Mozaika [IV.část]

10. června 2012 v 11:16 | Avalon |  Mozaika

LEKTVAR LÁSKY



Markus Snape právě spatřil to nejúžasnější stvoření, jaké se kdy narodilo.
Zalapal po dechu a spěšně si stáhl kápi víc do čela, aby nebyla vidět neupravenost jeho vlasů a vzhledu celkově. Už příliš dlouho byl mimo společnost.
"Severusi, já jsem vážně neměla v úmyslu..." dívka s oříškovými vlasy se zarazila, když si všimla cizince a tváře jí mírně zrudly. Možná by se to zdálo zvláštní, jenže v době, kdy se chtěla vytratit něco vybuchlo. Bradavický lektvarolog s sebou trhl, když poznal známý zvuk. Tohle se stávalo téměř každý den. Vždycky někdo roztavil kotlík, to, co mělo být lektvarem skončilo na zemi a po schodech ze sklepení se pokaždé plazil bílý dým. Ano, stejný jako tenhle. Přistihl se, jak hledí na sloup dýmu vycházející ze sklepení a nějak nevěděl, co říct. Nasál vůni a rozkašlal se. Totéž udělal i jeho bratr a z jeho strany se ozval nekontrolovaný smích. Dívka stiskla rukojeť své hůlky, ale podivná barva z její tváře nezmizela.

"Je to to, co si myslím?" zeptala se s předstíraným nezájmem Minerva.
Zajímavější než cizinec, který se zjevně dobře bavil, pro ni byl její kolega, který si právě přitiskl rukáv na nos a zjevně se už nějakou chvíli snažil nedýchat. Alespoň podle toho, jak byl bledý. Joan po jejím boku nasála příjemnou vůni a mlaskla.
"Mateřídouška a kafe." zamumlala uznala. Její další pohled směřoval na Severuse. Ten se snažil nenápadně vytratit s černým hábitem pořád přitisknutým k obličeji. Sjela ho pohledem a otočila se na hnědovlásku.
"Ono to na něj nefungovalo?" prohodila nechápavě a zelenooká dívka se zatoužila propadnout alespoň o dvě patra níž.


Rozdrtila kořen mandragory.
Brzy zjistila, že tato rostlina má mnohá využití a mezi nimi i v tomhle lektvaru. Kdyby ji Joan nepřemluvila, asi by se do něj nepustila. Tahle stránka v knize pokročilých lektvaristů ji fascinovala. Samozřejmě, že věděla až příliš dobře, že je to jen dočasná iluze, ale toužila ucítit, jak by voněla jí. Hrozil sice Severusův příchod uprostřed přípravy lektvaru, ale pootevřená skříňka s přísadami, kterou jakýsi nepozorný student zapomněl zabouchnout a připravený kotlík, jí přímo nabádaly k pokusu o něj. Ne, tohle k ní nesedělo. Vdechla příjemnou vůni a na chvíli se propadla do vlastní fantazie. Nemohla uvěřit, že by zvládla tak pokročilý lektvar po třech dnech pročítání knih.
Vytáhla hůlku a krouživým pohybem rukou míchala hustou tekutinu.

Třikrát doprava, třikrát doleva, teď už jen dvakrát.
A pak se to pokazilo. V očích se jí mihla krutá představa smrti. Zelený proud světla jen o něco světlejší než její vlastní oči jí udeřil do hrudi. Zalapala po dechu a opřela se o stůl pravou rukou. Prsten na její ruce znovu ztěžkl. Ani si nevšimla, kdy z kotlíku začala vytékat čirá tekutina, která během chvíle změnila barvu na nebezpečně krvavou. Lapala po dechu, když se had na její ruce začal svíjet. Poslední z dvanácti článků jeho těla se proměnil v páru až příliš pozdě. Levou ruku si tiskla k srdci a snažila se donutit k pohybu. Pára už byla nebezpečně blízko její dlaně, když se konečně dokázala odpoutat od stolu. Zachytila svou hůlku, která se málem stala obětí jejího posledního pokusu a vyběhla schody ze sklepení, aby hned za nimi narazila na toho, koho chtěla zrovna v této chvíli potkat nejméně ze všech.


Joanina slova měla překvapivý účinek.
Kdyby Minervin pohled mohl zabíjet, už by totiž byla mrtvá. Severus se zarazil uprostřed pokusu o útěk a ruka, kterou si přidržoval u obličeje sama od sebe bezvládně klesla. Pootevřel by ústa, kdyby na to nebyl příliš překvapený. A Markus Snape se nepřestával smát, jen trochu poupravil hlasitost, protože to burácení přitahovalo nechtěnou pozornost. Ale jak si všimla, bylo v jeho smíchu něco impozantního. Něco, čím jí připomínal Severusovu světlou stránku. Jenže Severus by se zničehonic nezačal smát jejímu nepodařenému pokusu o lektvar Lásky. Cizinec se pohnul, aby se představil, ale v té chvíli mu z kapsy pláště vypadl drobný měděný kus kovu.

Nějak se mu podařilo odčarovat poslední kousek z prstenu, ale za jakou cenu.
Teď nebyl na žádný lektvar čas, i když svým způsobem to spolu souviselo. Byla tu jen jedna myšlenka. To on může za všechnu bolest. Roztřásla se a fascinovaně hleděla na tvář skrytou ve stínu kapuce černého pláště. Pak jako v transu zvedla ruku s hůlkou z černého dřeva, zamířila mu na srdce a... Skácela se do náruče bradavického ředitele, který se objevil v tu pravou chvíli.

Markus se zarazil a trhnul s sebou, jako kdyby ji původně chtěl sám zachytit.
Pak sebral kousek kovu ze země a s největším sebezapřením odvrátil pohled od její tváře. Právě objevil první věc, kterou svému bratru může závidět.
"Hádám, že tohle bude problém," prohodil do ničím nerušeného ticha.
"A nejenom tohle."

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama