Mozaika [PROLOG]

10. června 2012 v 9:59 | Berenika |  Mozaika


[Pro Illian]

Z černého hrníčku vedle počítače stoupala pára.
Celý ten den byl příliš bláznivý. Plný spěchu a nervů. Počítač zapípal na znamení, že se konečně rozhodl zapnout. Díky bohu neměla žádný e-mail, takže ji čekalo jen příjemné psaní. Jak tedy doufala. Smočila v lahodné tekutině rty a požitkářsky znovu vdechla milovanou vůni. Zasloužila si to. Po chvíli odložila neochotně hrníček na stůl a zadívala se na zrovna otevřenou prázdnou stránku wordu. Prsty bloudila po klávesnici, ale jako kdyby jí něco bránilo stisknout některou z kláves. V té tiché chvíli jí naplňovala jenom hlasitá prázdnota tlukotu jejího srdce, ze které se chtěla stůj co stůj vypsat. Konečně jí napadlo cosi, co by mohlo být první větou nadějného příběhu, ale místo ní napsala jenom dvě písmenka. Dvě stejná písmenka, jak jedno stiskla příliš dlouho. SS. Zdánlivě to nemělo žádný význam a přece to mohlo být tisícem zkratek. Pro ní to znamenalo monogram.

Přestala počítat vteřiny, které strávila hypnotizující obrazovku.
Měla sice už druhou kávu, ale pořád se ten den cítila podivně unavená a malátná. Sama nevěděla, jak to popsat. Její myšlenky přerušil ostrý hvizd za oknem. Série zvuků, které jí trhaly uši. Vstala a rychle si zakryla obličej, když se okenní sklo rozbilo snad na tisíc střepů. Fascinovaně se jednomu vyhnula. Bylo to jako ve zpomaleném záběru. Bylo to zpomalené! Do očí jí udeřilo světlo různobarevných paprsků. Bylo jí, jako kdyby měla usnout za chůze a přece se musela nutně podívat, co se venku děje. Když se vyklonila, vítr jí nemilosrdně rozcuchal vlasy dlouhé pod lopatky. Nejen jí.

Nedokázala vstřebat to, co viděla.
V té chvíli jí něco odstrčilo a do jejího pokoje dopadly další střepy. Měla pocit, že už tam není nic, co by se mohlo rozbít. Kdosi jí strhl na zem a ona cítila zase ten zvuk. Svist, jako kdyby po nich někdo střelil z revolveru a zesílil nejméně třikrát zvuk. Uslyšela další tříštění a pak už nic. Jako by se propadla do temnoty. Spolu s vůní pánské kolínské. Přemýšlela, co bude následovat, když ji malátnost dostihla úplně. Ještě jednou pracně otevřela oči a zahleděla se do jiných. Černé, uhlíkové, smutné... Chtěla něco říct, ale místo toho jen zalapala po dechu. Když se podívala na svou hruď zjistila, že jedna ze střepin ji přece jenom trefila. Vlastně byl zázrak, že jenom jedna. Stála přece před oknem, když... Když něco vybouchlo? Cítila zmatek. A cítila, že nemůže dýchat.


Znovu jí dostihl ten pocit, že ještě musí otevřít oči.
Aby alespoň věděla, kde je. A znovu jí to připadalo jako ten nejtežší úkol na světě. Někdo se dotkl její ruky. Zřejmě jí odhadoval tep. Najednou by mohla hned vstát. Tak doufala, že zase uvidí ty nádherně hluboké oči. Trochu zvedla hlavu a zadívala se do světla. Skoro nepotlačila výkřik, když si všimla, že vedle ní opravdu sedí on. Srdce jí bilo na poplach. Možná to nebylo úplně jím. Nedokázala mu ještě tolik věřit. Přece jen vůbec neměl existovat. Na mysli jí vytanula dvě písmenka, která dnes napsala. Nebo možná včera? Musela se usmát. Konečně si všiml, že je vzhůru, ale něvěnoval jí ani jedno slovo. Místo toho nad ní mávl hůlkou. Fascinovaně sledovala obraz ve vzduchu. Kdyby řekla, že si nikdy nepředstavila, že by tenhle sen byl skutečností, lhala by, ale... Všechno bylo najednou úplně jiné.

Nemohla se pohnout.
Natáhl k ní ruku s jakýmsi lektvarem.
"Vypij to," díky chladnému tónu jí přeběhl mráz po zádech.
Nedůvěřivě se na něj podívala. Zamračil se. A přece ten smutek.
"Severusi?" zkusila to jemně a viděla, jak sebou trhnul.
V očích měl všeptanou tichou otázku. A přece více než přesnou.
"Jak znáte mé jméno?"
Ušklíbla se. Opravdu si to představovala lehčí. On netušil, kým je ona. Že ho vlastně zná. Nebo ho touží znát a to přesně tak, jak o něm psala.
"Tak jak?" V jeho hlase bylo znát napětí, ale i rozčilení.
Zúžila oči. Jeho hlas jí teď opravdu provokoval k drzosti. Sotva se rozkoukala a už chtěla dávat život všanc? Nemilovala takovéhle risky, ale on možná ano. Uvnitř ní se odehrával překvapivě prudký boj.
"Co mám říct?" vyslovila nahlas otázku, která jí vrtala hlavou spolu s tisícem dalších myšlenek.
Zaúpěl. Ten den toho měl dost.
"Krvácíte." upozornila ho na krvavou skvrnu na ruce a na tváři se jí objevil starostlivý výraz.
Měla teď jeho obličej blíž než zrovna chtěla. Cítila napětí. Nebála se jeho, ale všeho okolo. Ano, nebála se.
"Tak odkud mě znáš?" zeptal se jí.
Proti své vůli se zachvěla. Skláněl se nad ní. V pohledu se mu objevilo mírné vykolejení. Teprve teď pochopila, že jí četl myšlenky. Zamračila se a hledala něco, co by po něm za to hodila. V okolí ale nebylo nic, krom polštářů.
S příjemnou vůní kolínské. V čem byla ta změna? Rozhodla se užít si to. Vstal a nervózně přecházel po místnosti.
Stejně zmatené myšlenky jako byly ty její.

Nemohl pochopit, jak to mohla udělat.
Vyslovil svou další otázku a dívka nedokázala vynechat další otázku. O kom to mluvil?
"Jacqeline."
Zakroutila zběsile hlavou na znamení nevědomosti a v té chvíli jí teprve došlo, koho myslel.
Jacqeline Rowlingová... Čarodějka?
Rozesmála se. Vlastně to nebylo směšné. Jen... Ironické. Když se otočil, uviděla, že i na jeho tváři vykouzlila jemný úsměv. Sotva postřehnutelný, ale byl tam.
"Severusi?"
"Ano..."
Vlastně nevěděla co říct. Místo toho vzala lahvičku na stole a napila se. Spolkla tmavou nevábně vonící tekutinu a zároveň s ní poznámku o hrozné chuti. Usmál se. Doopravdy. Měla pocit, že kdyby stála, dávno by se jí podlomila kolena.

Přešel blíž k ní a zvedl jí.
Důvěřovala mu oprávněně, jako kdyby byla úplně v pořádku. Jako kdyby se nikdy nic nestalo, jako... Kdyby tam nebyl nevěřila by tomu. A opravdu. Docela zapomněla, že už stojí a kdyby jí pořád nedržel, dávno by skončila na zemi. Vnímala, jak jí srdce divoce s každým nádechem buší a snaží se vyskočit z hrudi. Jak ji ksobě přitiskl přesně tak blízko, jak si přála. Vlastně víc, než předtím. Ale pořád ta ironie. Ani jeden z nich nevěděl, kdo je ten druhý a přitom on porušoval všechno na čem si v životě zakládal. Ucítila lákavou vůni kafe v kuchyni a musela se zase rozesmát. Sklopila oči, aby jí neviděl do očí, ale on jako by to ani nevnímal.

Najednou, ani nevěděla jak, skončila v jeho náruči a zmizeli.
Užívala si ten pocit. Samozřejmě, že ho již znala. Jenže neměla chuť se přemisťovat. Jaký jiný důvod by mohla mít nenadálá blízkost? Přesto cítila, že je jiná než on. Možná příliš jiná. A pak ten nádherný pocit, když uprostřed víru myšlenek a zrychlené cesty domů, ucítila jeho rty na svých. Jako by doopravdy letěla a jako by...
Hlasitě vydechla, když upadla.
Do svého pokoje, těsně před zasklené okno a vedle počítače, na jehož obrazovce byla jen dvě písmena.
SS... Severus Snape.

 


Komentáře

1 qweser qweser | Web | 10. června 2012 v 10:06 | Reagovat

nádhernej blog

2 Beltrix Beltrix | Web | 16. listopadu 2012 v 18:19 | Reagovat

Každopádně je to zajímavé! :)

3 Berenika Berenika | E-mail | Web | 22. listopadu 2012 v 10:34 | Reagovat

[1]: Děkuji :)

[2]: A také už je to pořádně dlouho, co jsem to psala. Děkuji za pochvalu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama