Tam, kam nevidím

9. června 2012 v 20:06 | Berenika |  Rozepsaná slova


Tahy štětcem vedla přesně.
Jako kdyby je čísi ruka už v minulosti předkreslila. A bylo to tak. Už osud je maloval. Ona se ho jen naučila využít. Přivřenýma očima sledovala téměř prázdný papír. Věděla, že tenhle obraz nebude úplný. Nikdy. Znala svou budoucnost, svou smrt, svůj nezáživný život. Znala osud. Už žádný obraz nedomaluje. Její šedivý svět se již dnes rozplyne v mlze a přejde někam, kam nevidí.

Snad je to vysvobození.
Celý život se hnala za ostatními, aby jim pomohla. Znala jejich budoucnost. A pak stačil jeden den. Jeden jediný den, aby uzřela tu svou, pochmurnou. Jemně vymáčkla trochu černé. Tak to mělo být. Dřevěná, před chvílí čistá, paleta se jí zachvěla v rukou. I to se mělo stát. Přivřela oči a bojovala s neviditelnou slzou, která měla přijít. Vyklouzla jí zpod víček i přes veškerou snahu. Osud nepřemůžeš, křičela. Nepřemůžeš! Slaná kapka dopadla do trávy a hned po ní vyklouzla ze zkřehlých prstů i paleta. Černá tempera přenesla lístky svěží zelené trávy do jejího černobílého světa. Co na tom, že většina zůstala zelená… Několik zčernalo. I malá část srdce, kterou vytrhnete, dovede zabít. Musí být celé, přesně jako to její před lety. Rozdala ho a pro sebe si nenechala ani malou část.

"Tak sbohem," šeptl jí vítr do vlasů a rodičovsky se jí opřel do zad, když se jí podlomila kolena.
"Tak sbohem, kamarádko. Jsem rád, že jsem tě znal."

Zmateně hleděla na svět, jako kdyby ho neznala. Věděla, kdy se to stane.
Zvedla oči k obloze. Neuhnout bylo tak těžké a přece důležité. Zklamala by, kdyby uskočila. Ucítila na tváři žár.
Zatnula pěsti a donutila se otevřít oči.
Hleděla vstříc řítícímu se stroji. Opravdu takhle. Z hrdla se jí vydral přidušený výkřik, který by náhodnému přihlížejícímu připadal jako čirá hrůza jasně kontrastující s klidným výrazem ve tváři.
Kdo by se smál pár vteřin před smrtí? Kdo by se smál, když se mu vstříc řítí stroj, který už zřejmě, stejně jak člověk, který ho řídil, nemohl dál? Klidně přes tenké sklo sledovala rozšířené zorničky pilota stroje, jehož jméno dávno vybledlo. To jí dodalo odvahu se smát. Žár z motorů ji zaslepil chvíli poté, ale rty zvlněné v úsměvu jí nedovolily strach. Už ne.
Zdálo se jí, že oslepla, ale oči zavřít nesměla. Ani by to už nedokázala. Bude to bolet? Stačila si položit prostou, jednoduchou otázku, při které jí i v tom žáru přejel mráz po zádech. Jeho nebo ji?
Co vše se dá stihnout za vteřinu? Myšlenka? Nebo dvě…? Na tváři ucítila příjemně chladivou slzu a pokusila si ji představit doširoka otevřenýma, vyhaslýma očima. Poslední co zahlédla, byly právě jeho slzy. Poslední, co zahlédl on, byly ty její.

Nehoda.
Nic víc, nic míň. Pohřeb dvou mladých lidí, které osud svedl dohromady pár vteřin před smrtí. Prázdný kostel, kam téměř nikdo nepřišel. Kdo ví, zda by si ti dva měli co říct. Kdo ví, zda bylo fér, aby zemřeli tak blízko, aniž by se poznali. Jen osud věděl, že tam, kam neviděla, ji slepou odnesl v náručí.
 


Komentáře

1 Beltrix Beltrix | Web | 27. října 2012 v 16:53 | Reagovat

Celou povídku jsem četla se zatajeným dechem... Bylo to krásný, zvláštní okamžik konce života. Nevím, co dodat. :)

2 Berenika Berenika | E-mail | Web | 22. listopadu 2012 v 10:53 | Reagovat

[1]: Není umění popsat konec života, vlastně mě až mrazí z toho, jak je to jednoduché. Možná to bude cvikem. Mnohokrát děkuji za pochvalu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama