Mozaika [III.část]

10. června 2012 v 11:00 | Avalon |  Mozaika

ODDĚLENÍ S OMEZENÝM PŘÍSTUPEM



"Nemáte na mysli nic vážného, že?" nadhodil nenuceným hlasem s jistou dávkou arogance muž ve středních letech. Dlouhé platinové vlasy měl sepnuté černou stužkou. Nedbalá elegance, dalo by se říct, a přesto se zdálo, že každou část oblečení má pečlivě promyšlenou. Dokonalou. Světle modré oči chladně propalovaly nedobrovolné účastníky jednání. Nedávno zvolený ministr kouzel Horst Windsor vydržel jeho pohled dostatečnou dobu na to, aby to mezi přihlížejícími způsobilo překvapené zašumění. Horst se naklonil přes soudcovský stůl.
"Pane Malfoyi, nejspíše si neuvědomujete, proč jste zde," nejspíše by pokračoval, kdyby se neotevřeli dveře a na jednání nedorazil další člověk. Ten, kterého by nejméně čekal. Harry Potter se posadil do svědecké lavice. V jeho očích nebyla asi stopa po soucitu. Ani stopa po nerozhodnosti s jakou přesvědčoval svého kmotra, aby šel na zasedání místo něj. Neuspěl a chápal to. Tohle musel zvládnout sám.

"Ujišťuji vás, že jsem s vraždou vašich rodičů neměl nic společného," syčivý hlas se rozlehl síní.
Starší muž až příliš dobře věděl, jak zapůsobí, když rozhodil rukama a trochu pevněji sevřel hůl s hadí hlavou.
"Luciusi, viděli vás s Belatrix Lestrangovou jen pár chvil před tou hrůzou. Použila jedno z nejstarších kouzel na mudlovskou dívku a ve stejné chvíli někdo zabil Potterovi? Chcete nám snad tvrdit, že je to náhoda?" ministru začínala s tímto obviněným docházet trpělivost. Mrazivost a klid, Luciovi věční společníci, ničily všechny obvinění po jediném slovu. Dokázal vycítit svou příležitost v tu správnou chvíli a mnoho členů rady už kolísalo. Věděli, jaké odměny by se jim dostalo, kdyby ho sprostili viny. A co získají jeho uvězněním v Azkabanu? Že objemný majetek jeho rodiny si rozeberou vyšší úředníci ve jménu spravedlnosti?
Bylo lehké se rozhodnout.


Severus Snape si tiskl jemný plášť k tělu.
Až žasl, že tak dlouho vydržel. Měl pocit, že když pevněji zatáhne, plášť se mu rozpadne v rukou. Dalším bodem na dnešním seznamu překvapení bylo, že mu Potter neomlátil o hlavu měděný kotlík a neviditelný plášť mu klidně půjčil. Důvodů bylo mnoho. Jedním z nich i to, že potom, co ztratili poslední vodítko k vrahům jeho rodičů, byl jako tělo bez duše. Ani učit nezvládal. Severus za něj ochotně bral hodiny a ještě pátral po rozvazovacím kouzlu. Rozvazovacím kouzlu dvanácti etap, které mělo čaroděje, jež se ho odvážil použít, zabít. Hledal jinou možnost, ale svým způsobem toužil, aby nenašel. Když ji najde, ona z jeho života zmizí a bude muset zapomenout na Bradavice, na něj... Zato, když na nic nepříjde bude to kouzlo moci provést sám a nebude muset pořád myslet na její ústa. Proklínal sám sebe za ten letmý polibek, který ho k ní připoutal. Navenek své myšlenky nedal najevo. Místo, kam se blížil nebylo vhodné k posledním chvílím mezi živými, jak věděl. Byl tam jen nerad. Otevřel dveře a vešel do místnosti stejně ponuré jako celý dům a ulice.
"Markus Snape?" zeptal se a snažil se zbavit sarkastického tónu hlasu. Ten by mu zde příliš neprospěl.

Muž za starobylým stolem zvedl hlavu.
Úsměv na jeho tváři odhalil zažloutlé zuby. Černé, splihlé vlasy lemovaly jeho obličej jako svíjející se hadi hlavu medúsy a odhalovaly jen část pobledlého obličeje a dvě modré, zářivé oči. Navzdory neupravenému vzhledu mu vždy jiskřily nezměrnou mocí. Narozdíl od svého bratra měl otce čaroděje. Vstal a rázným krokem přešel ke dveřím. V místech, kde se setkali s sebou oba trhli. Sourozence v kouzelnickém světě pojilo víc než přátelství a to i přesto, že byli tak rozdílní jako tito.
Markus se sarkastickým úšklebkem na tváři zavřel dveře.
"Rád tě zase uvidím, pokud budeš ochotný sundat ten hadr, co máš na sobě," jeho hlas zněl unaveně, což si dokonale protiřečilo s energií s jakou se pohyboval. Kdyby se snad rohodl upravit a učesat si vlasy, přitahoval by každou ženu se smyslem pro dobrodružství.
"Půjdu rovnou k věci..." lektvarolog si sundal plášť a přehodil si ho přes levou ruku.

Pravou měl pro jistotu na hůlce, což u Markuse vyvolalo další ironický úšklebek.
"Marku, já chci tu knihu."
Modrooký čaroděj strnul a v jeho očích se mihl stín pochybností.
"Nechci ti kazit ideály, ale na tohle bys potřeboval větší moc než mají tví studentíci."
Pohled černých a modrých očí se střetl a byl div, že se někde mezi nimi neblesklo.
"Pokud nebudu mít na vybranou, budu tě muset... Požádat, abys šel se mnou," vyslovit poslední slova se mistru lektvarů zvláště příčilo. Přesto dodal ještě jedno.
"Bratře."


Dnes byly chodby hradu neskutečně prázdné.
Nebo jí tak připadaly, protože postrádala smysl. Smysl pobytu tam. Tušila, že jedním z důvodů bude prsten, který jí tížil na ruce, ale zbytek? Další možnost k přemýšlení jí nabídl ředitel školy. V posledních dnech se k ní choval čím dál ohleduplněji, ale nikdy by jí nenapadlo, že jí nabídne učení. Učit se kouzlit! Měla chuť nadšeně se mu vrhnout kolem krku. Teď nadšení postrádala. Přece jen učit se to samé, co jedenáctiletí a ještě pořád v jejich společnosti. Bylo to milé zvláštním způsobem, ale když zjistila, že i oni toho umí zdaleka více než ona po týdnu studia...

A navíc postrádala společnost, kterou jí poskytoval pouze Tom.
Byly to příjemně strávené chvíle, avšak kdyby směla více času strávit s učitelem lektvarů, nevadilo by jí to. Když už měla hodinu s ním, nevšímal si jí. Nikdy ji nevyvolal, když se zkusmo zkoušela přihlásit, nikdy nedal najevo, že její společnost oceňuje. Její slohy jí nevracel, neznámkoval. Jedinou útěchou bylo, že i přes všechny propady o něčem dokázala mluvit a ostatní předměty jí vycházely. Jí ale lektvary učarovaly nejvíc. Mnohorkát už vklouzla do sklepení tajně, aby vyzkoušela ten a ten recept ze "Všeobecných znalostí lektvarů a kouzel v oboru lékařství." Tahle kouzla se učila nejdříve. Fascinovala ji sice obrana proti černé magii, ale brzy pochopila, že jen málo lidí má nadání na tohle. Aneb jak řekla Joan, se kterou se setkala teprve nedávno: "Zabíjet zvádne každý blbec, ale na lékařská kouzla je třeba pevné vůle a síly nebelvírského lva."

Joan...
To byla kapitola sama pro sebe. Učila ji často, i když mnohem raději při společném šálku kafe zabrousila mezi řádky svých knih. Popisovala jí ostatní postavy, odpovídala na všechny dotazy a její neoblíbenější činností zjevně bylo zaměňovat svého bratra, Toma Raddla, s oživlou mrtvolou. To ona jí věnovala plánek, díky kterému byla tady. Nemohla uvěřit, že právě drží v rukou mapu Bradavic a pozemků. Tu, kterou mívali při svých procházkách s sebou Pobertové. K tomu v pravé ruce mírně křečovitě svírala svou hůlku. Byl to zvláštní pocit. Plížila se tu v oddělení s omezeným přístupem a hledala zmínku o svém novém prstenu. Spolužáci i učitelé na ni hleděli se zdviženým obočím a ona si připadala směšně. Chovali se, jako kdyby tam nepatřila. Svým způsobem to byla pravda. Kdo by také zapadl do třídy mezi jedenáctileté? A kdo by se mohl naučit kouzlit, když mu právě v jedenácti nepřišel dopis z Bradavic či jiné kouzelnické školy? Otevřela další knihu a zapsala si do poznámkového sešitu další lektvar. Tohle vyzkouší. Podle toho, co zjistila, to bylo neuvěřitelně silné kouzlo, se kterým si poradí málokdo. Problém byl, že nikde nepřišla na způsob, jak ho zrušit.

Bylo až příliš podobné viteálům.
Každý dokázal rozervat svou duši na kusy. Ať to bylo dobrovelně nebo ne. Ale nikdo ji nedokázal slepit. Jinak řečeno každý průměrný kouzelník dokázal vytvořit hada stočeného do prstenu, náhrdelníku či náramku a síla závisela jen a jen na jeho schopnostech. Troufala si říct, že po tolika přečtených knihách by to zvládla také. Jenže ani ten nejsilnější nezničil víc než jeden článek mosazného těla za den. Dvanáct dní. Již uběhly dva. To znamenalo deset dní na dvanáct dílků. Aby tomu uvěřila, napsala si do poznámkového bloku pod dlouhou charakteristiku kovu další poznámku a slovo "Nemožné" dvakrát podtrhla.

Jistě, nemožné.
Ten výraz pro dnešní den či spíše večer znamenal mnoho. Nebo snad bylo pravděpodobné, aby stála zde? Oddělení s omezeným přístupem nebylo pro ni. Ty knihy ji zajímaly, to byla pravda, ale neměla potřebu učit se, jak rozdělit svoji duši nebo jak někomu způsobit nesnesitelnou bolest. Tak proč? Trochu se třásla, ale brzy to odeznělo, jen srdce pořád bilo na poplach. Jak se tiše plížila temnými uličkami málem uvěřila, že je to sen. Po pár minutách a dvanácti úderech hodin na jedné z bradavických věží se odtamtud vytratila. Nepomohlo to. Pořád ten zvláštní pocit a rychlé bušení srdce, jak se pokoušelo vyskočit z hrudi a zaběhnout řediteli říct, co hledala v knihovně tak pozdě v noci.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama