Tři dny s Illian

12. srpna 2012 v 22:07 | Avalon |  Aktuálně


TŘI DNY S ILLIAN



Nevím, kdy přesně jsem se rozhodla kliknout na tlačítko odeslat u dalšího e-mailu Illian, ale rozhodně nelituji.
Obvykle by odeslání nebylo nic zvláštního. Naše korespondence se rovná někdy dvěma, někdy i čtyřem e-mailům za měsíc. Občas zkrátka je co říct a občas pro změnu jde jen o přeposílání jediného souboru, do kterého dopisujeme další kapitoly k již druhé sérii Ztracených. Tentokrát jsem ale s odesláním váhala. Byl to šílený nápad, který jsem nějakým způsobem schovala do několika odstavců. Sem tam mám i jako vlčice samotářka chvíle, ve kterých jsem schopná čehokoli. Dokonce i něčeho, jako je návrh schůzky a rovnou i přespání. O pár hodin později mě překvapila odpověď a fakt, že to s největší pravděpodobností vyjde. Sice nám domluva trvala většinu prázdnin, ale nakonec došlo na setkání trvající rovnou tři dny. Vivat!

Ill jsem stihla poznat už před prázdninami, když jsem se jela podívat na internát.
Nenašla jsem nic, čím by mě překvapila. Ale co jiného se dá čekat po dvouletém psaní povídky, ve které jsme dávno překročily hranici stovky stránek? Zkrátka byla přesně jako v Mozaice, kterou pro ni píšu, a která tím setkáním získala daleko jasnější kontury. Už vím jistě, jak má Ill dlouhé vlasy, jakou má barvu očí... A zrovna ty by jí Harry Potter se svou brčálovou mohl závidět! A co udělá Ber (čtěte: Avalon), když někoho vidí poprvé? Nejprve má problémy se slovy, ale jakmile je jí zmíněný člověk alespoň trochu sympatický, chrlí ze sebe jeden nápad za druhým. Dobré způsoby jsou v patřičných místech a padá z ní jedno nespisovné slovo za druhým, jak toho chce říct, co nejvíce najednou. Obzvláště v přítomnosti takové osůbky, jako je Ill, je toho přece třeba probrat co nejvíce. Od dění v Autorském klubu až po nové nápady k povídkám. Mezitím je nutnost zabývat se zkoumáním jejího vzhledu (aneb proč asi Severuse Snapea v Mozaice tolik upoutal právě neposedný pramen jejích vlasů).

Navíc jsme stejné znamení a narozeniny máme chvíly po sobě.
Uchvacuje mě předvším fakt, že jsou dva lidé, které podle mého spojuje podobný vztah. Neberte to slůvko zde příliš vážně. Nejsem si jistá, zda mám použít výraz "kamarádství" nebo rovnou "přátelství." Raději přejdu ke zmíněným dvěma. Jsou sice opačného pohlaví, ale možná kdysi měli podobný cíl. Společně psát, vydat knihu. Ten cíl se jim splnil a ne jen jednou. A to i přesto, že žijí 500 mil od sebe. Stejně jako já a Illian svou Fan Fikci tak oni píší své knihy přes internet. Jedním z nich je Douglas Preston. Student hned několika oborů od fyziky přes anglickou literaturu až po astronomii. Podstatný je však další obor, který má společný s Ill, jak se ostatně můžete dočíst i na jejím blogu. Antropologie. Od roku 1990 se Douglas spojil s dalším významným autorem. Lincoln Child je pro změnu knižní redaktor. Jedna z věcí, kterou mohu zařadit do seznamu věcí, mezi kterými se budu rozhodovat při výběru povolání. Studium knihovnictví mi ale prozatím stačí. I tak? Vidíte tu podobnost?
Jejich romány jsou geniálně promyšlené. Dokonalé. Jedny z mála knih, o kterých si toto troufnu říct. Ať už jde o Relikvii, Kabinet kuriozit nebo Knihu mrtvých, všechny vás připoutají k sobě a nepustí, dokud se nedostanete až na konec.

Ale to jsem zaběhla, kam jsem nechtěla.
V pondělí jsem brzy ráno vyskočila z postele. Vzbudila všechny ostatní přehnanou aktivitou. Zřejmě se mohlo zdát, že je se mnou něco v nepořádku. Obvykle se totiž chovám spíše jako noční pták. Jsem schopná zůstat vzhůru dlouho do noci, dokonce se mi pak lépe píše, ale ráno se musím k vstávání přemáhat a pokud možno mi s tím ještě pomáhá šálek kávy. I tak byla Ill na určeném místě dříve než já. Já se musela spolehnout na rodiče, kteří si dávali na čas. Každých pět minut mi pohled utíkal k hodinám a nakonec už nezbylo než počkat, až rodiče odjedou dál od terminálu, připnout si obojek a vydat se s napjatým očekáváním blíž k prosklené hale hradeckého autobusového nádraží. Ill prozradily dlouhé vlasy a oblečení laděné do tmava, i když ke mě stála nejdřív zády.

...A pak přišel ten kolotoč.
Potřebovala jsem samozřejmě slyšet všechny podrobnosti o výzkumu, povídce... A také někomu vyprávět všechny ty nepravděpodobné události, které mě poslední dobou provází. V duchu nepřerušitelného hovoru jsme strávily čekání na autobus, cestu autobusem k nám, cestu od zastávky ke mě domů a proč hovor ukončit, že? Ještě jsem ale musela ukázat naši skvěle inspirující džungli, které se říká zahrada, pochlubit se objevenou dírou v plotě souseda, která shodou okolností vedla do ještě větší džungle. Dokonce se mi povedlo vnutit i jakési fialkové plody, kterým každý říká jinak. Sladké, fialkové plody, abych to upřesnila. Žluté se zdály na zkoušku příliš jedovaté. Horší už bylo seznámení s masovým vrahem, kterého obzvlátě máma chová v oblibě. Já lituji ty drobné, rozkošné myšky, které každý den upustí na rohožku přede dveřmi, aby mi mohl zarýt drápky do dlaní, když mu je chci sebrat. A to nemluvím o těch ptácích, žábách a jeho atentátu na německého ovčáka. Ano, uhodli jste. Máme kocoura a máme i psa. Kocour se v přítomnosti Ill rozhodl nechodit domů, německý ovčák po ní doslova vystartoval a málem mi tak přivodil infarkt. V jedné chvíli, kdy ho k ní táta pustil, jsem měl strach, že jí něco udělá. Takový strach, že jsem doslova nadskočila a okamžitě jsem ho poslala pryč. Na druhou stranu Ill byla v té chvíli ledově klidná a ještě ochotná rozplývat se nad jeho krásnou, lesklou srstí. Třásla jsem se ještě když jsme došly do mého pokoje.

A že bych zase předbíhala?
Samozřejmě, že nejdřív jsme musely navštívit jedno velmi pěkné místo v naší ulici. Už je to dávno, co jsem Ill posílala fotky krásného rybníka a úžasného rozložitého stromu... Žel, dorazily jsme na místo a zjistily, že rybník je vypuštěný a ke stromu se nejen nedá dostat, ale prostranství okolo bylo pokryté bodláčím a kopřivami. Jakmile jsme to okolo dostatečně prošmejdily zaujaté prodíráním oním křovím, vydaly jsme se do lesa. Nepřejte si vidět, jak po tom výletu vypadaly moje nohy. Měla jsem kraťasy. Ne, že by mi to vadilo. Jak je známo, psychopati si podobné překážkové dráhy spíše užívají, narozdíl od zbytku populace. Z každého normálního člověka by totiž padala jedna nadávka za druhou. Minimálně u těch kopřiv a pavučin, kterým jsem se snažila zoufale vyhýbat. Na hranici lesa a pole s kukuřicí jsme pak stopovaly divočáky. Naštěstí pro nás i pro ně jsme je nenašly a záhadným způsobem jsme se dostaly zpět na silnici, abychom zamířily znovu k domovu.

Někde jsme ale musely vybít tu inspiraci načerpanou při procházce.
Hned po obědě tak na jídelní stůl přišly naše notebooky. Ten můj poloviční velikosti jejího. Musím se vždycky smát, když vidím, jak na té mé malé věci nikdo nedokáže psát. Je to minimálně nepohodlné, protože klávesnice je vskutku malé, stejně jako obrazovka. Proto jsme si na mém počítači prohlížely obrázky a na jejím pouštěly filmy. Ano, došlo i na převrácenou (zvrácenou) verzi Sněhurky. Ale co byste čekaly, že? Každopádně vraťme se k psaní. Poslala jsem Ill první e-mail z přibližně deseti, které ještě měly následovat. Tento naštěstí obsahoval pouze jediný odkaz a to na stáhnutí TeamVieweru, který umožní jakési nabourání se do počítače. Obě jsme tak na stránce viděly po spuštění stejný soubor, stejné věty, stejná slova. Ill psala a já sledovala, jak se přede mnou objevují nová písmenka. Pak jsem přesunula svůj kurzor tam, kde ona skončila a pustila jsem se do psaní já. Tak vznikla povídka "Tři přátelé v lese." A předem vám říkám, nechcete ji vidět. Stručně řečeno vypráví o upíru Harry Potterovi se zářící jizvou na čele, šílené veverce v rozkroku Luciuse Malfoye a samozřejmě i o Severusu Snapeovi, který z celé povídky vyvázl snad nejlépe. Typický glos. Ale na něčem se TeamViewer vyzkoušet musel, že? Ač můžeme být rády, že po jistém experimentování ještě fungoval. Co jsme s ním jednou provedly můžete vidět níž.


Následovaly další diskuze, další filmy... Ale na procházky nám už nějak nezbyl čas.
(A k čemu by byly?) Ale na ten polorozpadlý mlýn se příště musíme podívat víc z blízka. Minimálně na břízy, které rostou na jeho střeše. Doufám, že to stihneme dřív, než se zmíněná stavba poroučí k zemi. Samozřejmě ani další dva dny jsme si neodpustily psaní. Došlo na 13. prvních bodů osnovy k zbrusu nové povídce, která vypráví o... O něčem, co si velmi ráda ještě nechám pro sebe, abych vás mohla déle napínat. U toho jsem si prošla velmi inspirativní seznam sexuálních úchylek a zvolila z nich jednu, kterou prostě naše postava musela mít. (Nezní to tak, jak to zní, že ne?) Věděla jsem, která. Jakmile jsem osvětlila, o jaký syndrom se jedná, obě jsme věděly jistě, která postava jej bude mít. Dokončování myšlenek? Že by? Vzpomněla jsem si v té chvíli na Freda a George z HP a musela jsem se smát.

Co dodat?
Že při čekání na autobus, který ji měl odvézt domů, jsme u kofoly musely vypadat jako pořádné podivínky, když jsem před sebou stále držela mobil a předčítala o oblečení a stravě v desátém století? Upřímně doufám, že jsme někomu neznechutily jídlo. Ony ty kaše tenkrát nemusely vypadat příliš vábně. A obzvláště to umyvadlo na mytí rukou, které se v hostinci jistě nacházelo, ale v němž se voda díky špíně podobala spíš oleji než čisté kapalině, která by se s trochou představivosti dala pít. A pak autobus odjel a já se posadila, abych čekala na svůj spoj. Jeden nejel. Druhý nejel. A tak se mi čekání protáhlo na hodinu a půl, při které jsem procházející hypnotizovala vražedným pohledem. Bůh ví, proč si vedle mě na lavičku nikdo nesedl. Tomu se prosím říká osobní kouzlo!

Pokud to příští prázdniny jen trochu půjde, určitě musím spoluautorku "teď-už-skoro-dvou" našich románů přesvědčit, aby se tu stavila zase. Na kávu, čaj, případně i vodu. Předpokládám ale, že zvítězí kofein a že ji sem na něj zase nalákám. Tomu se říká mít jasný, dlouhodobý cíl.

V přestávkách při psaní tohoto článku se mi podařilo dopsat čtvrtou kapitolu druhé série Ztracených, kterou jsem zmínila již na začátku. A dvacet stránek je už zase za námi. Brzy Ill začne pátou... Ale bůh ví, jak tahle povídka skončí. Je to čistá inspirace. A čistě srdcová záležitost. A bůh ví, jak to dopadne s naší vlastní povídkou. I ta bude zcela jistě pro mě mírně návyková, stejně jako přátelství s Ill, kterého si nesmírně vážím.

...Toť jen, abych nezapomněla, co všechno jsme prováděly.
 


Komentáře

1 Illian Illian | Web | 24. srpna 2012 v 9:14 | Reagovat

Já ani nevím co říct. Protože líp bych ty tři skvělé dny asi nepopsala :-) Každopádně povídku: "Tři přátelé v lese" nesmíme jenom tak zapomenout. To se musí šířit! Má to...poselství? :-D
Ou a...lákat mě na kofein? I ty Brute! To já tě budu muset nalákat k nám. Ale nevím na co. Naše krvelačná bestie není nejlepší tahoun, natož naše domácí zmrzlina. Ale máme krásné okolí a určitě bych ti mohla poslat i pár fotek. :-)
Nesmím ale zapomenout, že opravdu děkuju. Byly to úžasné tři dny. Škoda jen, že uběhly tak krátce a já jsem šťastná, že mám tu čest mít tě jako kamarádku :-)
P.S.: Tahle věta: "Ill byla v té chvíli ledově klidná a ještě ochotná rozplývat se nad jeho krásnou, lesklou srstí." To jsem prostě celá já. Psychopat ve své kráse XD :-D :-D

2 Avalon Avalon | E-mail | Web | 25. srpna 2012 v 13:48 | Reagovat

[1]: Poselství? Ale vlastně... Je to historicky první povídka psaná v TeamVieweru xD Uložit a šířit se musí.

Krvelačná bestie? Tu musím vidět! Na to mě nalákáš stejně jistě jako já tebe na kofein :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama