pane Pottere."

Alessandra se rozhlédla po prostranství před sebou a na tváři se jí rozlil úsměv.
"To je nádhera…" vypískla jedenáctiletá slečna a rozběhla se po pečlivě udržovaném trávníku.
Když se na ni díval, vlévalo mu to krev do žil. Změřil si ji pobaveným, ale trochu káravým pohledem. Chytil ji do náruče a odebíral se s ní k sídlu. Viděl, že by si dokázala hrát do nekonečna, ale k tomu bude mít příležitost i uvnitř. Vlastně Dracovi nikdy nedovolil si hrát. Bylo to podřadné, ale… Jeho dcera byla tak roztomilá. Lucius se zarazil, když se přistihl přemýšlet o své dokonalé, úžasné a hlavně roztomilé holčičce. Ta se zatím zvonivě rozesmála. Malfoy manor nikdy tak krásný smích neslyšelo, alespoň se mu to tak zdálo. Vyděšená skřítka se objevila ve dveřích a v očích se jí při pohledu na smějící se dívenku uvězněnou pevně, ale jemně v náruči jejího nebezpečného a krutého pána, mihl strach.
Lucius postavil svou dceru na zem a po několika pokynech pro skřítku, na kterou se Alessa dívala téměř nepřetržitě, protože nikdy nic podobného neviděla, ji nechal odejít. Skřítka vedla mladou dívku spletitými chodbami ohromného sídla. Obrazy na stěnách si ji zlověstně prohlíželi. Všichni z rodu Malfoyů měli dlouhé světlé vlasy. Ona měla rezavé, to nebylo dobré. Ale byla jeho dcera. Alessu skřítka dovedla do pokoje, jehož barvy byly laděny do zeleno stříbrné. Ty barvy přitahovaly její modré oči.
"Tenhle pokoj byl kdysi můj, od doby mých studií v něm nikdo nebyl."
Její otec se opíral o rám dveří. Ohlédla se.
"Teď je tvůj," Alessandra otevřela drobná ústa v údivu a pak ji cosi napadlo.
Skočila Luciusovi kolem krku, poděkovala a vzápětí vylezla na postel pokrytou saténovými přikrývkami. Lucius ji zaraženě sledoval. Byla divoká. Nutno připustit, že ne jako Malfoyová, ale spíš jako Lily. Usmál se. Ano, Lily byla také tak dětská, ale on pevně věřil, že z jeho dcery bude víc. Bude nejuznávanější poločistokrevná žena v Anglii. Bude. S kouzelným Malfoyovským úsměvem, nevinnou tváří a Lilynými vlasy bude nejkrásnější a nejžádanější ženou z vyšších kruhů.

"Pottere!" zakřičel na něj Severus. "Vy neschopný rozmazlený…"
"Ano, kolego?" zavrčel mladý profesor a mnul si zápěstí.
Snape zhluboka vydechl. Už tam byly druhou hodinu, a to nemehlo se už po jednadvacáté ztratilo a vrazilo pokaždé do nějaké pasti.
Uklidni se, Severusi, jen klid…
Harry vstal ze země.
"Nemůžeme tam prostě jít, vzít Alessu a zmizet?"
Severus zaúpěl. Zatím to vypadalo, že má ten muž před ním vymytý mozek. Naprosto.
"Nebylo by to jednodušší?" zeptal se ještě Harry.
A někdo mu ten mozek vymyl dokonale...
"Ne, nebylo by to jednodušší, protože to tak prostě n-e-j-d-e. Zkusíme to znovu."
"Znovu?" zaúpěl Harry bezmocně a sledoval jak se místnost přestavuje aby mohli opět začít.
Věděl, že něco zase pokazí. Zase, protože těch pastí bylo prostě moc. Bylo jich tolik, že si je sakra nemohl zapamatovat ani sám Malfoy. Navíc se některé ještě samovolně přemisťovaly a vy jste je museli prostě 'vycítit'. "Ale vždyť to vážně nejde! Nikdo se to nemůže pamatovat! To to nejde nějak vypnout!" naříkal dál Harry, když už zase vyráželi kupředu.
Náhle narazil do zdi. Respektive do Severusových zad.
"Pottere? Možná máte i mozek, jenom o něm nevíte."
Budova před nimi se začala najednou zmenšovat a nějak šednout, placatět a celkově podivně zjednodušovat. Pak to Harry pochopil. Plány. Tvořily se z ní plány. Profesor lektvarů je popadl ještě ve vzduchu a začal je rychle prohlížet.
"Co...?"
"Přesně jak jste řekl. Vypnout to. Ten arogantní zmetek by přeci neriskoval, že v opilosti na nějakou z těch pastí narazí. Musí to jít nějak... deaktivovat."
Harry překvapeně zamrkal a snažil se profesorovi nahlédnout přes rameno, ale nešlo mu to. I když za posledních pár let vyrostl, na pověstného lektvarologa prostě neměl.
"Tady. Většina magické energie toho sídla se podle mě soustřeďuje zde. Teď už jenom záleží na tom, jak se to vypíná...." zamumlal si, spíše jenom pro sebe, Sveverus.
"Co to prostě rozflákat?"
"Jistě, velice nenápadné."
"Tak nějaká formule? Jako Alohomora?"
"Samozřejmě, něco tak primitivního by mohlo fungovat i u Gringottových, ne?"
"Tak já už nevím! To tam má nějaké heslo?"
"Určitě Pottere, heslo jako jméno oblíbeného morčete, ne?"
"Hele, já se snažím pomoct!"
"Tak to dělejte potichu, nebo dostatečně daleko ode mne."
"Ale..."
"Mám to opakovat?"
"Co to třeba zmást?"
"Pottere, myslel bych, že Vám to dojde, ale dobrá, řeknu to. My ani nevíme CO to je, natož abychom věděli JAK to zmást."
"Vy nevíte co to je?"
"Možná se domníváte, že vím všechno, ale to opravdu ne. Netuším co to je."
"A to jste mi to nemohl říct hned?"
"Přísahal bych, že Vám to dojde."
"No tak mi to nedošlo!"
"Neřvěte tak."
"Tak co budeme sakra dělat?!"
"Pořád moc nahlas."
"Ale..."
Severus toho měl právě tak dost. Prudce se otočil a Harry tak spadl na zem.
"Já-to-nevím-Pottere!" odsekával rozzuřeně a propaloval mladého nebelvíra vražedným pohledem.
"Tak pardon, že jsem se zeptal!" vykřikl pobouřeně Harry.
"Myslíte si, že jenom Vám záleží na tom co se stane s Alessandrou?! Je to moje dcera, Pottere, ať si říká kdo chce co chce. A Merlin Malfoyovi pomáhej, jestli jí zkřiví byť jenom jeden jediný vlas!"
Harry chtěl něco říct, ale slova se mu zasekla v hrdle.
Nikdy nezažil Snapea takového. Nikdy. Ani při poslední Bitvě. Prostě nikdy.
"Tak to zkusíme znovu. Aniž bychom to nějak vypínali. Přísahám, že se budu snažit," zašeptal a viděl, jak ta zuřivost z temných očí jeho kolegy alespoň částečně mizí.
Severus nic neřekl, pouze se narovnal a s lehkou nechutí podal Harrymu ruku aby mu pomohl zvednout se z podlahy.
"Začneme znovu. Tentokrát už ale dávejte pozor," Snapeův hlas byl stejný jako před tím.
Chladný, vyrovnaný, bez jakékoliv známky nějakého citu.

"A kdy uvidím maminku?"
"Brzy."
"A to bude kdy?"
"Řekl jsem brzy, Alessandro."
"Ale já ji chci vidět hned!" vykřikla rusovláska a nakrčila obočí. Tak dětsky a naivně, že se málem rozesmál.
Po kom je jenom tak paličatá? Po mě určitě ne, to má po Lily. Ta byla vždycky paličatá a jak!
"Však uvidíš. Slibuji, že ji sem za tebou brzo přivedu."
"A Sophii?"
Lucius se zamračil.
Tu tedy ne!
"Jistěže, obě tu brzy budou."
Viděl, jak to Alessandru na chvíli uchlácholilo, ale věděl, že to nebude trvat věčně. Ani on se nevyznačoval velkou trpělivostí. Dokázal čekat. Byl vytrvalý, ale ne příliš trpělivý.
"To je dobře. Už se těším až je zase uvidím," zašveholila jeho dcera a s radostí zase začala skákat po posteli.

"Tak?"
"Možná by jste přišel o ruku, nebo o nohu, ale pravděpodobně bychom ji zachránili."
"Co?" vyhrkl Harry, který si opravdu připadal polomrtvý.
"Ta past s ohněm. Zmrazil jsem ji, ale kdybych Alessandru držel, jakože počítám, že budu muset, tak by..." "Chápu! Byl bych bez ruky. Ale myslím, že už to chápu."
"Vy a něco chápat Pottere? To se mi ani nechce věřit."
"Dobrá, dobrá, buďte si jízlivý jak chcete, ale kdy to provedeme?"
"Ještě se musíte protrénovat. To co jste předvedl bylo dost slabé, ale na druhou stranu, chápu proč jste se chtěl stát bystrozorem."
Harrymu málem spadla čelist až k podlaze. Pochopil správně, že ho právě Severus Snape pochválil? Chápal to dobře?
"Takže, si pohněte a ne že Vás budu muset zase zachraňovat."
Ne, zdálo se mu to. Tohle byl ten Severus Snape, kterého znal. Jízlivý až hrůza, který nikomu nezůstane nic dlužen.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama