Setkání [II. část]

9. června 2012 v 20:21 | Avalon |  Rozepsaná slova


Odhrnula jsem si oříškové vlasy z očí.
Za ten rok, co jsem ho neviděla zase dorostly. Budu se muset nechat zase ostříhat, rozhodla jsem se už dávno. Strávila jsem s ním dvoje prázdniny, tyto měly být třetí. Ještě předtím než jsem vyrazila jsem se protáhla. Nejdřív ruce, pak jsem se dlaněmi opřela o stěnu a pokračovala s protáhnutím nohou. Oznámila jsem rodičům, že si vybalím večer a nadočkavě jsem vyběhla. Chtěla jsem se mu líbit. Díky běhání, které jsem si s ním osvojila a našla v něm svou duši, jsem si zpevnila postavu. Už jsem nevypadala jako nesebevědomá dívka. To jsem dávala najevo jen když jsem byla s ním. Měla jsem za to, že každá osoba mého pohlaví by občas byla vděčná za ochranu. A mě měl kdo chránit.

Probíhala jsem dlouhou lesní stezkou.
Jen jsem se míhala mezi stromy. Sprint se po chvíli změnil na klidný běh. Vdechla jsem po dlouhé době čistý vzduch. Ne, že bych milovala venkov, ale tyto procházky nemohlo nic nahradit. Do vlasů se mi odkudsi připletla drobná beruška. Zastavila jsem se a šla pomalu, aby neulétla. Sledovala jsem ji se zářivýma očima. Všechno bylo přece tak... Dokonalé.

Krok, dva, tři, čtyři...
Netrvalo dlouho a přestala jsem je počítat. Pomalu jsem došla k mostu, stmívalo se. Přesně jako tenkrát. Upadla jsem do nostalgických vzpomínek. Vítr mi rozechvíval nepříliš dlouhé vlasy i srdce, ač jsem nechápala, jak to dokáže. Opřela jsem se o zábradlí, pravou ruku jsem zvedla a sledovala berušku.
"Tak leť," zašeptala jsem jí a vzpomněla si, co mi kdysi říkávala máma. Z dětské říkanky jsem si vybrala tu nejhezčí část.
"...Do nebe!" jakmile rozevřela krovky, rozesmála jsem se a chystala jsem se otočit, abych lépe mohla sledovat její let.

Zarazila jsem se, když jsem uslyšela kroky a znovu jsem se otočila k mostu.
Opřela jsem se ledabyle o zábradlí a přitom jsem zůstávala napjatá. Rychlé kroky zpomalily. Možná, kdybych se otočila, věděla bych, kdo ke mne kráčí. Kdybych se tenkrát otočila všimla bych si, že let berušky skončil v jedné z bližších pavučin. Ještě třepotala křidélky zapletenými v bílé nitě. A pak... Konec.


Na stole nepříliš protorného útulně zařízeného pokoje se rozezvučel čísi mobil.
Melodie, kterou vyhrával kopírovala cizím hlasem slova známé písničky. Hrála dlouho, opakovala se.
"Ahoj, momentálně nejsem doma, zavolejte mi později nebo zanechte vzkaz," přerušil song milý a známý hlas.
"A nebo vás nechci slyšet," dodala autorka nahrávky laškovně a do ucha mu nepříjemně zapískal úvodní tón hlasové schránky. Kde je? Mohl se ptát sám sebe, ale nepomohlo by mu to.

Vyťukával na mobilu jednoduchou zprávu.
Chvíli váhal, než zvolil odeslat a o chvíli později už přecházel po pokoji s telefonem v ruce. Ale proč neodepisuje? Možná, že bylo špatně, že tam dnes nešel, ale nemohl. Nechtěl se s ní rozcházet až v noci a navíc se po okolí v tuhle dobu nepotulovali lidé, které by považoval za milou společnost. Někdo na něj zavolal a dal mu tak příležitost na chvíli zapomenout na jeho problémy. Určitě si tu zprávu přečetla.


Zdálo se mi, že klopýtnul. Tak rád ji vidí?
Přikryla jsem si ústa dlaní, abych se nerozesmála nahlas. Pohodlněji jsem se opřela a čekala. Zavřela jsem oči a užívala si znějící kroky. Blíž a blíž. Konečně bude zase u mě! Když byl hodně blízko narovnala jsem se a dala ruce do kapes. Čekala jsem, až mne zezadu obejme jako to dělával. Nejspíš mne bude lechtat. Budu utíkat. Proběhneme se a pak přijde ta chvíle, na kterou se těšíme celý rok. Uvědomila jsem si, že mám kapsy až příliš prázdné. Jistě, můj mobil i klíče zůstaly na stole mého nového pokoje. Přece jsem chtěla vybalovat teprve až se vrátím.

Ucítila jsem nepříjemnou dráždivou vůni alkoholu.
Otočila jsem se a pohled bázlivých očí hodila po přítomném. Vzápětí už jsem se dala na útěk. Při běhu jsem stáhla z vlasů sponku, možná se mi podařilo si jich pár vytrhnout nebo mi již za tu chvíli třeštila hlava z nepříjemné vůně whisky nebo vodky. V alkoholu jsem se nevyznala, ale víno to rozhodně nebylo. Ten, kdo se za mnou plížil stíny byl až příliš opilý.

Sponku jsem zastrčila do klíčové dírky a ještě než jsem zacloumala zámkem vysoké brány,
který protentokrát nešel odemknout, jsem se ohlédla. Znovu jsem bránou zacloumala a pak se zachytila za mříže. Vytáhla jsem se výš a přehoupla se přes ni. Pravou nohavici jsem měla celou roztrženou, ale do kůže jsem se sotva škrábla. Dopadla jsem šikovně na obě nohy aniž bych se sklouzla po kameni pokrytém mechem. Jen jsem posunula dlaň a pak vystartovala z pozice sprintéra. Teď mne nemohl chytit. Byla jsem ve svém živlu.

Běžela jsem. Zbývaly tři kroky k známému oknu. Dva, jeden...
Odrazila jsem se levou nohou a dopadla na pravou, přičemž jsem pokračovala v běhu. Cítila jsem nepříjemné šimrání na srdci. Dlouho jsem neběhala tak vysoko a adrenalin, který tu byl předtím, teď předčil strach. Připravovala jsem se na seskok. Tři, dva, jedna... Dlaň jsem si odřela o kámen, ale to patřilo k běhání po zříceninách. Hlavně neuklouznout!

Cítila jsem ho pořád za sebou, i když byl nejspíš daleko.
Nevědomky jsem kopírovala cestu, kterou jsme běželi, když jsem ho viděla poprvé. Ironické. První a poslední okamžik zažít tady. Prudce jsem zabrzdila. Dostala jsem se k druhé bráně, jenže sponka, kterou jsem odemykala zámky zůstala na začátku cesty a tuhle bránu nešlo přelézt. Hledala jsem možnosti, jak přelézt zeď. Zkusila jsem, jak pevně drží jeden z větších kamenů. Stoupla jsem na něj celou vahou. Udržel mne. Dávala jsem si pozor na tři opěrné body, konečkonců neměla jsem jistění. Kdosi mne zachytila za kotník. Vykřikla jsem a cukla s sebou.

Polekaná můra vylétla nahoru podél mého obličeje.
Vylekala mne. Úlevně jsem vydechla. Žiju, zatím. Rychlý dech mého pronásledovatele, který již po mém výkřiku věděl, kde jsem, mne doháněl k šílenství. Opřela jsem se o další kámen s dostala se na zeď. Podle chvíle, jakou mi to trvalo, jsem odhadla, že na druhou stranu seskočím v naprostém pořádku. Aniž bych se stihla podívat kam skáču, vybavil se mi násilníkův obličej. Přehoupla jsem se přes zeď padala. Padala... Dokud mne nepohltila chladná hladina řeky. Zapomněla jsem, že most za zdí nevede. Jenom před bránou.


Doběhl na jejich místo a rozhlížel se.
Nejspíš si jen nepřečetla jeho zprávu a bude tu zítra. U brány zámečku, který se již dávno podobal spíš zřícenině, našel její sponku do vlasů. Pokrčila rameny. Ne, že by o ni neměl strach, ale věřil v její úsudek. Nepodařilo se jí odemknout. Zjevně zapomněl říct, že vyměnily zámky v době, kdy byla pryč. Chvíli čekal, ale pak strčil sponku do kapsy a znovu vyběhl. Na čele se mu již perlil pot, ale běhal rád. Možná dnes sám, ale zítra, zítra tu určitě bude a pak jí sponku vrátí. Netušil, že ona tam již nebude a druhý den v novinách vyjde zpráva s její fotkou. Krátká zpráva v rohu, nic podstatného. V této řece bylo mnoho vírů, které nikdy nevydají její tělo.
 


Komentáře

1 Beltrix Beltrix | Web | 29. října 2012 v 21:12 | Reagovat

Panebože... celou dobu jsem opět nedýchala... jak ty to děláš? Bylo to úžasně napínavý, a přestože konec nebyl šťastný bylo to krásný.

2 Berenika Berenika | E-mail | Web | 22. listopadu 2012 v 10:50 | Reagovat

[1]:Přáním toho, pro koho jsem povídku psala, bylo, aby konec šťastný nebyl. A ono to kupodivu sedělo. Jsem ráda, že se povídka líbila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama