Arkil a Anarka [LEGENDA O POČÁTKU]

20. června 2012 v 14:47 | Berenika |  Tonaterské portály


Na počátku bylo Nebe a Země.
Dvě mocnosti, které si vytvářely vlastní světy a v nich neskutečně mnoho hvězd. Tolik sil vtěsnaných do dvou nesmrtelných duší. Jednoho dne se Nebe podívalo na hranici svého světa a spatřilo Zemi. Zdála se mu nádherná. Po tvářích jí splývalo tisíc říček jako proud blankytných vlasů. Natolik ho okouzlily, že se rozhodlo udělat na Zemi dojem a získat ji pro sebe. Roztáhlo své paže a pevně ji objalo, aby dokázalo svou sílu. Země chtěla hned odvrátit od pyšné bytosti tvář, ale brzy zjistila, že je všude kolem ní. Rozzuřilo jí to natolik, že se prudce roztočila. Nebe se jí míhalo před očima tak rychle, že ho již nikdy nemusela spatři. Nikdy se nepřestala točit.

Nebe si dlouho lámalo hlavu, jak to odčinit a po čase se rozhodlo, že Zemi zbaví samoty.
Zbavilo se pocitu, který kázal zůstat pro Zemi jedinou bytostí, kterou mohla milovat a vytvořilo malé tvory. Pak je poslalo, aby potěšili Zemi a obohatili její osamocený život. Následující tisíce a milióny let Nebe těšilo Zemi novými tvory. Vylepšovalo jejich schopnosti, inteligenci a Země nadšeně sledovala, jak jí tančí po tváři. Ústa se jí pomalu stahovala do mírného úsměvu. Měnila se.

Čas nemilosrdně ubíhal a Země se znovu zamračila.
Nebe, které věčné snažení dávno omrzelo, se přestalo o své dílo starat. Už o malé bytosti nejevilo nejmenší zájem a spokojené samo se sebou se tisklo k Zemi ještě víc. Povídalo si s ní. Naslouchalo jejímu šepotavému hlasu, aniž by vnímalo, co jeho vyvolená říká. Jednoho smutného dne pak ukolébané pocitem štěstí usnulo. Poprvé od příchodu Nebe se kolem Země rozprostřela průhledná nicota. Chladná a bezcitná tma si pohrála s její tváří a přidělávala další vrásky.

Po celých sedm dlouhých dní se nic nedělo.
Bytosti, které Nebe stvořilo, měly strach a Země ho pocítila. Nesla tíhu pocitů všech svých dětí a tak na sklonku sedmé probdělé noci uronila dvě slzy. První byla mnohonásobně větší než druhá a zářila zlatým světlem, zatímco druhá, menší, sotva svítila. Vynahrazovala to stříbřitou, uklidňující září. Země foukla a slzy se oddělily, aby putovaly navěky kolem Země. Aby nikdy nezkřížily své směry a nikdy se nesetkaly. Anarka, zlatá slza, byla Zemí sledována od začátku své cesty až po dobu, kdy se ustálila na své dráze a začala pomalu přecházet po hranici Nebe. Arkil, stříbrná slza, odcházel opačnou stranou. Země zaslepená zlatou září se na něj ani nepodívala a Arkil se těsně před koncem své cesty rozprskl na tisíc kousků. Ty se rozmístily kolem největšího tvaru srpku, aby s ním putovaly oblohou. A tak se dvě slzy Země v nikdy nekončící pouti nadále vyhýbaly jedna druhé a Země spokojeně přihlížela, jak se na jedné půli její tváře rozjasnilo vždy, když se druhá se ponořila do milého stínu.

Poslední, na co si Země vzpomněla, než se ponořila do stejně nekonečného spánku jako Nebe, bylo jméno, jež jí první bytosti vládnoucí řečí daly. Nazvaly ji Tonatrou a začaly samy psát svůj kdysi lehce ovládaný osud.
 


Komentáře

1 galaxy galaxy | Web | 24. června 2012 v 17:37 | Reagovat

To je uzasny napad! Opravdu skvela povidka :-)
Jinak moc pekny design

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama