Poezie [TVKM/0001]

12. července 2012 v 14:01 | Avalon |  Tisíc věcí, které miluji
POEZIE


Verše skládá
z tuny reality.
Neodkládá
sny své intimity.


Každý, kdo mě trochu zná, tenhle článek musel čekat.
Pokud si mám vybrat z věcí, které miluji, jednu jedinou, vyberu poezii. Však i proto jsem místo odstavců na začátek vložila krátkou veršovánku. Znám blogy, kde zvládnu poslepu najít jednu známou větu.
Říká: "Já chci být spisovatel."
A mě nezbývá než odpovědět: "Já chci být básník."

Mám ráda poezii, která vezme za srdce.
Na druhou stranu takovou, která se rýmuje. Nebráním se haiku ani volné poezii, ale mnohem víc mě zaujme ta "klasická" forma rýmování ABAB. Mám svůj vyhraněný vkus. Popravdě lepší nežli kupříkladu v oblékání. Zbožňuji Puškinovy básně. Ščipačovy Sloky lásky, Shakespearovy sonety Černé dámě, ale i staré almanachy, které jsem našla v babičině knihovně. A nakonec mám samozřejmě ráda básně, které najdu na internetu. Je fakt, že za počet komentářů a reakcí na ně si pochvalu nikdy nezasloužím, protože miluji ten pocit, když mám v rukou knihu. Otáčím listy, hltám verše očima.

V mojí knihovně se právě nachází jedenáct knih básní, které mám ráda.
Nepočítám dětské veršovánky a knihy, které bych zcela jistě objevila u babičky. S vyjmenováním svých začnu rozhodně u Williama Shakespeara. Sonety. Toužila jsem po nich dlouho a od začátku tohoto roku je konečně mám. Vydání z roku 2011, překlad Martin Hilský. Obvláště to tajemné věnování na začátku knihy (a sonet č. 147) miluji.

Na druhém místě v oblíbenosti je Alexandr Sergejevič Puškin. Evžen Oněgin! První kniha, která mě napadne u autora prvního veršovaného románu. Bohužel, Taťáňin dopis Oněginovi vám neodříkám, tahle kniha v mé knihovničce zatím chybí. Mám sbírku básní "V bouři zrál můj hlas." Mojí mámě jej věnovali ve školním roce 1976-77 za druhé místo v ruské olympiádě. Ano, vášeň pro Ruštinu jsem zdědila.Tenkrát byla máma v osmé třídě, což prozrazuje vydání z roku 1975. Překlady jsou od Emanuela Frynty, Jiřího Honzíka, Mileny Mathesiové a Hany Vrbové. Z knihy jsem si oblíbila obzvláště "Verše do památníku," které Puškin věnoval A.N.Zubovovi (str. 12) a bezejmenou překrásnou báseň, která začíná slovy: "Kdo vlny mé, kdo spoutal vás..." (str. 40).

Dál se v mé knihovničce nachází "Sloky lásky."
Tuhle básnickou sbírku má na svědomí Stěpan Špipačov. Básně přeložil Ladislav Fikar (a to vskutku mistrovsky) v roce 1981 z ruského originálu "Lirika." Opravdu jsem úmyslně napsala v názvu ruské knihy měkká obě "i." Je to tak správně. Ukořistila jsem jeden ze 40 000 vydaných výtisků ve výprodeji hradecké knihovny. Tuším, že to byly knihy za dvě koruny. (emohla jsem tašku s tím, co jsem si vzala, dotáhnout domů a svoji sbírku KÓDek jsem doplnila o značné množství nových exemplářů. Ale vraťme se k tomu, proč ji mám ráda. Je to třeba pro "Tankistu" (str. 11) nebo pro bezejmennou báseň o kvítku (str. 132).

1955, 1956 a 1958.
Léta, ze kterých pochází básnické almanachy v mé knihovně. Ty ale popisovat nebudu. Ani Erbenovu "Kytici" či Sovovu "Princeznu Lyoleju." V tomhle článku už zmíním poslední knížku, která mě nenechává chladnou. Kniha lesů, vod a strání. Stanislav K. Neumann. Neprodejná česká prémie "Klubu čtenářů," nakladatelství krásné literatury a umění Odeon. A poslední údaj, který zmíním, je rok vydání. 1972. Co zmínit? "Ocúny" (str. 10) nebo překrásná báseň "Vločky jdou," kterou jsem si kdysi vybrala pro recitaci ve škole (str.30). Nutno říct, že díky jedné z vět, která se básni objevuje, nebyli z mé recitace příliš nadšení. Zní: "Člověk jen v děrách svých a ulicích hladem, krví, mozkem, štván šílenství svých nezmění." Abych zamluvila toto, zmíním ještě "Prosté sloky" (ze stran 36 a 37), které jsou zkrátka něžně milé a vhodné pro zapsání do básníkova srdce.

Co ještě dodat k poezii...
Když je dárkem ode mě kniha básní, tak to znamená, že obdarovaný má rezervované místo v mém srdci.
Navždy. Nezáleží na tom, jestli to je nejlepší kamarádka nebo přítel. Nezáleží na tom, jestli má zmiňovaný/ná poezii v lásce. Pro mě to znamená nejvíc. Pro mě to znamená vložit kousek svojí duše někomu do dlaní a neočekávám za to víc než důvěru. Je přece krásné věřit (v) poezii.


"Jaký byl tvůj sen,
hvězdičko z nebe?
Když padala na zem
druhá bez tebe?"


Kdo básník chce být
když rýmy nedovede
psát a stlouká
jen verše násilím?


"Můj sen byl prostý,
za zamlženým sklem
svých brýlí
chci jen být básníkem!"


Verše na začátku a konci článku © J. Chaloupková (Avalon); 2012
První věta z bezejmenného dílka ("Kdo vlny mé...") © Alexander S. Puškin; 1823
Předposlední věta z básně "Vločky jdou" © Stanislav K. Neumann; 1972
 


Komentáře

1 pizlik1 pizlik1 | E-mail | Web | 12. července 2012 v 19:21 | Reagovat

Poezii miluji už od dětství. Vlastním docela hezkou sbírku po své mamince. Některé básničky, které se mi líbily nebo které jsme si četly ve škole, si dodnes pamtuji nazpaměť, např.: Sbohem a šáteček, Taťánin dopis Oněginovi, Břízka, Růže Sa´dího, část Máje, Manon Lescaut, atd.  . .
Shakespeara mám ráda, Puškina a Lermontova také. Ščipačovy sloky lásky jsou krásné jen z části. Budovatelské verše "Budujeme komunismus. . . " nevím jestli se někomu líbí. Totéž platí o jeho poemě o Leninovi ("Domek v Šušenském")nebo básních o vstupu do strany. Jak se začne montovat politika do umění, nestojí to za nic.

Nejoblíbenější básnířkou pro mě zůstává "prokletá" Marceline Desbortes Valmorová.

Poslední básnickou knihou, která mi přibyla do sbírky je lyricko-epická běseň v pěti zpěvích Slávy dcera od Jana Kollára z r. 1903. Tu jsem si vydražila na Aukru.

2 Avalon Avalon | E-mail | Web | 12. července 2012 v 20:10 | Reagovat

[1]: Na Manon Lescaut jsem úplně zapomněla. Už je to dlouho, co jsem ji viděla naposledy. Ale je fakt, že ve škole jsme si ani jedno z děl nečetly a když, tak pár veršů, což je velká škoda.

Od Lermontova a Valmorové jsem zatím bohužel básně nečetla. Poslední dva roky jsem kvůli dojíždění nestíhala otevírací dobu knihovny, takže jsem měla omezené zdroje.

U Ščipačova souhlasím. Mám ráda začátek knihy. Bohužel, v jeho době se podobným tématům nevyhnul asi nikdo, ač máš pravdu, politiku a poezii není dobré plést.

Kollár a Slávy dcera? Tak tu knihu jsem viděla jen jednou a u kamarádky, alespoň pokud si dobře pamatuji. Ale prý jsou ty básně krásné.

3 pizlik1 pizlik1 | E-mail | Web | 13. července 2012 v 11:45 | Reagovat

Máš celý život před sebou, takže budeš neustále stále něco nového objevovat, Marcelinu ti vřele doporučuji, určitě budeš z ní nadšená. :-)

4 Lai Lai | E-mail | Web | 17. července 2012 v 0:11 | Reagovat

Ovšem, poesie je nejúchvatnější aesthetickou formou, nejjemnějším tvarem krásy. Osobně chovám posvátnou úctu v ni i v ty, kdož ji dokáži tvořit.

Pochopitelně, že William Shakespeare je božský, v tom nemohu odporovat. Jde-li o "Bouři", to je v páně Čelakovského překladu skvost nad skvosty. Slovy nepopsatelný.
A ovšem "Koriolanus", ten se mi zamlouvá svým námětem. "Král Lear" mne pak strhl ve zmatený vír soucitu, vřelosti a dojetí, což se v případě tak necitelné osoby jako já často nestává.
Tragedií jsem od něj přečtla několik, ale sonet dosud žádný.

Mohu-li se zmínit o svým osobních prioritách co se posie týče, miluji německé básnictví XV. - XIX. století.
Johanna Wolfganga von Goetha, Friedricha Schillera (v překladu Pavla Eisnera) či Gottholda Ephraima Lessinga.
Z českých básníků u mě jednoznačně hraje prim Konstantin Biebl.

Od pana Puškina jsem dosud čtla pouze jednu kratičkou báseň, avšak Tebou uvedené verše mne zaujala natolik, že uričtě autora v budoucnu zařadím do své knihovny.

Zkrátka a dobře, poesie a hudba mne dokáží dovést na pokraj extase. Nedovedu si představit nic skvělejšího, než je potěšení z umění. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama