Mozaika [V.část]

10. června 2012 v 11:26 | Avalon |  Mozaika

PROMĚNY



Muž ve středních letech kritickým pohledem hypnotizoval zrcadlo před sebou.
Pak si odhrnul pramen vlasů z obličeje a přiblížil ho blíž k hladkému povrchu jako kdyby studoval své vrásky. Urovnal si společenský oblek. Pak mu věnoval stejně kritický pohled a povzdechl. Výsledný dojem se mu moc nelíbil. Ještě jednou mávl hůlkou a trochu poupravil jeho barvu. Za tuhle noc prošel změnou, jakou by ještě před týdnem dobrovolně nepodstoupil. Dlouhé černé vlasy už nevypadaly, že drží jen tak tak ani že je někdo polil benzínem a zapálil, ale zato je měl svázané elegantní černou stužkou. Nezkrátil je, ale vypadalo to, že si dal práci s jejich mytím. Nebo s návštěvou kadeřnického salónu. Modré oči už nevypadaly ani trochu strhaně a záře moci v nich se ještě prohloubila. Každý, kdo by věděl, jak vypadal před tím, by jistě měl i podezření, že našel nějaké kouzlo na vyhlazování vrásek, které by mu záviděla kdejaká čarodějka. Konečně se zdál se svým vzhledem spokojený. Rty se mu zvlnily do jemného, sebevědomého úsměvu. Teď se mohl jít podívat na tu nádhernou bytost, která se ho včera pokusila zabít a omluvit se jí za tu bolest. A zbytek samozřejmě svést na nešikovného bratříčka. Zkusil si ještě drobnou úklonu a připadal si jako bláznivě zamilovaný puberťák. Nevěděl, jak se má cítit, ale rozhodně se mu to líbilo.

"Marku?" vzhlédl a setkal se s černotou lektvaristových očí. Dost překvapenou a hlubokou.
"Ano, bratříčku?" snažil se tvářit neutrálně, když ho bratrova ruka přitlačila ke zdi.
"Ani na ni nesáhneš, je ti to jasné?"
"A když bude chtít?"
"Nepřiblížíš se k ní."
"Sám jí toho prstenu nezbavíš..."
Markus se vyprostil z jeho sevření.
"...a moc dobře víš, že mě teď potřebuješ. I kdybys tu slečinku nakrásně miloval nemůžeš jí pomoct."
Následoval další sebevědomý úsměv než pronesl větu, kterou si užil nejvíc.
"Ale kdybych ji miloval já, mohl bych ji zachránit."
Bradavický lektvarolog zbledl. Příliš dobře si uvědomoval, že už tady nešlo o ně dva a jejich věčné soupeření, ale o ni. Svým způsobem jediná záchrana je jeho bratr. Markus se k němu naklonil.
"A ty jí přece nechceš zabít, že ne... Nechceš cítit vinu za její krev, nic víc v tom není."
"Nic víc v tom není." zopakoval.
Hloubka jeho očí se ještě zvětšila, když se další bariéra uzavřela za dalšími city. A tak to bylo vždy.


Otevřela oči.
Další dva články na prstenu byly pryč. Věděla to dřív než se na něj podívala. A také věděla, že někdo sedí vedle ní, že mu hlava klesá, jak se marně snaží vydržet vzhůru.
"Severu..." zarazila se a zvedla k němu oči.
Na první pohled mu byl podobný. Měl ale delší vlasy a když se na ní podíval oněměla. Severus měl okouzlující hluboké oči. Bez pochyb nádherné, okouzlující svojí černotou věčnosti. Jenže tyhle oči byly ta nejkrásnější modř jakou viděla. Snad to bylo tím, jak nepřirozeně vyzařovaly moc. Získaly tím tmavší barvu, než bylo obvyklé.
Muž zamrkal a pak jí věnoval úsměv, ze kterého by se jí podlomila kolena, kdyby neležela.

Zvedla se a odhrnula si oříškové vlasy z čela.
Ani nechtěla vědět, jak po noci strávené tady na gauči a plné nočních můr musí vypadat. Ať chtěla nebo ne nedokázala odtrhnout oči od něj. Přinutilo ji k tomu až to, jak sebevědomě zaklapl knihu, kterou držel v dlaních, vstal a jemně se uklonil.
"Markus Snape," prohodil. "Jsem rád, že jste vzhůru. Už nějakou dobu netoužím po ničem jiném než po možnosti omluvit se vám za tu bolest. Byl jsem neopatrný."

Ach, ano, se Severusem ho nemohla srovnávat a možná proto v jeho přítomnosti podvědomě studovala rozdíly mezi nimi. A po počátečním poblouzění došla k názoru, že za bezmezné sebevědomí někoho, komu vlastní bratr nestojí ani za pohled rozhodně černotu očí bradavického profesora nevymění.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama