Poslední zvonění, první nádech

21. června 2012 v 22:40 | Avalon |  Aktuálně
Nebudu s prvním informačním článkem na novém blogu začínat nijak formálně.
Ráda bych jednoduše navázala na svůj život. Stačí drobný uzel a kolovrátek se může točit dál, nemám pravdu?


Poslední zvonění na první škole.
Pamatuji si, jak jsem odcházela. Usmívala jsem se. Byla jsem ráda, že tu budovu opouštím. Potřásla jsem si rukou se svými učiteli a zmizela. Přitom jsem přísahala, že do té budovy nevkročím, dokud něco nedokážu. Tolik jsem doufala držet v rukou skutečný důkaz toho, kdo jsem. Knihu povídek, sbírku básní. Něco, co mě dělá mnou a co bych mohla na památku věnovat své třídní. Aby na mě nezapomněla. A mimo jiné i jako omluvu za můj odchod.

...A nyní mne poslední zvonění čeká znovu, po dvou letech jinde.
Devátý ročník je za mnou, klasifikace uzavřená. Uznávám, že jsem se zčásti zhoršila, ale zároveň mohu pyšně říct, že jsem si i přes velký počet zameškaných hodin nikdy neodmítla napsat test z Češtiny. Literatura, o které jsem ještě neslyšela, mne párkrát zaskočila, ale stejně jsem jedna z těch tří, kterým bez problémů vychází Český jazyk na výbornou. Je to mé zaměření. Ubíjí mne, když se musím učit něco, co nebudu potřebovat. Chápu to, to ano, tady už jde jen o mojí soukromou lenost se na to podívat. O tu nechuť začít počítat. Dokud mám chvalitebné, nevadí mi, že to "flákám." Abych to upřesnila, dvojkař nejsem. Měla bych mít dvojky na vysvědčení tři nebo čtyři. Odkud ta nejistota? Pár dní před koncem klasifikace jsem nebyla ve škole.

Ale zpět ke zvonění. Těším se až ho uslyším naposledy. Není to tak, že bych z téhle školy odcházela ráda. Spíš tím, že mě čeká něco víc. Nemyslím tím život osobnosti. Myslím tím zastrčenou knihovnu nebo antikvariát, ve kterém se budu smět zavřít se šálkem kávy, poslouchat monotónní tlukot srdce v tichu při čtení dobrodružných příběhů a samozřejmě vždy nadšeně vzhlédnout až se přiblíží člověk, který by si rád něco přečetl. Spřízněná duše.

Toužím vstoupit do nové školy, zhluboka se nadechnout a jít tak vstříc něčemu novému.
Nové stránky, nové jméno, nová škola a budova internátu. Město, které pro mě bude nové. Dokonce mám pocit, že i to kafe mi tam bude chutnat lépe. Chci si lépe utřídit názory, uvědomit si v co věřím, ale chci se i těšit na ten pocit, že se vzdálenost mezi mnou a mým přítelem zkrátí z pěti hodin na dvě necelé.

Přátelé, přátelé.
Ano, samozřejmě, že bych chtěla mít přátele. To byste od vlčice samotářky ale čekali, že?
Vždycky jsem byla sama. Jako malá jsem si sama hrála. Stavěla jsem hračky vedle sebe a měla jsem jejich životy vymyšlené od puberty až ke střednímu věku. Do školky jsem skoro nechodila, škola pro mě byla nová. Přátele jsem tam měla do páté třídy a pak jsem zjistila, jak krásné jsou přeludy a jak smutné je přestat v ně věřit. Pak přišlo období blogu a uzavírání se do sebe, které mi vydrželo doteď. Měla jsem pocit, že mluvím až moc... A pak mi má spolužačka řekla, že když jsem přišla k nim na školu, bylo těžké mne rozmluvit. Chtěla jsem taková být, to nezastírám. Chtěla jsem být tajemná samotářka, ale byla jsem jen malá holka. To tvrzení mě možná proto překvapilo. Těžké mě rozmluvit. Tahle věta se přidala na seznam věcí, které musí nová škola změnit.
Moji osobnost. Když se postavím před tabuli, třesou se mi ruce. Když jsem s lidmi, které mám ráda, mám strach. Ve školní jídelně si všimnu, že se na mě někdo dívá, sklopím pohled a všimnu si, že se už zase třesu. Přijdu si tak slabá a přitom v příbězích bych nejraději zachránila svět. Každá z mých postav má v sobě něco, co bych chtěla mít já a přitom v hloubi duše vím, čím chci být. Chci být tím pilířem, který drží most nad vodou. Tou básnířkou, která stojí za láskou, za svými přáteli a je tu pro všechny, kteří by potřebovali udržet nad vodou. Chtěla bych mít sílu pomáhat, protože mi to dává takový příjemný pocit.

A přitom se místo takových pocitů vše zaměřuje na pouhopouhé iluze.
Iluze přátelství, iluze krásy. Dokonce i básně jsou iluze, což mi jen potvrzuje nedávný článek nejmenované blogerky. Na bývalém blogu jsem jej již zmiňovala. Článek o tom, jak psát poezii. Sedni si a piš. Jak... Nepoetické. Ale copak může být návod na skládání veršů nepoetický? Může být návod na skládání veršů?
Možná jsem se předtím nechala unést a napsala jsem jej, ale copak je to třeba? Zastávám ten názor, že každý básník to musí mít v srdci. A dokud někdo nenapíše návod, jak má správně být srdce, tak bude návod na psaní poezie nepotřebný a neuplatnitelný.

Vypadá to, že jsem se zase nechala unést.
Chtěla jsem psát o tom, jak chci studovat, abych se stala knihovnicí nebo archivářkou. A dostala jsem se k poezii. Knihovnice i archivářka ale mohou mít duši poety, nesedí to k nim? Snad ano, protože po tomto toužím.
Možná mám v literatuře pár pro svět nevýznamných úspěchů, pár nejistých krůčků dopředu, ale ještě jsem na začátku. A já to beru jako čas, kdy už musím něco dokázat. Musím mít něco, co dám své první třídní na druhém stupni, abych jí dokázala, že ten přestup měl cenu, dřív než na mě zapomene. Přemýšlím, jestli se mám účastnit se svými verši soutěže Františka Halase. Tento rok je pro mě díky věku poprvé možná účast. Ale mám v patnácti na soutěž, jejíž součástí může být bibliofilské vydání básnické sbírky?

Možná mi nejde o to, jestli na to mám.
Jde mi tu o ten fakt, že kdyby to ještě nevyšlo, byla bych zklamaná. Mám ráda věci jisté, než do nich jdu. Tohle je pro mě to samé jako to, že nezaklepu na dveře před otázkou: "Je někdo uvnitř?"

Tak tedy... Je někdo uvnitř?
 


Komentáře

1 Nancy Farraigeová Nancy Farraigeová | 22. června 2012 v 19:40 | Reagovat

tohle obdivuju, já třeba ačkoli literaturu miluju, jsem schopná si zapamatovat jen to, co mě opravdu baví. a učebnice jsou podané tak nudně... z češtiny mam krásnou trojku (a jinde je to ještě horší). nejsem studijní typ. a ty si koukej vážit dvojek!
jestli je na iluzích něco krásné, tak je to fakt, že je za jistých okolností lze změnit v realitu. co se básní týče, možná jsou to iluze, možná nejsou reálné, ale osobně to vidím spíš tak, že právě ony jsou to jediné, co je skutečné. protože se v nich skrývá pravda, běžně nevyslovitelná. jak jinak správně popsat pocity, než básní? či hudbou, příběhem. v umění je pravda.
podle mě se svými verši máš víc než jen šanci, protože ty sis toho možná ještě nevšimla, ale jsou fakt nádherný a to je ještě slabý slovo.

2 Lena Lena | 23. června 2012 v 20:14 | Reagovat

Moc se mi líbí, jak píšeš. Možná je to i proto, že když čtu tvůj příběh, připadám si, jakobych prožívala to samé, jen jsem to nikdy nedala tak krásně najevo jako Ty. Taky mi je 15 a musím říct, že jako každý teenager, jsem někdy k nezkrocení. Problém ale je, že když mám té vzácné energie tolik, zapomínám na to, že se musím znovu uklidnit a vrátit se do reálu z mého smyšleného světa. A tím pádem jsem naprosto mimo, abych napsala alespoň nějakou kludnou větu či souvětí. :D Promiň, na jakou školu jdeš? Já jsem na Biskupském Gymnáziu Brno. Nevím, jestli mám Brno zrovna v oblibě. Po návratu z Ameriky, kde jsem strávila něco přes 7 měsíců, se mi Brno zošklivilo. Je takové šedé a mrtvé... určitě Ti držím palce, ať se Ti splní tvoje sny, i s tím antikvariátem a kávou na stole :)

3 Illian Illian | Web | 2. července 2012 v 22:45 | Reagovat

Páni, ani netušíš jak já jsem ráda, že budeš blíž :) Nebo jak to říct. Třes rukou a nervozita, věř mi, že v tomhle opravdu nejsi jediná. Mně kdysi řekla "kamarádka", že mám znervózňující pohled. Okamžitě jsem se začala přímému pohledu do očí vyhýbat, ostatně, to dělám do teď, ale to asi proto, že ustavičně civím do knih a nemám čas moc koukat po okolí :-D
Tvá představa klidu a pohody v knihkupectví...jako bys vystihla skrytý sen. Zapomenutý a zaprášený. Bude mi velkou ctí, jestli budu někdy moc navštívit ten tvůj malý svět :)

4 Avalon Avalon | E-mail | Web | 3. července 2012 v 20:45 | Reagovat

[1]: Děkuji za povzbuzení.
I díky tomu jsem přece jen pár básní odeslala slečně, kterou využívám jako betareadera xD Mám básně ráda a i když mám strach, že po odeslání budu od soutěže očekávat příliš, snad se nezklamu úplně.

[2]: Oproti městečku, kde bydlím, je pro mě Brno městem plným barev, přátel. Zkrátka něco nepředstavitelného (A jsem momentálně nadšená ze všeho, co s Brnem souvisí). Biskupské Gymnázium? Kdyby se řeklo v Hradci, věděla bych, ale zatím je pro mě město, kde budu studovat, menší španělskou vesnicí a neorientuji se. Znám cestu od internátu ke škole a zbývá mi najít hlavní nádraží. Každopádně studovat budu na OAKO Brno, Knihovnické a informační služby. Je to hned u zastávky Konečného náměstí, pokud se nepletu.

[3]: Mě zase kamarádka řekla, že jí trvalo než se mi naučila dívat do očí, že první měsíce, co mě denně potkávala, vždycky musela sklopit pohled. A proto se naopak občas do očí dívám, i když jen lidem, kteří mě zajímají. I tobě, protože máš vážně zajímavou barvu očí, která se hezky zapojuje do povídky.
Věřím, že jestli mám přátele, kteří vydrží s mojí maličkostí do doby splnění tohohle snu, tak ty mezi ně určitě patříš a jsem za to ráda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama