Mozaika [II.část]

10. června 2012 v 10:39 | Avalon |  Mozaika

SOMNO CONTINUA



Ze šálku ve spirálách stoupal kouř a přinášel s sebou omamnou vůni.
Zavřela oči a jen ji vdechla, zatímco si o šálek hřála ruce. Nedá se říct, že by místnost byla příliš chladná, ale teplo tam rozhodně nebylo. Poprvé se napila a chvíli tekutinu převalovala v ústech, než uznala, že tohle ještě opravdu nezkoušela. Barva byla stejná, ale chuť jako kdyby bradavický mistr lektvarů nečím vylepšil. Dokonce i vůně byla lákavější. Ano, vylepšil bylo správné slovo. A rozhodně dokázal poznat, co se hodí. Po tiché chvíli ji přemohla zvědavost a ona vstala. Procházela se po jeho pokoji. Jen s úsměvem zavrtěla hlavou. Zřejmě do sebe dnes toho kofeinu dostala příliš. A kdo by se divil? Období maturit není zrovna procházkou růžovým sadem a vůně soupající z tekutiny, kterou ještě cítila v ústech, je tak lákavá.

Odložila šálek.
Prsty přejela po hřbetu jedné z knih, jejichž název vás uchvátí, ale když se začtete zjistíte, jak nezáleží na názvu. Ne, nezáleží, avšak promiňte mi, takhle to říci než otočíte poslední stránku, není nejlepší. I ta nejhůře napsaná kniha má, co říct. A platí to i naopak. Možná že vědci prostě neumí nazvat své knihy. Pro jejich mysl je to příliš realistické. Příliš se to nehodí do složitého vzorce pohybů hůlky, jež provází polohlasně pronášená zaklínadla.

Snad proto knihu "Všeobecné znalosti lektvarů a kouzel v oboru lékařství" hned nezavřela.
Na první stránce objevila připsané poznámky. Drobné písmo zpočátku četla jen těžko. Po pár stránkách si ale začala zvykat a objevovala skryté kouzlo. Nebylo to tím, že majitel knihy přepsal Dráp Satanatky* na její zub, ale tím, že vlastně ani jedna poznámka, ať byla umístěna kdekoliv, nebyla mimo pomyslnou linii. Jako kdyby měl na papíře načrtnuté linky a psal podle nich. Dokonce se přistihla jak pochybuje, jestli je nepsal podobným perem, jaké vlastnila známá novinářka Denního věštce. Listovala dál. Dá se říct, že počáteční nejistotu přemohla zvědavost. A touha zjistit, jestli jí ty poznámky poví i něco o něm.

Když otáčela další stranu, zrak jí padl na prsten.
První hodiny si na něj nemohla zvyknout. Byl vskutku nádherný, to ano, ale táhl k zemi všechno krásné. Neřekl jí nic, ale viděla jeho pohled, když se ho dotkl. Chladný kov ho k sobě nechtěl pustit. Trhl s sebou. Jako kdyby jediný člověk, který může prsten mít, byla ona. A rozhodně se to nemělo změnit. Stříbrný hádek jí nějakým způsobem přilnul k mysli. Když se ho pokusila sundat cítila se... Jako kdyby vytvářela viteál. Jako kdyby rvala svou duši na kousky a toho nebyla schopná. Had. Had, jehož tělo, stočené kolem jejího prsteníčku, se rozdělilo na dvanáct pevně semknutých částí. Ta poslední, na níž zářily dva matné, tmavé smaragdy, směřovala směrem k ní a utvářela tak dojem, že je pořád sledována krutýma očima vraha. Nevěděla, co si myslet. Ještě před pár vteřinami by se vsadila, že se za chvíli probudí. Teď ji hadí oči připevnily k realitě. Smát se nebo plakat? Před očima se jí stránky knihy rozplynuly v nepřehlednout změť čar. Pláče? Ne. Někdo jí přikryl výhled závojem. Nejdříve mlhavě bílým, pak s uklidňující barvou letního nebe.
Tak co se..?


"Je to v pořádku, bude ještě nejméně dvě hodiny spát."
Ještě jednou se ohlédl a pak už za sebou zavřel dveře. Ještě nedopitý šálek kafe na stole a vedle něj v křesle spící dívka. Vypadala tak bezbraně... Tak mile, tak kouzelně, tak... Zarazil se a zakázal si myslet na tyhle věci. Příliš mu to nepomohlo, ale alespoň na chvíli se dokázal soustředit.
"Jak to myslíte, Severusi?" otázal se znovu ředitel, jehož už černovlasý muž nějakou chvíli nevnímal. "Nějaký váš lektvar pro silný spánek?"
"Ah... Jistě. Jistě, pane řediteli," obávaný profesor lektvarů si odhrnul pramen černých vlasů z čela a podíval se mu do očí. Kdo by ho znal, možná by poznal, že tenhle způsob se mu příliš nelíbí. A to mu otupilo smysly tak, že nepoznal, co nesedí. Že nepoznal, jak dívka rychle zavřela oči, když se k ní otočil. Nedokázal nalézt řešení. Možná i to byl důvod, proč mu nedošlo, že místo čaje cítí příjemnou vůni kávy.
"Stačilo Somno continua," **dodal a na čele se mu objevila další vráska, když si uvědomil, že Tom Raddle má na tváři něco jako šibalský úsměv.
"A dal jste jí ho do čaje, nepletu-li se?" otázka nejproslulejšího z Bradavických ředitelů zasáhla přesný bod. To pochopil ještě dřív, než lektvarolog kývl.
"Dobrá tedy, snad to tak má být. Začněme, Severusi, začněme," Tom Raddle se na chvíli odmlčel.
"Nejspíš by neuškodilo, kdybyste nám sdělila, co si pamatujete..." jeho pohled k údivu sklepního netopýra směřoval na hnědovlasou dívku. "...nebo si raději nejdříve dopijete kávu?"


Zatočila se jí hlava a kniha jí vypadla z ruky.
Třásla se. Ten samý pocit, jako když se prsten pokusila sundat. Trvalo to jen pět vteřin.
Ale... Hlavně, že už to bylo pryč. Ovládla třas a klesla do křesla. Natáhla ruku pro šálek, ale než ho přiložila ke rtům, uvědomila si, že sáhla po jiném. Položila ho zpátky a pár vteřin po tom, co smočila rty v tmavé, lahodné tekutině, zapomněla na přesládlou vůni čaje. Tady, zdá se, odhad bradavického profesora mírně pokulhává. Neznala nikoho, kdo by se napil něčeho tak... Přesládlého. Kdyby mu nechyběla růžová barva s klidem by ho mohla vydávat za nějakou novou verzi nápoje lásky. Odnesla šálek čaje do čehosi, čemu se dalo říkat kuchyně. Opravdu malá kuchyně. Vlastně jen linka s umyvadlem. Víc kouzelník v bradavicích nepotřeboval. Když měl hlad, mohl zajít za skřítky do kuchyně. S odporem tekutinu vylila a otočila kohoutkem. Vlastně ji ani nepřekvapilo, že voda netekla. Čaj zmizel a to bylo hlavní. Nebyl vlastně důvod se tomu divit.

Překvapilo ji až bouchnutí dveří.
Nevěděla koho čekat. Poznala jen jeden z hlasů. Ten druhý byl jako hlas... Jako... Měla chuť skrčit se někam do kouta dokud druhý muž neodejde. Teď zněl příjemně, ale přidejte jako kulisu sykot a máte ukázkovou zrůdu. Prostě se posadila do křesla a čekala až vejdou. První věta ji zmátla. Spí? Zavřela oči a už podruhé ten den se cítila nepopsatelně. Ten, koho považovala za největšího zločince, měl být bradavickým ředitelem?


Cukly jí koutky.
Udělal na ní celkem dojem. Kdo by řekl, že z lorda Voldemorta se stane tak příjemný, energický společník. Přesto se její pohled co chvíli stáčel stranou. Záměrně ze svého vyprávění vynechala dvě věci. Polibek a obětí. Dvě věci, které teď svým způsobem měla na dosah ruky. I když to tak úplně pravda nebyla. Lektvarolog ji zanechal v ředitelově společnosti a sedl si dostatečnou vzdálenost od nich. Jako kdyby si ani nepřál slyšet, co se s ní stalo. Možná to věděl. Už podruhé se musela rozesmát. Tom Raddle byl opravdu člověk, který vám zvedl náladu, ať jste chtěli nebo ne. Vykouzlil na tváři nenucený úsměv a propaloval vás jiskřícíma očima, dokud jste plně nepoledhli jeho hlasu. Vtáhl vás do vyprávění ani jste nevěděli jak. Během jedné nebo možná dvou hodin se stihla vypovídat sama a ještě si poslechla, jak Severus nechal záměrně vybouchnou stůl v jeho pracovně nebo jak v posledním ročníku změnil ingredience připravovaného lektvaru, což mělo za výsledek evakuaci poloviny studentů. Bradavický ředitel právě přizval Severuse k nim a když se mu nedostalo odpovědi, otočil se. Tam, kde ještě před chvílí s rukama založenýma na prsou seděl, teď bylo jen prázdné křeslo.

Ředitel ji tam ještě zmatenou zanechal.
Řekla mu už, co potřeboval vědět. Co neřekla si přečetl v její mysli. Ani ho nepřekvapilo, že se do ní dokázal lehce podívat. Bylo to jako vytáhnout knihy z poličky a na chvíli se začíst. Pak ji mohl hned vložit zpátky, ale mohl z ní i vytrhnout stránku. Něco jiného ho znepokojovalo. Až do dnešního dne dokázal číst i v mysli svého o něco mladšího kolegy. Neměl, co skrývat. Teď se však před ním lektvaristova mysl uzavřela. Důvodem mohla být ona. Prohlížel si ji a dospěl k závěru, že je to jeden z nejpravděpodobnějších důvodů. Ušklíbl se. Severus měl vždycky slabost pro zelenooké dívky. A vždycky se mu to vymstilo. Joan ve své knize odhadla i jeho povahu. Když ucítil bolest, nezbavil se jí. Jen ji potlačil, zmírnil a uvěznil v sobě. Tom Raddle se bál. Bál se dne, kdy té bolesti bude uvnitř něj příliš. Mohl ji kontrolovat. Severus byl jeden z lidí, na které nebylo třeba dohlížet, ale dávat pozor, aby neublížili sami sobě, neškodilo. Jak lehce by si dokázal vzít na starost něco, co by mu brzy přerostlo přes hlavu. Jenže teď... Kniha, ze které se ty nepatrné stopy, které za sebou bolest nechávala, snažil vymazat, se právě zavřela. Přemístili ji do oddělení s omezeným přístupem.

* Satanatka je plaz, jehož zuby a drápy obsahují obrovské množství zvláštního jedu používaného v lékařství při uštknutí. Je to svým způsobem univerzální protijed. Ale získat jej není lehké. Satanatky mají perfektně vyvinuté všechny smysly a dokáží splynout s prostředím. Jednoduše řečeno dostane vás a jste mrtví. Víc po mě nemůžete chtít, protože jsem si ji vymyslela jen pro tento účel. Možná později příjde podrobnější popis.

** Somno continua... Tohle mi poradil strýček Google, když jsem do překladače zadala "Nerušený spánek"

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama