Setkání [I. část, +18]

9. června 2012 v 20:14 | Avalon |  Rozepsaná slova


Pomalým krokem jsem mířila směrem ke svému oblíbenému místu.
Západ slunce z onoho mostu byl přímo nádherný. Cesta dál vedla k opuštěnému zámku. Častokrát se tu objevovaly osobnosti, které byste o samotě potkat nechtěli. I přesto jsem tu byla ráda a nenechala jsem si ujít jedinou příležitost k procházce. Opřela jsem se o zábradlí a dívala se dolů. Sluneční paprsky pomalu promíchávaly vodu s oblohou. Kouzelný pohled. Něco mne přimělo otočit se. Vycítila jsem něčí přítomnost a nebo možná slyšet zvuk jeho kroků. Zůstala jsem stát, i když srdce mi běželo rychleji než obvykle. Doufala jsem, že mne mine. Jak se kroky blížily, ztuhla jsem. Nehybná jako socha jsem se dívala před sebe, ruce jsem křečovitě stikla. Zpomaloval. Cítila jsem to.

"Zdravím," hlas měl příjemnější než jsem čekala.
Pomalu jsem se otočila. Ani vzhled nebyl špatný. Nebyl vůbec špatný. Přejela jsem ho pohledem od hlavy až dolů a pak se vrátila k očím. Chvíli mi trvalo než jsem ze sebe dostala prostý pozdrav. Zeptal se mě, kdo jsem. Co odpovědět? Pravou rukou jsem si pročísla krátké hnědé vlasy. Připadala jsem si až příliš sledovaná, jeho pohled mne znervózňoval a rozechvíval tenké nitky nedůvěry v mém srdci.

Na pozdrav jsem mu stikla dlaň.
Překvapilo mne, jak hřála. Možná to bylo tím, že dlouho běžel. Slyšela jsem, jak se mu pomalu zkidňuje dech, i můj už byl klidný. Těší ho, že mne poznal, to řekl. Konečně jsem se uvolnila a věnovala jsem mu jemný, nejistý úsměv.
"I mě těší." odvětila jsem. Zeptal se, jestli si nechci zaběhat. Kývla jsem, i když prázdné zdi zámku mne děsily.
"Neboj se." chytil mě za ruku a ani mi nedal možnost výběru. Klopýtla jsem, ale pak už jsem se ponořila do rychlosti běhu. Kouzelné. Nehodlala jsem pustit jeho dlaň, ale musela jsem. Uložila jsem si v hlavě poznámku, že se ho chci ještě jednou dotknout. Lákalo mne to. Most skončil až příliš brzy a já se musela zarazit před bránou. Zručně ji otevřel mou sponkou z vlasů. Nepotřebovala jsem ji, mé vlasy byly přece krátké. A takhle alespoň posloužila. Komicky se uklonil a nechal mne projít první.

Zase jsme běželi.
Celým tělem mi procházel adrenalin, cítila jsem se jako v nebi. Tohle byl můj živel. Chtěla jsem ho předběhnou, ale držel se mnou krok. Proskočil jedním z nízkých oken. Blížilo se. Jeden krok, dva... Skok! Dopadla jsem na pravou nohu celkem nešikovně, ale podařilo se mi udržet rovnováhu a běžet za ním. Za tu chvíli mého váhání získal menší náskok, který se mi doháněl těžko. Blížila se další část té ruiny. Seskok, dopad na ruce, běh. Nevnímala jsem nepříjemný pocit v dlaních, na kterých se mi otiskly kameny. Skočily jsme z celkem velké výšky. Otočil se, jestli běžím za ním, ale to už jsem ho dohnala. Oběma se nám zrychloval dech. Zastavila jsem.
"Už..." chtěla jsem říct, že nemůžu, ale přes hluboké výdechy jsem to nedokázala. Opřela jsem se zády o zeď. Stál přede mnou. Na chvíli se dlaněmi opřel o kolena a vydýchával se. Řekl, že jsem rychlá. Nezapomněla jsem se usmát. Nedalo se mu nedůvěřovat.

Narovnal se.
Nebyl příliš vysoký, ale vzhledem k tomu, že já byla ještě menší to vůbec nevadilo. Stála jsem výš, takže to nebylo znát. Opatrně jsem seskočila z dalšího kamene, abych byla ve stejné úrovni očí jako on. Tentokrát už jsem neměla takové štěstí. Uklouzla jsem a dopadla přímo na kámen. Jako kdyby mne nezachytil jen proto, aby se ke mě teď mohl sklonit. Díval se mi přímo do očí a já se v těch jeho na malou chvíli ztratila. Vyslovil mé jméno.
"Ano?" otázala jsem se a ani nevnímala, co říkám. Dech, který jsem zrovna dokázala zklidnit se mi zase začal zrychlovat.
"Máš studené dlaně," prohodil. Až teď jsem si všimla, že se mě dotýká a tělem mi projel zvláštní pocit. Možná za to mohl rozprouděný adrenalin, ale momentálně se míchal se všemi mými pocity. Zvláštní... Vlastně jsem toho chlapce neznala.

Sklouzla jsem dolů, klekla jsem si.
Jeho dlaně jsem přitom ale nepustila. Váhala jsem, zda to byla dostatečná výzva, aby... Mé myšlenky přerušil jemný polibek. Jako kdyby si nejdřív zkoušel, jak mne má líbat. Automaticky jsem jemně pootevřela ústa. Vyhledal můj jazyk a špičkou svého ho obkroužil. Zvláštní pocit. Ruce jsem mu obtočila kolem krku, prohloubila jsem polibek. Krátký čas na nádech mi stačil k tomu, abych se znovu dravě přemístila k jeho rtům. Oči jsem měla přivřené, ale jiskřilo mi v nich. Přetočil mě na sebe, ani jsem si nevšimla, odkdy ležíme.
"Je tu ticho..." zašeptal. Neměla jsem sílu odpovědět, ale věděla jsem, co to znamená. Široko daleko se nikdo nenachází. Jen my dva... Jen my dva a hrobové ticho. Děsivě krásné.

"Palo?" netuším, proč jsem šeptala. "Budeš mě milovat?"
Neodpověděl. Možná si nebyl jistý nebo chuť odpovědět přemohl instinkt. Přitáhl mě blíž k sobě. Prsty bloudil pod blůzkou. Zatím jen na bříšku, pak pomalu přejel výš. Při každém pohybu látka odkrývala víc a víc z mé chladné kůže. Otázku jsem již nezopakovala. Byla jsem si jistá odpovědí. Možná až příliš.

Lehce mne zbavil trička.
Na chvíli jsem musela zvednou ruce, ale pak už jsem se zase vrátila k rozepínání jeho košile. Jak jsem se sehnula, bojoval se zapínáním mé podprsenky. S dlaněmi na mých zádech byl naprosto nechráněný. Přestala jsem si hrát s drobnými knoflíky a přitiskla lačně rty k jeho krku. Pak už jsem polibky putovala až k ušnímu lalůčku a jemně zkousla. Jeho snaha se zvýšila a přebytečný kus oblečení konečně spadl na zem. Přetočil mě na záda a já tak měla lepší možnost sundat mu vrchní část oblečení. Naklonil se nade mne. Mírně nejistý, ale přesto mi přišlo, že ví co dělá. Rychle dýchal. Až teď jsem zaregistrovala, že i tlukot mého srdce by dokázal přehlušit veškeré zvuky v okolí. Odvážně mi vrátil mou snahu, nejspíš se mi na krku objevilo pár rudých míst. A přitom to bylo tak příjemné...

Zhluboka jsem se nadechla.
Chtěla jsem víc. Mnohem víc. V celé těle mi probíhaly elektrické výboje, zasténala jsem. Do zad mne tlačilo chladné kamení. Vyzdvihnul mne na jeden z vyšších kamenů a dřív než mohl cokoli udělat, naklonila jsem se blíž. Teď jsem měla přesně tu výhodou pozici, pro činnost, na kterou jsem se chystala. Někomu to připadalo odporné, ale mne to lákalo jako málo věcí. Rozepnout knoflík u jeho riflí mi nedalo moc práce a se zipem to bylo ještě jednodušší. Pak už jsem na nic nemyslela, jen jsem pootevřela ústa a mírně jsem se předklonila.

Ještě jsem se stihla nadechnout a jeho na kůži musel hřát můj horký dech.
Přejela jsem jazykem po celé délce. Nejdřív zkusmo. Slyšela jsem, jak prudce vydechl a to mne jen podpořilo v mém úmyslu. Chtěla jsem ho provokovat. Aby nechtěl nic víc než mě, aby na nic jiného nedokázal myslet. Víc se přiblížit již nešlo. Začala jsem se rychleji pohybovat a pak nasála. Nedal mi možnost se nadechnout. Ne, že by mi to příliš vadilo. Zády jsem se opřela o stěnu, doslova mne k ní přitlačil. Cítila jsem, že mi vychází vstříc. Dlaněmi se opřel kameny a vzápětí ustoupil.

Chytil mne za boky vyzdvihl výš.
Během chvíle jsem byla zády zase u stěny, ale tentokrát s menším rozdílem. Kousek mne spustil a já mu zaryla nehty do zad. Zasténal. Možná, že i tohle ho trochu vzrušovalo. Nadzvihnul mne a zase spustil, rychlost jeho pohybů se zrychlovala. Do zad mne tlačila chladná stěna a zepředu jsem měla jeho horké tělo. Kombinace, o které jsem si myslela, že ji nikdy nezažiju. Zasténal. Okolí jako kdybych nevnímala. Soustředila jsem se jen na zrychlující se tempo, dokud se nezarazil. Klesnul k zemi, pořád jsem byla na něm. Nadzvihla jsem se, ale pořád jsem ho objímala. Neměla jsem chuť se oblékat, až dokud mi nezačalo být chladno.

Políbil mne do vlasů.
Jeho kůže pořád hřála, narozdíl od mé. Oblékl mne a já zase pomohla jemu. Líbilo se mi to. Cítila jsem, jak mne zvedá.
"Je tma, půjdeme," to byla poslední slova, co mi ten den řekl.
Rozešli jsme se kousek za mostem za svitu měsíce.
 


Komentáře

1 Beltrix Beltrix | Web | 28. října 2012 v 21:07 | Reagovat

Parádní. Víc smysluplného ze sebe asi nedostanu :-) Je zvláštní jak krátký příběh o dvou lidech, který vlastně nemá ani nijak hluboký děj, dokáže člověka uchvátit.

2 Berenika Berenika | E-mail | Web | 22. listopadu 2012 v 10:52 | Reagovat

[1]:Popravdě jsem měla strach, že tento příběh bude číst jen ten, pro koho byl napsaný. Tím víc mě ale pochvala těší.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama