Mozaika [VI.část]

10. června 2012 v 11:35 | Avalon |  Mozaika

PRAMÍNEK VLASŮ



Tom Raddle se rád v noci procházel spletitými chodbami Bradavic.
Stejně jako jeho předchůdci spal jen pár hodin. Jenže jedním se od nich lišil. Vzbuďte ho o půlnoci a on vám bude schopný vyjmenovat ministry kouzel od roku 1815 i s dobou vlády. Zčásti za to mohl zvyk a zčásti to byl prostě on. A tak i teď, skoro ve tři ráno, hnědovlásku odváděl z oddělení s omezeným přístupem.

Když ji tam viděl, překvapilo ho to.
Slyšel hluk a pak ji našel mezi spadanými knihami. Důvod byl celkem prostý. Jen pár lidí otevřelo knihy na řetězu. Divil se, že na někoho s jejím magickým nadáním nepřišli mnohem dříve. Dokázala toho... Jen pár kouzelníků by tak rychle zvládlo dohnat čtyři roky přípravy lektvarů a ještě u toho studovat zakázané knihy a prozkoumat jejich strukturu natolik, aby při otevření nespustily poplach. Tentokrát si ale vybrala špatnou. Kniha klidně vyčkávala na chvíli nepozornosti a pak vyvolala menší tornádo, které knihovnu proměnilo v něco, co by se vybavením mohlo rovnat poušti Gobi. A ona mezi tím. Musel uznat, že kdyby ji s tím provinilým výrazem viděl tak před dvaceti lety, nedalo by mu to a musel by ji políbit. Teď ale tu příjemnou povinnost přenechá raději jiným.

Otevřel jí dveře kanceláře.
"Můžete vstoupit," dodal a ona překročila práh se skrývanou nejistotou.
"Můžete mi vysvětlit, proč jste četla knihu, která nepojednává o ničem jiném než o satanatkách?"
"O satanatkách?" zatvářila se nechápavě.
"Byla napsaná v runách a v oddělení s omezeným přístupem," prohodila nakonec, když si všimla těžko skrývaného úsměvu na jeho tváři.
"Satanatky?" zavrněla další příchozí se šálkem kafe vonícím až příliš lákavě na to, aby s ní vydrželi v místnosti bez vlastního přídělu. Ředitel bradavické školy, zdálo se, právě přemýšlel nad její nepozorností.
"Joan, ty jsi schopná pít kafe ve tři hodiny ráno?"
"Ne."
"Máš ho v ruce."
"Vážně?" Jako kdyby si šálku teprve teď všimla. Narozdíl od svého bratra byla ospalá a schopná prospat celý den, aniž by jí cokoli dělalo starosti. A pro zajímavost, pokud by se někomu podařilo probudit ji o půlnoci, nebyla by mu nějakou chvíli schopná říct své jméno, natož aby si vzpomněla na jeho.

Tok jejich myšlenek přerušilo další bouchnutí dveří.
"Dojemné setkání?" nadhodil Severus Snape. V dlani držel lahičku lektvaru. Lektvaru nebo neidentifikovatelné tekutiny, ze které se už od pohledu zvedal žaludek. Nazelenalá látka s kousky čehosi, o čem raději nikdo nechtěl vědět, co to je, pak položil řediteli na stůl. A Raddlemu unikl další povzdech.
"To dnes v noci nikdo nespí?" Joan se zatvářila probuzeně, i když úplná pravda to nebyla.

V pět ráno už nemělo cenu jít spát, přesto se jí vlastní tělo snažilo přesvědčit, že to není pravda.
Víčka jí neustále klesala. Pramen oříškových vlasů, který jí spadával přes oči se neobtěžovala odhrnout.
A jeho ten pohled hypnotizoval. Od chvíle, kdy jí vyklouzl ze sametové gumičky, pro něj bylo neuvěřitelně těžké pohledu na ní odolat. Přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby ho směl odhrnout sám. Poslední překážku mezi ním a jejími rty. Nejdřív by jí věnoval jen letmý polibek, který by ani nestál za zmínku, ale potom, když by se nebránila, by jí políbil znovu. Tentokrát by to ale bylo něco, co by dokázal popisovat hodiny a nedocházela by mu slova.

Donutil se odtrhnout od ní pohled a vstát.
A v té chvíli, pět minut po páté, se zase otevřely dveře. A zase bez klepání.
"Je tu...?" všechny pohledy se na něj otočily a on okamžitě změnil to, co měl v úmyslu říci na poněkud kousavé konstatování situace. Situace, která se mu ani trochu nelíbila.
"...nějaká schůze, které bych se neměl účastnit?"
Zelené oči se překvapeně otevřely. Bez zbytečných slov těkala pohledem mezi bratry, kteří se nenávistně přehlíželi. Byla by řekla něco jiného, ale když ji nedokázal probudit ani šálek kafe, nemohli to udělat ti dva. I když jeden z nich možná...

"Nic co by vyžadovalo tvou přítomnost, máš pravdu," výraz bradavického lektvarologa prozrazoval nenávist.
Jeho hlas jí byl prosycený, mimořádně bez zbytečného sarkasmu a ironie. Na okamžik zatoužila vědět, co se mezi nimi stalo. Vlastně nejen na okamžik, toužila po tom od chvíle, kdy se jí Severus začal vyhýbat. Markus měl v té chvíli nebezpečné oči stejně jako Severus. Bratři a přece tak jiní.
"Ano..." atmosféra v místnosti značně zhoustla. "Stejně jako já byl nepotřebný, když jsi zabil naši malou sestřičku, že ano, Severusi?"
A v té chvíli se něčí zorničky skryté ve smaragdových očích rozšířily a ústa otevřela v němém údivu.
Prsten na něčí ruce ztěžkl a svět se po chvíli bezejmenného ticha propadl do tmy.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama