Černá vrána

26. června 2012 v 13:51 | Berenika |  Rozepsaná slova

"Přiznej mi svá havraní křídla!" zavrněl jí do ucha.
Nebral si servítky. Přitáhl ji k sobě a dravě políbil.
"Má malá černá vráno."


Černovláska skryla tvář v jednom z mnoha šátků, které prodávaly po ulicích.
Byly jich plné obchody, ale i taková obyčejná věc dokázala dobře skrýt. Nutno říci, že v černé barvě. Modrýma očima přejela po okolí, ale pokračovala v chůzi. Tvář nebyla tím jediným, co v ten den skryla. Prsty v černé rukavici svírala pod kabátem zbraň. Nic zvláštního, pouhý revolver. Její nejlepší přítel. Tedy po něm...
Muž s hnědými, spíše světlejšími, vlasy šel shodou okolností na opačné straně ulice vedoucí přímou cestou ke klenotnictví. Její pohled se občas setkal s jeho smaragdovýma očima. Usmíval se. I jeho tvář byla skrytá, ale tohle věděla. Byl náročnější než ona. Revolver mu nestačil. Pořídil si speciální zbraň s bůh ví jakým dlouhým názvem. Tušila, že původem byla americká. A vskutku účinná.
Spustila ruku podél těla, aby nebyla podezřelá. On si s něčím takovým hlavu nelámal. Hodila po něm pohledem šibalských očí. Těšila se na to. Jejich akce jí dávaly jakési uspokojení, pocit euforie a neuvěřitelnou radost z prožitého dobrodružství mimo zákon. Získané finance už byly jen třešničkou na dortu.
Otáčivé dveře klenotnictví se před nimi naprázdno protočily.
Sebevědomě vešla dovnitř a sledovala, kdo je uvnitř krámku. Měli štěstí. Nikdo. Jejich třicáté přepadení. Začínali sice jen vytažením něčí peněženky z kapsy, ale z těch větších akcí tohle byla přesně dvacátá. I tak tedy zůstávala jakousi historickou událostí. Ach, kéž by věděli, jak skončí...

Dívka s rezavými vlasy spadajícími pod lopatky se otočila na svou kolegyni.
"Dnes je tu celkem prázdno, nezdá se vám?" pokusila se zapříst nevinnou konverzaci.
Práce ve zlatnictví rozhodně nebyla nudná. Ale nebyla ani zábavná a už vůbec ne pro středoškolačku, která sotva opustila školní lavice. Starší žena v brýlích s nepřehlédnutelnými do očí bijícími kruhovými obroučkami ji propálila pohledem.
Neodpověděla jen kývla a mladší dívka zase myšlenkami opustila krám.
Možná proto si nevšimla dvou příchozích. Muž galantně podpíral dámu v kabátu. Obdivovala její černé, dlouhé vlasy. Až příliš dlouhé. Česat je podle zrzky zabralo příliš času, ale menší osten závisti jí projel. Pohledem se přemístila k muži. Ten u ní takový úspěch nesklidil. Obyčejné rysy, obyčejné vlasy... Možná jeho oči. Ano, ty byly zajímavé. I ona měla zelené. Soustředěná na tyto detaily si ani nevšimla, že její kolegyně odešla. Zřejmě do skladu. Netušila, že je tu s nimi sama. Sklonila se, aby vyndala z šuplíku klíče a připravila se na zavíračku. Ti dva určitě nakoupí za chvíli nebo si nic nevyberou. Zná takové typy. Jen se dívají a pak zmizí. Nemá je ráda. Zvlášť proto, že ta žena má nádherné havraní vlasy, které ona sama nikdy mít nebude. Jakmile se narovnala, zasáhla ji kulka z černovlásčiny zbraně přímo do čela.

Sekunda stíhala sekundu.
Ubíhaly tak hodiny. Nezastavovali. Letadlo, které je sem přivezlo jen aby mohli nasednout do terénního vozu, teď měli nad hlavou. A všude kolem nich jen zlatavá krajina splývající v jedinou slitou zlatou stuhu objímající pár pohoří v dálce. Poušť nebyla daleko. Koneckonců byli v Africe. Řítili se závratnou rychlostí. Nikam neuhýbali, cesta byla rovná. Pravděpodobná. Vykřikla a postavila se. Černý šátek, pozůstatek s poslední loupeže jí sklouzl z ramen a ještě nějakou chvíli potom, co zmizeli z dohledu se mučivě pomalu snášel do rozvířeného prachu. O několik hodin později jej vzalo do dlaní několik párů rukou. Předávali si ho, hodnotili a pak vyrazili dál jako šelmy za kořistí.

Popraskaná země působila dojmem, že těžký vůz neunese už ani o chvíli déle, avšak pomalé zpomalování přicházelo z jiného důvody. Prudce otevřel dvířka, jeho vystoupení z dálky působilo, jako kdyby z auta prostě vypadl. Ona to nestihla. Neměla však to štěstí jako její předchozí oběť. Její umírání mělo být neklidné a zdlouhavé. Zcela kontrastující vůči africké, nehybné krajině připomínající unavenou starou dámu se smyslem pro eleganci, avšak zvyklou na nepohodlí. Zaklonil hlavu a stiskl ruce v pěst. Stála. Křičela do prázdné krajiny v předzvěsti míru, jistoty a konečně života, který mohli vést spolu. A teď je našli. Nebylo divu. Možná za to mohl i její ztracený šál.

Uprostřed euforického křiku ji do hrudi zasáhla kulka.
Překvapená s vlasy roztočenými ve větru okolo obličeje se jeho malá vrána zhroutila na sedadlo. Pořádně to s ní trhlo, když auto zastavilo. Vzlykala. Svíjela se bolestí. A pak už ani na to nebyla síla. Ani jediná slza se neobjevila v jejích očích. Ani jediná. Kdyby ano, musela by být rudá jako krev. Jako její černá duše.
Zničehonic se ze záklonu prudce posadila. Sotva však zvedla hlavu nad hranici, po kterou je chránily plechové dveře terénního vozu, další kulka do hlavy jí zbavila od bolest. Nestihla ani vykřiknout stejně jako mnohdy její oběti. Přepadla dopředu černé vlasy smíšené s její vlastní krví.

A tenkým pramínkem její krev stekla i jemu do dlaní.
Zařval jako zraněné zvíře a prudce se postavil. Chtěl vědět, že není mrtvá. V té chvíli však i třetí kulka našla svůj cíl. Zapotácel se a prsty si rozedřel o zbytek střepů v okně. Nevěřícně hleděl na záplavu jejích vlasů. A stejně jednoduše se i skácel do písku.
Ještě ten den byl v kanceláři uzavřen jejich spis.
Dvacet vyloupených bank a klenotnictví, deset menších akcí v podobě sérií vykrádání bytů či jednoduše okrádání lidí v davu. A navíc jim připsali ještě deset vražd. Prvně drobní zlodějíčci, nakonec velké ryby, po jejichž smrti toužil každý policista. A ten, který právě zveličoval jejich zabití a přivlastňoval si titul hrdiny se usmíval z titulní strany většiny novin. Konec?

Temnota.
Ne, ne úplná. Rudá. Nebo možná modrá jako modrá krev. Myslel by si, že ji má, ale rudost její ho přesvědčila o opaku. Ne, tohle byla jen černá. Jen mžitky, které se mu objevovaly před očima mu ukazovaly další a další barvy duhy. Otočil se za hlasem a až poté si uvědomil, co slyší. Vše mu připadalo neuvěřitelně pomalé.
Za tisíc duší získá svobodu. Ach ano, za tisíc duší život pro něj i pro ni. Tupě přikývl a otočil se znovu. Hlas byl všude. A přece nemluvil. Vše se propadlo do světla, které ho uhodilo do očí.

"Legenda vypráví, že teď chodí po světě a sbírá zlé duše," strašil muž svou dceru a mírně se usmíval.
"Je tomu tak více než dva roky. Uzavřel dohodu s ďáblem. Ti, kteří ho viděli tvrdí, že je to jeden z vrahů, kteří byli zabiti právě před tou dobou. A právě teď si jde… Pro tebe!" vystartoval, aby svou dceru náležitě vyděsil a její nadšený pískot byl známkou toho, že se mu to podařilo. A ona na nějakou chvíli zase bude doma.
Starostlivý otec zatáhl žaluzie v jejím pokoji jen pár vteřin předtím než se ulicí prohnal stín. Ozvalo se zapraskání spadaných větví. Jistě. Zjevně okolo proběhla toulavá kočka. Nebyly tu ničím výjimečným.
Muž sešel schody do přízemí a otevřel ledničku.
"Už spí," prohodil směrem ke stolu, kde sedělo pár z jeho přátel.
"Tak co tu máme dnes?" zeptal se, když s otevřenou plechovkou piva dorazil k nim.
"Nic zvláštního. Museli jsme jen odstranit… Jednoho lehce nahraditelného dělníka."
Muž na přítelova slova přikývl.
"To chápu. Důležité je, že má dcera bude mít z čeho žít. Pokud na to někdo zase přijde, postupujte stejně. Koneckonců v betonu kosti nikdo nenajde," krvelačně se rozesmál a vzápětí na ně mrknul.
Připadalo mu to vtipné.
Stín se zatím proplížil pod domovními dveřmi a zdálo se, že poslouchá jejich rozhovor. Trvalo to jen chvíli než znovu nabral svou podobu. Hnědé vlasy šly pod bílými záblesky sotva rozeznat. Byl spíše čirou energií. Detaily jeho tváří se ztrácely. Jako kdyby místo očí měl jen pár prázdných černých děr čekajících na to, koho spolknout. A právě měly několik obětí.
"Je vás víc," řekl. A oni mu nerozuměli. Ale viděli ho a to stačilo k panice.
"Ale i tak jste poslední…"
Pár záblesků, pár ran. Pak připoutat duše ke své a odtáhnout pryč.
Dívka, která uslyšela tupé dopadnutí těl na zem opatrně scházela schody. Bála se. A když zahlédla svého otce uprostřed louže krve, rozlehl se domem její vyděšený křik.

Nádech, výdech.
Po dvou letech poprvé ucítil závan vzduchu na tvářích. V očích světla, která mu chyběla. Černovláska v autě vedle něj se prudce postavila a křičela. Z ramen jí sklouzl černý šál. Zarazil se a jen těžko udržel terénní vůz na silnici. Jsou zpět. Slíbili mu svobodu a vrátili ho do situace, za které není úniku. Pevněji stiskl volant a nahlas zaklel. Žena po něm jen vrhla překvapený pohled. Nic si nepamatovala. Vše se odehrávalo znovu.
"Přiznej mi svá havraní křídla!" zavrněl jí do ucha.
Vykřikla! Zdálo se, že zešílel. Přestal se spoléhat na řízení a nakláněl se k ní. Nebral si servítky. Přitáhl ji k sobě a dravě políbil.
"Má malá černá vráno..." zrychlovali. Jednu nohu nechal na plynu. Mířili kamsi do prázdna, silnice dávno zmizela. V očích měl šílený výraz fanatika, který se rozhodl vzít věci po svém. Naplánovat si svou vlastní smrt.
"Vždycky jsem tě miloval."
Zůstal se rty přitisknutými na její jen pár vteřin. Pak je oddělila hloubka propasti, do které se vůz zřítil. Nikdy je nenašli.
 


Komentáře

1 daughter-of-death daughter-of-death | Web | 26. června 2012 v 14:25 | Reagovat

Wow...nezvyknem čítať poviedky na blogoch alebo tak a prišla som, pretože ma zaujal názov, ale zhltla som to so zatajeným dychom. Úžasné napísané, normálne nemám slov. :)
A ten koniec...presne takéto mám rada (A)

2 Mathie D. Mathie D. | E-mail | Web | 26. června 2012 v 14:49 | Reagovat

krásny, ale tak smutný.. :-(

PS: milujem tieto blogy a farby... ;-)

3 Opti-Mystique Opti-Mystique | Web | 26. června 2012 v 19:30 | Reagovat

Huuu! Úžasné. Líbí se mi ten motiv... Jak všechno se vším souvisí. Velkou výhodou je to řazení do odstavců - výborně se to četlo :)

4 Avalon Avalon | E-mail | Web | 5. července 2012 v 18:45 | Reagovat

[1]: [2]: [3]: Děkuji vám za pochvaly, velmi potěšily :-D

5 vivienne vivienne | Web | 31. srpna 2012 v 22:00 | Reagovat

Pěkný příběh a musím říct, že ten konec mě celkem překvapil. Naivně jsem si myslela, že spolu budou žít dál :-)

6 Avalon Avalon | E-mail | Web | 1. září 2012 v 20:21 | Reagovat

[5]: To by už ale nebyl ani trochu originální příběh. Děkuji za pochvalu. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama