Mozaika [VII.část]

19. června 2012 v 18:50 | Avalon |  Mozaika

SALAZAROVA HŮLKA



"Severusi, on všechno zkazí!" Joan rozhodila rukama v rozčileném gestu.
"To všechno, naději. Varuji tě, jestli ji nepřestane..."
"Dost!" okřikl ji černovlasý muž. "Markus je její jediná naděje."
Bezmocně sledoval, jak za sebou práskla dveřmi.
Ještě slyšel, jak pronesla šťavnatou nadávku na jeho adresu a pak byla pryč.
"Je mi to líto," pronesl tiše.
Jako kdyby se omlouval sám sobě. Nebylo, co víc říct. Nemohl udělat vůbec nic. Ale Markus to ještě mohl stihnout, ještě mohla žít. Bez jakéhokoli cíle začal přerovnávat lahvičky s lektvary. Uklidňující činnost, která mu jindy pomohla srovnat myšlenky. Dnes se mu ale osvobození nedostávalo. Na čele mu zřejmě přibylo pár vrásek.


"Otevřete oči," pronesl Mark okouzlujícím hlasem a hnědovláska poslechla.
"Říkal jste, že tady se dozvím, co se tenkrát stalo."
"Času je dost," vyjel, ale vzápětí se na jeho tváři objevil omluvný výraz.
"Má drahá, je pro mě tak těžké o tom mluvit. Zvlášť, když vím, co pro vás můj bratr znamená. Příliš těžké. Dokonce tak, že bych nesnesl myšlenku..."
Poslouchala, co říkal, ale další slova se ztratila ve zvuku za dveřmi.
Jako kdyby do nich narazil blesk. Možná kouzlo. Severus! Prudce vstala. Kdyby ji nezarazilo Markovo rychlé kouzlo, zcela jistě by otevřela. Stále na ní mířil hůkou, druhou rukou naznačil skřítkovi u svých nohou, aby otevřel.
"Luciusi," přivítal pak kývnutím svého dávného přítele, přičemž ignoroval smaragdový záblesk, který vrazil jeho sluhovi do prsou. Lucius se zkrátka rád bavil, co víc říct. A tohle mu připadalo víc než zábavné.
Lačný pohled, se kterým však jen o dva roky starší muž přejel k jeho návštěvě, byl příliš. Přivlastnil si hnědovlásčinu hůlku a uvolnil kouzlo.
"Vidíš to, Luciusi?" chvíli jen obracel hůlku v rukou. "Je mocná. Má jádro z dračího srdce, stejně jako tvoje hůlka, ale tahle je celá černá."
"Obyčejná atrapa?"
Lucius pozvedl obočí, když mladší na jeho otázku zavrtěl hlavou.
"Kde jsi našel takové dřevo?" otázal se.
"Za to může ta blána, vždyť to víš. Pokud jde o fénixova pera, ztratil jen dvě. Pokud jde o blány z dračího srdce, jsou jich celé desítky, ale tahle je z jedinečného draka, který umí zahojit všechny své rány. Dávno ho skolilo stáří, ale tahle blána je jediné, co zbylo," na tváři se mu objevil vševědoucí úsměv. "Tohle je, příteli, hůlka skoro tak mocná jako jedna z relikvií. Je to hůlka, jejímž pánem byl Salazar Zmijozel."
Při poslední větě se dívce němě sledující rozhovor zdálo, že se ti dva zbláznili.
Hůlka Salazara Zmijozela byla legenda. Ztracený artefakt. Říkalo se, že ji nechal zazdít v jedné z tajných komnat hradu. Rozbili zeď, zničili komnatu. Použili všechna možná kouzla a hůlku nenašli, jen vzkaz na zdi. Že se hůlka vrátí do rukou toho, kdo ji má mít.
"Vraťte mi ji," ozvala se.
Netušila, kde vzala odvahu. Hlas se jí ale netřásl, jen se zdál jaksi nejistý.
Hruď se jí zvedla rychleji než předtím, snažila se zklidnit dech. Odpovědí na otázku jí však byl jen jejich smích.
"Zatraceně, vždyť ty ani nevíš, co můj bratříček objevil za poklad," zasyčel Markus a namířil hůlkou na ni. "Ty nejsi nic, ale ta hůlka má potenciál. Bůh ví, jak jsi jí získala. Okouzlila mě moc, která sálala skrz tebe. Bez hůlky tu moc necítím."
Lucius přesunul pohled na hůlku v jeho rukou.
"Markusi, myslím, že mi něco dlužíš."
Zaražený pohled v Markových očích prozradil, že tohle nečekal.
"Ne, Luciusi. Nemůžeš mě zabít. Když mám tohle, tak..."
A pak, aniž stihl dokončit větu, vyprchal z jeho očí život. Vše se změnilo v jediném okamžiku a dívčina hůlka dopadla na zem. V té chvíli by byl slyšet spadnout špendlík, natož hůlka z nepoddajného dřeva.
"Na něco jsi zapomněl," podotkl muž s platinovými vlasy. "Jediný, koho ta hůlka ochrání, je potomek Salazara Zmijozela. Možná jsi čistokrevný, ale víc možnosti ji využít tu mám já."
Pomalým krokem, jako kdyby si tu chvíli užíval, zamířil k rychle chladnoucímu tělu. Předběhla ho. Nohy se pohybovaly samy od sebe. Ta hůlka, ať už byla jakákoli, byla její jediná šance. Její výhoda byla, že si ji Severusův bratr držel blízko sebe. Od chvíle, kdy ji poprvé viděl až do té, kdy naposledy vydechl. Pořád se snažil si ji získat. S hořkostí akceptovala skutečnost, že kvůli její hůlce, ne kvůli její osobnosti. Jeho přítomnost nebyla příjemná, ale zájem byl podvědomě příjemný v každé chvíli.
Popadla svou hůlku a zaujala bojový postoj.
Pravou ruku měla teď pár centimetrů nad hlavou, v ní držela i hůlku. Levou mírně vzadu, aby vše vyvážila. Podobný postoj byl vlastní Belatrix, ale Joan, od které jej nejspíš podvědomě přejala.
"Jak pošetilé," Luciusův hlas ozvěna odrazila od zdí směrem k ní.
Cítila se v pasti. Srdce jí bilo na poplach. A co bylo nejhorší? Stále se nedozvěděla nic o Severusově sestře. Nevěděla, čemu má věřit. Severus by přece nebyl schopný zabít. Ne ten její Severus a ne tak, jak to vyznělo.
Prudce trhla hůlkou na stranu. O kouzlu, na které se chystala zatím jen četla, ale ty, které se učila s mladšími, by jí teď nepomohly. Tohle byla jediná šance.


"Málokdo dokáže mou sestru takhle vytočit," prohodil Tom.
Nemusel zvednout hlavu, aby věděl, kdo vtrhl do jeho kanceláře.
"Vím, že nemá ráda Markuse, ale Severusi, to ty jsi zvolil tuhle možnost."
Teprve teď se na lektvaristu podíval a na chvíli strnul. Zřejmě se spletl, protože Severus byl smrtelně bledý.
"Jsou pryč," oznámil. "Markus ji odvedl."
Kdyby tam byla Joan, zcela jistě by si i přes vážnost situace neodpustila poznámku o tom, že to říkala. Že říkala, že Markusovi nemají věřit.
"Takže je to pravda, už to zjistil," ředitel se postavil a prošel okolo svého přítele, aniž by mu cokoliv vysvětlil. "Počkej tu na mě, zajdu si... Promluvit s tvým bratrem."
"Nenechám vás..."
"...Jít samotného?" Tom dokončil větu za něj. "Skvěle, pak pojď se mnou."


Minervu opravdu zajímalo, jak si představují výuku.
Jen tak si zmizí. Ředitel, Severus... A ona teď měla dvě hodiny navíc. Aby toho nebylo málo, Joan málem vyhodila do vzduchu astronomickou věž, když se ji starší žena pokusila zaúkolovat.
Teatrálně povzdechla. Konečně se zdálo, že rozdala všechny úkoly, když za ní přišel Filch s neobvyklou prosbou. A tak teď stála tady a prohlížela si jejich tváře.
"Takže? Jak to bylo?" zeptala se, zjevně smířená se svým dnešním osudem soudce.
Horší než tohle bylo ale přesvědčit Filche, že mu prostě nedovolí věšet je za palce ke stropu a že s nimi nepůjde do zapovězeného lesa.
"Pottere? Pokud mi neřeknete pravdu, budu vás nucena vykázat ze školních pozemků a co se týká vás, Rowlingová, od vás bych to opravdu nečekala, obzvláště, když jste dnes už jednu katastrofu způsobila."
A kdo by čekal, že dva dospělí lidé téměř zniší Severusovu zásobu lektvarů.
Joan zřejmě něco hledala, Harry měl hůlku zamazanou od něčeho, co by se barvou dalo přirovnat k jedu na krysy. Ke smaragdově zelenému jedu na krysy.
"A navíc, co jste dělali teď zde? Myslela jsem, že se zotavujete na dovolené, Pottere," podotkla. Po smrti rodičů byl Harry neschopný učit a tak ho po nějaké době nemohla minout vynucená dovolená na dobu neurčitou.
"Něco jsme hledali," pronesl nakonec Harry. "Minervo, neviděla jste tu lektvar... Má světle modrou barvu..."
"...Voní skořicí, ale jeho chuť je slaná," dokončila Joan a věnovala profesorce úsměv. Jako kdyby bylo vše v pořádku.
"Běžte," pronesla Minerva po chvíli, kdy se v jejím pohledu něco změnilo. "A ten lektvar už nikdy nehledejte. Nevím, jak jste mohli být tak pošetilí, že jste si mysleli, že ho Severus nechá tady. Nikdy po něm znovu nepátrejte, je příliš dobře schovaný... A střežený."
"Jako Kámen mudrců?" rýpl si Harry, ale když se setkal s jejím pohledem, úsměv ho přešel.
"Ten lektvar všechno změní," zkusila Joan svou poslední naději. "Zničí, to co se nemělo stát."
Ještě chvíli slyšeli klapot jejích podpatků než se Minerva ztratila v bradavických chodbách.
Nebude lehké najít to, co potřebovali, to bylo jisté. Ale oni to zvládnou.



Lucius mávl hůlkou, aby jí odzbrojil.
Její kouzla nepomáhala. Mohla zkoušet, co chtěla, ale aristokrat byl příliš dobrý v boji. Nahoru, zakroužit zápěstím, prudký švih dolů. Z její hůlky vyletěl oranžový záblesk a rozprskl se těsně před ním v tisíc malých. Pak se vpil do jeho štítu. Nic ho nezasáhlo.
Pokusila se o poslední štít. Nikdy v životě nepoužila tolik kouzel najednou. Vyčerpávaly ji.
Oblačně modrý paprsek vytvořil slabou bariéru mezi nimi, ale to ji nemohlo ochránit dlouho.
Každé z těch kouzel bylo vysoko nad její úroveň. V takových chvílích se obvykle stalo něco, co hrdinům pomohlo je přikonat, ale nic nepřicházelo.
Rozesmál se, když její hůlka skončila v jejích rukou.
"Sbohem, slečno," ušklíbl se. "Rád bych vám věnoval víc pozornosti, ale spěchám a vaše hůlka mi dá možnost stát se pánem vlastního času."
Úlisný hlas jakoby se jí obtočil kolem těla spolu s kouzlem, které si přálo využít provaz jako zbraň. Rozhodl se ji uškrtit. Ucítila, jak se jí lano sevřelo pevně kolem krku. Sotva dosahovala na zem a pak už necítila nic pevného pod sebou, jen to lano.
"Nemožné," ozvalo se od muže naproti ní. Nedokázala mu věnovat pozornost, jen slyšela, jak se rozkašlal.
"Co ty máš...?" nedokončil, když pustil hůlku a oběma rukama se chytil za krk.
Dopadla na zem a lapala po dechu. Stačila by chvíle a byla by mrtvá. Svět před jejíma očima se rozmazával. Dostala se na naprostou hranici mezi životem a další cestou do neznáma. A pak jí došlo, že on se dusí. Její hůlka stále ležela na zemi, nikdo se jí nedotýkal. A on se stále dusil. Snažil se rukama odtrhnout cosi od svého krku, ale místo toho jen drásal svou kůži. Po krku mu stékaly kapky krve. Ani si nevšimla, jak se hůlka dostala do její ruky. Nevěděla, co s ní. Nevěděla, jak to zastavit a nevěděla, jestli chce. Ale copak to byla její vina.
Zvedla hůlku, aby přece jen vyzkoušela, co může udělat pro jeho záchranu.
To už se ale starší muž zhroutil k zemi. Trhla sebou ve chvíli, kdy si s dopadem jeho těla na podlahu uvědomila, že nemůže být vrah. Ať už to bylo hůlkou nebo jí samotnou, ta věc se jí rozhodla chránit. A to bude podle jejích pravidel. Jindy by se nemohla ani hnout. Nebo si možná nedokázala představit, že by mohla, ale tohle byl trochu jiný svět.
Bezmyšlenkovitě mávla rukou stejně jako předtím. A ono to skutečně přestalo.
Alespoň si to myslela, nedokázala přijít blíž a dotknout se jeho těla. Místo toho se rozběhla k otevřeným dveřím.

[VI.část]=:=[VIII.část]
 


Komentáře

1 Illian Illian | Web | 19. června 2012 v 21:29 | Reagovat

Páni. Nenacházím slova. Jsi geniální, protože to se Salazarem...och, smekám. Líbí se mi to stupňující napětí :) Nemůžu se díky tomu dočkat pokračování, ale jak se říká. Kdo si počká, ten se dočká :-D

2 Avalon Avalon | E-mail | Web | 21. června 2012 v 16:26 | Reagovat

[1]: Proto jsem nezveřejnila povídku dřív. V odeslaném/neodeslaném e-mailu byla otázka, při které jsem váhala mezi Salazarem a Godrikem. Nakonec jsem ale moc upravovat nemusela, protože do odpovědi jsem se trefila xD

Víš, že ani já se nemůžu dočkat až budu pokračování psát? Poslední dobou mne psaní zase víc baví.

3 Lena Lena | 30. srpna 2013 v 18:30 | Reagovat

skvělá povídka, úplně jsem si ji oblíbila, čte se úplně sama od sebe :) (jen ty překlepy a místy nejasné vysvětlení...)

4 Berenika Berenika | E-mail | Web | 17. listopadu 2013 v 12:50 | Reagovat

[3]: Děkuji. Začínala jsem ji psát před delší dobou a několikrát jsem musela přepisovat vše od začátku až k poslední kapitole. A teď nevím, co s tím. Každopádně bych ji jednou chtěla ukončit již proto, že je věnovaná Illian, která je mi velmi blízká. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama